Brzy vám vyjde kniha. Není to sice prvotina, knižně už vyšly některé vaše rozhovory, nicméně je to první kniha vlastní literární tvorby. Jsou to povídky, které zveřejňujete na blogu?
Je to tak, bude to výběr z povídek, které průběžně zveřejňuju na internetu. Povídky jsem od počátku psal se záměrem vytvořit z nich komorní soubor a na netu jsem si je testoval.
Ty povídky budou tedy stejné jako na blogu?
Ne tak docela. Když jsem psal pro blog, bylo to tak, že jsem si vždycky na začátku řekl, fajn, teď mám hodinu na to, abych něco napsal. Blog je totiž strašně zvláštní médium, či jak to nazvat, nikdo v něm nevydrží číst delší texty. Většinou proto, že je čtou lidi o poledních pauzách nebo během odpolední svačiny, jak jsem vypozoroval, a do delších textů se vůbec nepouštějí. Povídky, které jsem psal pro toto médium, musely být tedy tak krátké, aby čtenáři měli vůbec chuť se do nich pustit. Jsou to, řekněme, první náčrty, nástřely, pro potřeby knihy je postupně předělávám, upravuju, aby opravdu tvořily ucelenou knihu, orámovanou prologem a epilogem. Její součástí navíc bude cédéčko, na které načetl několik povídek herec Michal Dlouhý. První ochutnávka, povídka Zářící drahokamy, je v Michalově podání na www.youtube.com/davidhrbek.
Vaše povídky vesměs vycházejí z reálného života, že?
Ano, jsou hodně autobiografické, i když určitou dávku volnosti v nakládání s postavami postavami jsem si vyhradil, abych nebyl tolik svázaný. Navíc si některé věci pamatuju hodně jinak než ostatní účastníci stejné situace, takže kdoví, jak si s jednotlivými příběhy a situacemi má paměť pohrála. V hlavní roli ovšem nikdy nejsem já. Jsou to vždy mí blízcí, ať už rodina, nebo kamarádi, první holky, o které jsem usiloval. A skoro vždycky marně.
Povídka, která dává název celé knize, je docela indiskrétní. Je to povídání o vaší mamince a její zálibě v kreslení onoho proslulého symbolu ve tvaru kosočtverce, kterému vy říkáte poeticky zářící drahokam. Je to popis skutečnosti?
Povídka začíná větou: „Nikdo mi to nevěří, ale je to tak.“ Víc nemám, co bych k tomu dodal, i když na druhou stranu zase platí, co jsem řekl před chvílí – o volném nakládáním s postavami. Samozřejmě je nadsázka, když povídku zakončuju konstatováním, že má matka je autorkou minimálně poloviny zářících drahokamů v našem městě. Ona má vytříbený, elegantní styl, její kresby jsou opravdu drahokamy a ty jsou, jak známo, vzácné právě proto, že jich není moc. Angličtina má jeden pěkný termín – street artist. Moje maminka patří jistě mezi první olomoucké street artisty. Zajímavé je, že nikdo další v rodině nejde v jejích šlépějích. V tomto smyslu je v našem rodinném klanu solitér.
Neměl jste někdy chuť vymýšlet si při psaní, psát prostě smyšlené příběhy?
Neměl. Alespoň zatím. Mám totiž velice rád autobiografické prózy, rád čtu dobré knižní rozhovory, rád kladu přímé otázky svým hostům ve Švandově divadle, zajímá mě autentická výpověď. Samozřejmě že při takovém psaní narazíte na věci, o nichž je vám třeba žinantní psát, mám teď na mysli jednu erotickou povídku z knížky, kterou jsem psal s velkou chutí. Někdo by ji třeba mohl považovat za intimní, což už mi pár kamarádů řeklo. A tady jim oponuju. Erotiku prožíváme všichni více méně podobně, pokud nebudu brát v potaz její extrémní podoby, s nimiž nemám osobní zkušenost. Ale o panictví nebo panenství přijde jednou každý z nás, je to naše společná zkušenost. Pro mě intimita znamená něco jiného: situaci, v níž se o sobě dozvíte zásadní věc, kterou jste do té chvíle nevěděl nebo vědět nechtěl. A toto poznání se týká jen vás, je nepřenosné, v takové chvíli se bolestivě dotýkáte sám sebe. V takové chvíli jste sám. A třeba je vám pak před sebou samotným i stydno, s tím pak na veřejnost nelezete. Já se sám k sobě v těchto povídkách nepropsal, neměl jsem ani tu ambici, možná ani odvahu. A možná ani schopnost dostat se v psaní tak daleko. Zatím si ale myslím, že nemám před sebou co skrývat, ale kdoví, jestli toto mé přesvědčení není jen takové lehké odbytí dotěrného podvědomí. Pokud se mi někdy podaří nahlédnout do sebe samotného, opravdově a bolestně, a rozhodnu se tento zážitek literárně zpracovat a ono se to podaří, teprve pak budu moct říct, že jsem napsal intimní knížku. V tomto ohledu je pro mě představitelem intimní prózy Jan Balabán. Ale já nejsem spisovatel, jen jsem měl chuť napsat pár povídek, v nichž vystupují lidi, které mám rád, a našel se člověk, Jaroslav Vacl, který mi vydání knihy nabídnul a já souhlasil. Jedna útlá knížka spisovatele nedělá.
Lidi, o kterých píšete, se tam nepochybně poznají, že?
Vaši nejbližší o tom vědí. Ocitnou se tam ale i další, kteří o tom zatím nemají ani tušení? Poznají se tam určitě všichni, protože je přímo jmenuju, většinou ovšem jen křestním jménem. A je taky pravda, že spousta lidí, o nichž se v povídkách zmiňuju, nemá o své přítomnosti v textech ani potuchy. Většinou je to proto, že na ně nemám kontakt. A taky proto jsem o nich psal, abych si je připomněl. V povídkách se objevují i mí příbuzní, které jsem nikdy nepoznal, protože zahynuli s ostatními Židy v koncentračních táborech. Přesto se s nimi občas setkávám, protože nesu část jejich genů, které se nedají odpárat.
Zmínil jste také, že jste ovlivněn i rozhovory se známými osobnostmi, které ve Švandově divadle děláte už od roku 2003. Takový rozhovor před publikem je zvláštní žánr. Jak v tomhle své partnery vnímáte? Snažíte se nějak naladit se na jejich vnímání světa, nebo chcete být zcela objektivní?
Na jevišti jsem jako moderátor sám za sebe, ale i za publikum. Ptám se svých hostů na to, co zajímá mě, ale také na to, co si myslím, že by se chtěli diváci dozvědět. Necítím se ale povinován být objektivní, nejsem Václav Moravec. Otázkou také je, co v tomto případě znamená být objektivní. Svých hostů se ptám na profesi, snažím se klást co nejkonkrétnější otázky a nechávám je mluvit. Ptám se i na velmi osobní věci. Ale to můžu jen ve chvíli, kdy jsem přesvědčen, že je vhodná chvíle, že nazrál čas a že mi pravděpodobně odpoví, i když se jim do toho nebude chtít. Určitě se pokouším nějak naladit na jejich vlnu. Je to ale delikátní, velmi křehká věc. Někdy se to nepovede, protože si s hostem nesedneme osobnostně a pak je to jen rutinní rozhovor. Ale časté, hlavně v poslední době, jsou velmi upřímné odpovědi mých hostů. Může se stát, že děláte v průběhu let dva rozhovory se stejnou osobností, a jednou je to vynikající, podruhé to skřípe, publikum je naladěno jinak, já se necítím ve své kůži nebo naopak host, prostě to není ono a rozhovor nejiskří. Nestává se to často, ale dvakrát třikrát jsem to zažil. Naštěstí, když je už mezi mnou a partnerem v rozhovoru vytvořený vztah důvěry, většinou se otevře.
S některými z vašich hostů zůstáváte v kontaktu. To se týká třeba zpěvačky Suzanne Vega.
becně jsem rád, když pracovní vztah s mými hosty přeroste do vztahu přátelského. A co se týká konkrétně Suzanne, potěšilo mě, když jsme byli koncem června s rodinou na chalupě a najednou mi zavolal její manažer, že jedou na turné z Polska do Rakouska a že je Olomouc na cestě, a ona by si tady ráda udělala soukromou zastávku. Se Suzanne se vídáme aspoň jednou do roka, když má turné v Evropě. Teď se bavíme o tom, že bychom spolu rádi udělali rozhovorovou knížku, tak uvidíme, jestli z toho něco bude. Taky jsme se bavili o tom, že by tady v Olomouci příští rok v létě ráda udělala koncert.
V Olomouci dřív velké hvězdy nevystupovaly, až teď v posledních letech se to mění. Myslíte, že jsou osobní kontakty cestou, jak sem dobré muzikanty dostat?
Určitě ano. Nebo aspoň částečně. Záleží totiž na tom, do jaké míry může kapela nebo zpěvák ovlivňovat tak zvanou booking agency, která domlouvá s organizátory koncerty. A agentura si vybírá podle nejvýhodnější nabídky. Umělci do toho většinou nemají co mluvit. Jen ty největší hvězdy si diktují.
Poslední dobou se tu ale přeci jen objevují kapely s velkým renomé, Yes, Deep Purple…
To je pravda a je dobře, že se to v Olomouci daří, přestože hned na to říkám, že obě kapely už mají svou největší slávu za sebou a díky tomu je jednodušší je sem dostat. Nemají už tolik nesmyslných nároků jako hvězdy, které jsou momentálně na vrcholu a které by sem patrně nebylo možné dostat. Ale tím neříkám, že Yes či Deep Purple jsou málo kvalitní kapely, naopak. Je moc dobře, že v Olomouci vzniká tradice, která trochu provětrá zdejší ulice a hanácké klima. Kéž by v Olomouci bylo víc takových akcí.
Myslíte Rockovou Olomouc?
Ano, právě tu. Je skvělé, když tady může člověk na vlastní uši slyšet to, co jsme dřív poslouchali z nekvalitních nahrávek nebo z těžko dostupných a pašovaných alb. A ještě nadšenější bych byl, kdyby v Olomouci vystoupili Pink Floyd. Ale i sólový koncert Davida Gilmoura by mě potěšil. Nebo Bruce Springsteen, R.E.M. To jsou mé tipy pro Rockovou Olomouc a tedy pro primátora, který je, tuším, hlavní hybnou silou tohoto projektu.
DAVID HRBEK
- narodil se 1968 v Olomouci
- na Univerzitě Palackého vystudoval aprobaci čeština/angličtina
- sedm let se živil jako středoškolský profesor na gymnáziu, od roku 2000 pracuje v Muzeu umění Olomouc jako lektor animací. Je autorem rozhovorů pro časopis Reflex (např. Suzanne Vega, Oliviero Toscani, Klaus Voorman, Sestry Steinovy)
- v roce 2001 mu vyšel v nakladatelství Pražská 5 velký knižní rozhovor s Davidem Vávrou pod názvem Šumný Vávra
- ve Švandově divadle v Praze od roku 2003 moderuje Scénické rozhovory, prvními hosty se stali Klaus Voormann a Suzanne Vega
- na podzim mu vyjde kniha povídek, z nichž některé namluvil herec Michal Dlouhý