V Olomouci funguje Centrum pro jazyk a kulturu Nizozemska a Vlámska, na univerzitě pracuje největší středoevropská katedra nederlandistiky a sama Olomouc má živé vztahy z nizozemským Veenendaalem. Významnou část těchto skutečností má na svědomí jeden člověk – Nizozemec Wilken Engelbrecht. Paradoxně přitom jeho první dojmy z návštěvy Olomouce v roce 1985 byly mizerné. „Chtěl jsem odsud rychle pryč,“ vzpomíná s úsměvem.
Kdy jste začal v Olomouci učit nizozemštinu?
To bylo v únoru roku 1991. Zpočátku to byl jen takový pokus, nebyla to ještě regulérní výuka. Byl jsem tady hlavně zkoumat staré tisky před nástupem do doktorského studia v Amsterodamu, měl jsem grant jako stážista. Bydlel jsem tehdy v Brně, kde jsem taky vyučoval středověkou latinu. Latinu jsem učil v té době také v Bratislavě, a tam projevili zájem o výuku nizozemštiny, stejně jako se v té době ozvali z Olomouce. Po jednom semestru nizozemštiny měly obě katedry germanistiky, olomoucká i bratislavská, zájem o to, abych ve výuce pokračoval. Jel jsem tedy ještě na semestr do Nizozemí, abych se trochu lépe odborně připravil, přeci jen jsem vzděláním klasický filolog a nikoliv nederlandista, a pak jsem od února 1992 začal regulérně vyučovat nizozemštinu. Do loňského roku jsem pořád ještě aspoň částečně učil i latinu, letos už ale mám jen nizozemštinu.
Do bývalého Československa jste se ale podíval už dříve, v osmdesátých letech… Bylo to proto, že vás k naší zemi vážou rodinné kořeny?
Ano, to bylo v polovině osmdesátých let. Tři z mých čtyř prarodičů se narodili na území dnešní České republiky, konkrétně na území tehdejšího moravského markrabství. Jeden dědeček pocházel z napůl české a napůl německé rodiny, narodil se v Držovicích u Prostějova, a obě babičky byly z nižšího šlechtického rodu. V jejich případě bych řekl, že byly bez národnosti, z řad typické úřední šlechty, vychovávané v loajalitě k císaři a státu. Doma se mluvilo asi převážně německy, ale pradědeček a babička z maminčiny strany uměli perfektně česky.
Tehdy jste sem tedy jel s vědomím, že to je země většiny vašich předků?
Ano, samozřejmě jsem o tom věděl. Bylo to po mých prvních státnicích, když jsem měl nějakou dobu klid. Vyrazili jsme sem s mým kamarádem, já jsem věděl, že moji předkové pocházeli z Moravy, on zas měl předky z Polska. Navštívil jsem tady Brno, Uherské Hradiště a Olomouc. Chtěl jsem se podívat na zámek v Bílovicích a taky na rodinný hrob, protože jsem slíbil babičce, že se postarám, aby byl v dobrém stavu.
Jak se vám tady tenkrát líbilo?
Můj obraz Československa byl hodně ovlivněný tím, co mi tehdy o těch místech vyprávěli prarodiče. Realita osmdesátých let byla docela jiná, oni si totiž pamatovali situaci z doby Rakouska-Uherska nebo v případě dědečka prvorepublikový stav, on odešel do nizozemských služeb ve dvacátých letech. Pro mě byla jejich vyprávění spíš jako z pohádky. Můžu říct, že z míst, které jsem pak v roce 1985 na vlastní oči viděl, na mě Olomouc zapůsobila nejhůř. Doma mi prarodiče vyprávěli, jak je to krásné město a že se sem musím podívat, tady bylo ale všechno tak zoufale šedivé a rozpraskané. Brno nebo Uherské Hradiště bylo ve srovnání s Olomoucí v té době příjemnější. Na komunistické podmínky nebylo Brno zas tak špatné, zatímco v Olomouci byla tenkrát špinavá a oprýskaná i radnice. I ovzduší tady bylo špatné, z lidí byl cítit strach, pamatuju si na to, jak mě zaskočilo, když na Žižkově náměstí z budovy velitelství vyšli ven ruští vojáci a zdejší lidi včetně maminek s kočárky raději sklopili hlavy a přešli na opačnou stranu ulice. To působilo špatným dojmem. Určitě mě tehdy nenapadlo, že v Olomouci budu jednou pracovat a nakonec i bydlet a vychovávat děti.
A dnešní Olomouc?
Tak to je samozřejmě už úplně jiné, tohle není Olomouc z osmdesátých let, dnes to je už opravdu to krásné město, o kterém mluvili prarodiče.
Říkal jste, že jste studoval staré nizozemské tisky. Jsou tady v Olomouci nějaké?
Jistě, je tady jedna z největších sbírek takových tisků z 16. století. Podle mého odhadu by tu mohlo být tak dva až dva a půl tisíce kusů. Pojem nizozemský tisk ale může být trochu matoucí, myslí se tím totiž takový text, který byl vytištěn v tehdejším Nizozemí, nemusí to ale být v nizozemštině. Nejčastěji to bývá v latině nebo francouzštině. Asi deset procent těch výtisků je v nizozemštině. V Olomouci jich je tolik mimo jiné i proto, že se zde v rámci papežského semináře Collegium nordicum na své misie připravovali jezuité, kteří měli v Nizozemsku obracet protestanty na katolictví. Nizozemština navíc tehdy byla prakticky světovým jazykem, lidé ji uměli číst, protože to byl například důležitý zdroj technických či zeměpisných poznatků.
Vraťme se k otázce cizích jazyků. Vypadá to, že váš pradědeček Hugo II. hrabě Logothetti byl podle pramenů asi mimořádně jazykově nadaný, jakými jazyky mluvil?
Samozřejmě německy, pak, jak jsem už říkal, mluvil perfektně česky a také maďarsky, vystudoval arabštinu a perštinu, uměl turecky, rumunsky, italsky, francouzsky a trochu španělsky. Pracoval v rakouských diplomatických službách, poslední jeho služba byla v Teheránu, kde byl také pohřben. Dnes by se řeklo, že to byl prostě nadaný muž. Jeho otec, který byl vojákem, mluvil perfektně německy, česky, maďarsky a také částečně polsky, ten sice jazyky nestudoval, ale uměl ty řeči kvůli vojenské službě v habsburské monarchii. Když pobýval v Bílovicích, založil zde mimo jiné první hasičský sbor na Moravě, poté založil ještě první veslařský klub na Moravě. Oba pánové byli tedy velmi aktivní lidé.
DOC. DR. WILKEN ENGELBRECHT
- narodil se r. 1962 v nizozemském Utrechtu
- studoval klasickou filologii a medievalistiku v Utrechtu a Amsterdamu, v r. 2003 obhájil doktorát na univerzitě v Utrechtu
- v r. 1991 obnovil obor nizozemštiny v Bratislavě a v Olomouci
- založil Středoevropský svaz nederlandistů Comenius (1995) a Československou platformu nederlandistů ONETS (1994)
- v Olomouci založil Centrum pro jazyk a kulturu Nizozemí a Vlámska Erasmianum
- je ženatý, má dva syny (13 let a 4 roky)
A jazykový talent se u vás v rodině asi dědí. Vy jste vystudoval latinu a řečtinu, tady jste se naučil česky, vyučujete nizozemštinu… Kolika řečmi vlastně mluvíte vy?
Já se tedy nepovažuji za tak jazykově zdatného (smích). Jako každý jiný průměrný Nizozemec, který studoval gymnázium, jsem měl angličtinu, němčinu a francouzštinu, pak, když jsem studoval klasickou filologii, tedy latinu a řečtinu, musel jsem se naučit i italštinu, no a pak, když už studujete jazyky, které používají pády, tak už je jen krok ke slovanským jazykům. Ovšem musím říct, že chápání vašeho slovesného systému je pro mě dodnes obtížné. Občas dělám chyby, které mi ale naše sekretářka vždycky rychle opraví… (smích) Takže plynule mluvím jen nizozemsky, poměrně velmi dobře německy, obstojně se domluvím anglicky a česky, trochu slovensky, dorozumím se ve francouzštině a bez velkých problémů čtu texty v italštině, španělštině a portugalštině, také v polštině a skandinávských jazycích, tedy hlavně v dánštině a švédštině. Domluvil bych se latinsky, to ale není s kým, asi kromě papeže. Klasickou řečtinu jsem sice studoval, ale nepoužívám ji, a tak jsem to z velké části zapomněl. To, co umím, jsou všechno indoevropské jazyky, takže příbuzné. Nedovedu si představit, že bych se tak jako pradědeček naučil třeba arabsky, to je úplně jiná řeč. On musel být velmi nadaný, prý těmi všemi jazyky mluvil dokonce tak, že nebyl slyšet cizí akcent.
Založil jste zde katedru a také Centrum pro jazyk a kulturu Nizozemí a Vlámska Erasmianum. Takové kontakty s vaší rodnou zemí u nás jiná města nemají?
Výuka nederlandistiky probíhá kromě Olomouce ještě v Praze a Brně, podobné centrum, jaké je v Olomouci, ale nikde jinde není. Je sice pravda, že centrum Erasmianum dnes nepracuje tak dobře, jak bychom chtěli, ovšem my teď s kolegyní, která se bude vracet z mateřské dovolené, chceme jeho aktivity výrazně oživit. V prosinci budu jednat v Haagu s institucí Nizozemská jazyková unie o finanční podpoře pro naše centrum. Zatím centrum pracuje na bázi přednášek známých nizozemských a vlámských spisovatelů na půdě olomoucké univerzity, třikrát za semestr přijede za studenty nějaký nizozemský profesor a přednáší jim. Do budoucna bychom ale chtěli, aby se nejen studenti, ale i ostatní Olomoučané mohli co nejvíce dozvědět o naší kultuře. Další aktivitou je spolupráce s nizozemskými firmami, to děláme hlavně kvůli tomu, aby se studenti mohli v praxi naučit obchodní nizozemštinu. Kvůli tomu jsem také osobním členem Nizozemsko-české obchodní komory. Studenti pak mají větší šanci uplatnit se v praxi. Hodně našich absolventů pak pracuje u různých nizozemských firem. Bohužel to ale nebývá v Olomouci, daleko častěji třeba v Praze.
Jaká byla idea při zakládání centra?
Rozšiřování nizozemské a vlámské kultury v nejširším slova smyslu. Říkali jsme si, že se takovéto aktivity většinou odehrávají jen v Praze, a právě to jsme chtěli změnit. Proto bych taky byl moc rád, kdyby to centrum začalo více žít, což se díky mé mladé kolegyni určitě podaří. Pak můžeme dát Olomoučanům najevo, že tady jsme a že jim chceme ukázat něco z nizozemské kultury.