Tomáš je sice mladý, nicméně již renomovaný a respektovaný operní skladatel, jehož díla inscenovalo už i Národní divadlo v Praze. Na Tomáše Hanzlíka nejlépe pasuje označení činorodý člověk, byť ta slova zní trochu jako klišé. Učí na univerzitě a na gymnáziu, organizuje už třináct let festival Baroko, sestavil barokní divadlo, skládá opery a bádá v hudebních archivech.
Pane Hanzlíku, přibližte Olomoučanům premiéru, která je čeká v listopadu.
Premiéru bude mít druhý díl Labyrintu vášně. První část v délce skoro hodinu a půl viděli lidé už před rokem. Pokračování bude o něco kratší, ale zazní kvůli pochopení děje dohromady s tou první částí. Vypadá to sice jako takový wagnerovský nekonečný večírek, ale tak dlouhé to zase nebude (smích). První díl má název To je ta noc, druhý Křídla a propast. Jako slogan jsme s Davidem Hrbkem vymysleli podtitul Necenzurované mýty. Tak jak je to mnohdy drsně vyprávěné v antické mytologii, tak je to i v naší hře. Když se ovšem rozhlédnete po současném světě, je to příběh z našich časů: láska na sto způsobů, zkorumpovaní hrdinové, nerealizovatelné sny....
Když budu chtít někoho na Labyrint vášně pozvat, půjdeme na operu, nebo na muzikál?
My tomu říkáme hudební drama, právě proto, abychom se vyhnuli označení opera nebo muzikál. Jde mi o emoce a poselství, ne o to vymyslet úplně nový hudební jazyk, kterému bych rozuměl jen já sám. Termín hudební drama jsme začali používat s Davidem Hrbkem, nicméně nový není, protože v baroku se termínem dramma per musica označovala právě opera. Když ale dnes řeknete soudobá opera, člověk si v lepším případě nic nepředstaví, nebo mu naskočí husí kůže…
Co je vám z těch dvou žánrů bližší?
Poslouchám operu, muzikál určitě ne. Poslouchám ale jinou operu, než tu z 19. století, která se dnes obvykle hrává v kamenných divadlech. Mě zajímá starší, barokní opera anebo opera z 20. století. Muzikál je dnes vlastně jen sled písniček a efektní podívaná. Přeci jenom opera umí vystavět velké hudební mosty. Na to nemůžeme rezignovat. Určitě se tyhle mosty ale dají stavět z chytlavých melodií. A o to se snažím.
Opery obecně nebývají moc často reprízovány, u těch nových děl to asi platí dvojnásob. Jak na tom bude Labyrint vášně?
Máme předjednané ještě dvě reprízy na jaře v Moravském divadle. Termíny jsou ale zatím v jednání. Navíc začínáme spolupracovat s produkční agenturu, která s Labyrintem na základě olomoucké premiéry začne dál pracovat a nabízet je dalším pořadatelům.
Vy píšete ale i takové opery, které nejsou nutně vázány na jeviště velkého divadla…
Je to i případ Labyrintu. Říkáme tomu Opera Ambulant, opera na cestách. Za léta činnosti souboru Ensemble Damian máme v repertoáru asi dvacet představení, která nabízíme na našich webových stránkách a můžeme je na objednávku sehrát kdekoliv. Děláme i pouliční představení. V tomto směru jsme klasické kočovné divadlo. Nastudované kusy držíme stále na repertoáru. To je rozdíl oproti kamennému divadlu, kde nastudují operu, odehrají ji, přidají třeba ještě nějakou reprízu, a pak to končí a studují další dílo.
Stíháte toho tedy hodně. Učit na univerzitě, na gymnáziu, psát opery, jezdit s Ensemble Damian… Co z toho je vlastně to hlavní?
Upřímně řečeno, to poslední by mě bavilo nejvíc… ale ježdění s divadlem po různých štacích, to mě neuživí. Takže všichni z Ensemble Damian máme svá zaměstnání a občas vyrážíme ven. Pokud jde o profesionalitu, náš soubor je profesionální z hlediska dosaženého vzdělání – všichni na hudbu mají diplomy. Z hlediska obživy je to ovšem soubor amatérský, neživíme se tím. Každý z členů souboru zároveň účinkuje také v mnoha jiných projektech.
Není těžké takový soubor udržet pohromadě?
No, občas zápasíme s tím, abychom našli vhodný termín pro vystoupení. Někteří už mají domluvené jiné projekty, a tak musíme mnohdy složitě hledat jiný vhodný termín. Jinak ale myslím, že lidé, kteří tvoří základ souboru, jsou věrní, a jak se říká, jsou do toho zažraní, cítí to jako určité poslání.
Vraťme se k hudbě. Vaše hudební kořeny jsou barokní?
Ano, dá se to tak říct. Vycházel jsem například z hudby našich piaristických barokních skladatelů. Už třináct let tady v Olomouci pořádám festival s jednoduchým názvem Baroko. Objevoval jsem ztracenou či neznámou hudbu českých a moravských skladatelů, bavilo mě pátrat v archivech a nacházet zapomenuté partitury. Baroko mě fascinuje, má hodně společných styčných bodů s tím, co je srozumitelné dnešnímu člověku. Baroko je harmonicky logické, staví pregnantní a výraznou melodii, což současnému posluchači vyhovuje, navíc má mnoho fines, které už dnešní tonální hudba (pop) nepoužívá. Hudební baroko se dá aktualizovat a lehce posouvat do jiných stylů. Ostatně těmi postupy se inspirují i světově proslulí minimalisté, jako je Phillip Glass či Michael Nyman. Jejich hudba je svým způsobem hodně barokizující.
TOMÁŠ HANZLÍK
- * 29. 7. 1972 v Chocni
- Absolvoval Katedru hudební výchovy PdF a muzikologie FF Univerzity Palackého
- V roce 1996 založil soubor Ensemble Damian
- V roce 1998 založil hudební festival Baroko (2009 Cena Olomouckého kraje)
- Od roku 2004 je impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach
- Vyučuje na Slovanském gymnáziu a na katedře muzikologie, věnuje se kritickým edicím staré české hudby
- Napsal řadu oper a hudebních dramat, s nimiž vystupoval i v Národním divadle v Praze. K jeho dílům patří například Yta innocens (Nevinná Yta), Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého) či Labyrint vášně
Chtěl jsem se zeptat, jak spolu souvisí baroko a minimalismus, případně jak se liší?
Rozdíl je v opakování motivů a v práci s časem. Baroko je aditivní, struktura skladby se pořád doplňuje, přidávají se další motivy, vše prochází evolucí. Kdežto u minimalismu se zastaví nějaký krátký úsek, a ten se opakuje jen s mikroskopickými obměnami. Vnímání je jiné. Docela se k tomu hodí termín meditativní slyšení.
Napsat operu, to dá asi hodně práce, stovky hodin… Stojí tak náročná práce za to?
Asi to bude víc než stovky hodin. Je to opravdu velmi časově náročné. Barokní skladatelé na tom byli o něco lépe, psali opery rychleji, oni při tom používali určité zápisové zkratky. Třeba takový cemballista z 18. století si vystačil s očíslovaným basem a na základě toho improvizoval. Někteří psali přesné noty jen pro vrchní hlas a číslovaný bas, zbytek doplnili učni. Navíc autoři tehdy docela běžně vykrádali sami sebe, když se jim v nějaké opeře něco povedlo, klidně árii použili i v nějakém dalším díle. Já dnes musím rozepsat do partitury opravdu všechno velmi podrobně. Vše rozepsat pro orchestr. Určitý pocit marnosti pak po takové práci mít můžete, když se to všechno, co stálo tolik práce i tolik prostředků, odehraje jen několikrát a tím to skončí. I v případě děl na zakázku je čas a honorář neúměrný. Operu Slzy Alexandra Makedonského objednalo a zaplatilo Národní divadlo v Praze, na kompozici Labyrintu vášně přispělo ministerstvo kultury. Všechny ostatní opery jsem psal zadarmo ve svém volném čase. Psát operu, to dnes opravdu není moc běžné. Většina skladatelů proto píše podstatně menší hudební útvary. Opera je nejdražší a nejnáročnější hudební forma.
To tedy musí být silná vůle, aby člověk takovou práci dělal.
Víte, já tu hudbu pořád slyším v hlavě. A kdyby mi to stačilo, mohl bych ji klidně nechat v té hlavě hrát dál. Jenže já mám nutkání pustit to ostatním, nabídnout jim tím poslechem katarzi, nějaké, třeba chvilkové zlepšení těžkého života. Kdybych necítil tu touhu sdělit to druhým, tak bych hudbu nepsal a netrávil tolik času u stolu.
Vy nejste olomoucký rodák, přišel jste sem před asi patnácti lety studovat z Chocně. Už tehdy jste měl tak rád baroko, nebo vás barokní Olomouc nějak ovlivnila?
Pravda je obojí. Už jako dítě jsem poslouchal hlavně Mozarta a barokní autory. Olomouc mě v mých preferencích utvrdila. Fascinují mě olomoučtí barokní skladatelé i olomoucké architektonické kulisy. Tohle město je ale bohaté nejen na barokní architekturu, ale i na hudební dědictví v archivech, to je impozantní jev. Podle mě by se tím měli Olomoučané víc chlubit, měli by o svých skladatelích, kteří byli geniální, víc vědět a víc je propagovat. Mohlo by tu být slavné centrum barokní kultury.
Vy jste dokonce sestavil pro atrium Konviktu krásnou funkční repliku pohyblivého barokního divadla. Kam zmizela, je vůbec ještě funkční?
Divadlo muselo pryč, údajně bránilo jiným aktivitám. Pak se dokonce bez mého vědomí dostalo do Dolan, kde ho po hrubě necitlivých úpravách používali jako pódium pro country kapelu. Naštěstí se toho chopila média a začala se ptát proč? Divadlo se vrátilo zpátky na univerzitu, zrekonstruovalo se, nicméně teď leží složené na nádvoří UCUP. Snažil jsem se najít pro něj ve městě nějaké vhodné prostory. Byla by to přece nádhera, kdyby v Olomouci mohlo fungovat stabilně barokní divadlo.
Dalo by se říct, že tohle je váš sen?
Asi ano, opravdu mi v Olomouci chybí snad jen to barokní divadlo.