Jedním z možných vysvětlení je eroze formálních socializačních struktur (rodina a církev), stále větší sklon ke konzumnímu charakteru společnosti, rostoucí očekávání většího materiálního blahobytu (Graham 1993). Tento vývoj vede k výrazným změnám „rutinních aktivit“ každodenního života, a ty zase k novým příležitostem dopouštět se trestné činnosti. Současně dochází k omezeným možnostem uplatňovat v určitém rozsahu neformální společenskou kontrolu (Cohen a Nelson, 1979).
Druhé vysvětlení vychází z toho, že pozdní moderní společnosti charakterizuje na jedné straně „lokalizace“, co znamená nerovnoměrný hospodářský a sociální rozvoj, kdy jednotlivé lokality jsou charakterizovány rozdílnými potřebami trhu a na druhé straně „ontologický nedostatek bezpečnosti“ znamenající strach vznikající v důsledku oslabování těch sociálních struktur a systému, které byly v minulosti zárukou bezpečnosti (Bottoms a Viles, 1994). Prevence kriminality je lokalizována a individualizována v rámci „chráněných lokalit“. Znamená to, že na jedné straně se vytváří „bezpečnost na základě finančních možností“, která zajišťuje ochranu těm, kteří mají takovou moc nebo finanční prostředky, aby se mohli přestěhovat do takovýchto oblastí, na druhé straně dochází v nechráněných oblastech velkoměst k vytváření „ghet kriminality“. Jsme toho svědky tam, kde se úloha státu neustále zmenšuje a pomalu je akceptována myšlenka, že vláda, ani policie na řešení problému kriminality nestačí. Tento fenomén lokalizované a individualizované prevence kriminality je výrazný zejména v Británii a Severní Americe.
Během 70. a 80. let minulého století občané rychle ztratili víru ve schopnost systému trestní justice docílit snížení kriminality. Výsledky kriminologických výzkumů někteří autoři interpretovali tak, že získané poznatky potvrzují relativní neúčinnost systému trestní justice, co se kontroly růstu kriminality a zapojení lidí do trestné činnosti týče. Vypátrání a odsouzení pachatelů bylo z hlediska odstrašení většiny potenciálních pachatelů v podstatě neúčinné (Steinmetz, 1982). Výzkumy zabývající se policií poskytly málo důkazů o tom, že policie je schopna ovlivňovat rozsah kriminality prostřednictvím změněných metod, které používá v rámci dohledu nad udržováním veřejného pořádku (Clarke a Hough, 1984). Existovalo také málo důkazů, které by prokázaly, že terapeutické a léčebné programy mají nějaký výrazný účinek na snižování recidivy mezi těmi, kteří se do nich zapojují.
Tento vývoj probíhající posledních třicet let minulého století poskytl kontext, v jehož rámci byl budován i sytém prevence kriminality v České republice.