Když se řekne Jindřich Štreit, znamená to fotograf z Olomouce, ze Sovince, ze Vsetína, nebo odkud?
Vlastně odevšad. Narodil jsem se ve Vsetíně, studoval jsem v Olomouci a bydlím v Sovinci. Všechno je to propojené. K Olomouci mám silný vztah. Pochází odsud moje manželka, já spolupracuji s univerzitou, jsem členem velké vědecké rady olomoucké univerzity i vědecké rady pedagogické fakulty, mám tady spoustu kontaktů a mnoho přátel, takže do Olomouce jezdím nejméně dvakrát třikrát týdně.
Působíte v opavském Institutu tvůrčí fotografie. Ten ale byl nějakou dobu i v Olomouci, ne?
Institut začínal v Brně, pak byl krátkou dobu tady v Olomouci, kde jsme se jmenovali Škola výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů. Nakonec našel vstřícné prostředí v rámci Slezské univerzity v Opavě, kde působí jakožto Institut tvůrčí fotografie dodneška. Působím v tomto institutu od roku 1990. Jezdíme s našimi studenty na studijní pobyty na Bečvu. To je optimální v tom smyslu, že se můžeme společně soustředit od rána na výuku a diskuze. Studenti jsou v krásném prostředí a nerozptylují se. Institut tvůrčí fotografie letos spolupracuje s Muzeem umění Olomouc a v sérii výstav v Café Amadeus představí několik našich absolventů. (V současnosti probíhá v kavárně Amadeus výstava Svatopluka Klesnila, pozn. red.)
Takže když se mladý člověk z Moravy chce věnovat fotografii, musí zamířit do Opavy?
Je to škola, která má nejvíce studentů. Na Moravě se dá studovat ještě ve Zlíně a nebo v Ostravě, kde nedávno otevřeli novou katedru. V roce 1990 se uvažovalo o otevření takového oboru v Olomouci. Nakonec se to z nějakých důvodů nepodařilo.
Přejděme k vaší práci. Jak by se vlastně dal nazvat váš styl?
Je to dokumentární fotografie. Tento obor se dále vnitřně dělí, z laického hlediska například na sociální dokument, subjektivní dokument a podobně. On si pak tyto názvy každý zařazuje částečně podle svého. To, co já dělám, je sociální dokument, kdy má fotografie vypovídat o člověku, o jeho životě, o jeho problémech. Liší se od dokumentu, který jsme viděli tady na výstavě Lukáše Cetery, který je takový osobnější, subjektivnější, má charakter spíše osobní výpovědi …
Nakolik se jako autor stáváte součástí fotografie, jak moc se do ní zapojujete? Jdete fotografovat předem s nějakou ideou?
Samozřejmě, zapojuji se do toho procesu oběma způsoby. Jednak sleduji nějakou myšlenku, nějaký cíl, co chci vyjádřit. Potom se nechám vést skutečností, reaguju na to, co mi život sám přinese. Nejsem ale ten typ fotografa, který by scény na snímcích inscenoval, to už je zase takzvaný inscenovaný dokument.
A stává se vám, že se stanete svědkem nějaké situace, kterou jste původně ani nehledal, a musíte ji vyfotit?
Nechám se vést životem, skutečností, tím co se děje kolem mě. Současně ale pracuji také na dlouhodobých koncepčních projektech. To byl například projekt Lidé olomouckého okresu. Tehdy jsem tři roky chodil na určitá místa a za určitým tématem, abych zachytil člověka. Teď zase pracuji na podobném projektu na Vítkovsku.
Takže je to ale vždy nějaký subjektivní popis světa…
Ano, jistě. Co je objektivní? Všechno je subjektivní.
Pracoval jste na různých místech světa stejnou metodou. Dá se podle vás říct, že jsou si lidé podobní, ať jsou z Olomoucka či třeba z Japonska?
V něčem jsou si podobní. Mezilidské vztahy, emoce, trápení, radost, to, co lidé prožívají, to je všude podobné. Ať tyto situace fotím v Japonsku, Brazílii, ve Francii nebo třeba Rusku, v těchto věcech jsou si lidé velmi podobní. Vzájemně se liší kulturou, zemí, specifiky jednotlivých krajů, tím, jak se oblékají či třeba chovají. Částečně se tato různorodost vztahuje i k prožívání emocí.
Na čem jste teď v poslední době pracoval?
Připravoval jsem jeden takový větší projekt, jmenovalo se to Braziliáni z Česka. Tam jsem se setkal také s několika lidmi, kteří pocházejí z Olomouce a jejího okolí, třeba František Hrabal ze Slatinic, a dokonce jsem tam našel i mého jmenovce Vladimíra Štreita, původem z Olomouce, ale přitom nejsme vůbec spříznění.
PROF. JINDŘICH ŠTREIT
- narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně
- fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života
- je ženatý, s manželkou Agnes mají dceru Moniku
- vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci
- v letech 1974 –1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie při ústředním výboru Svazu českých fotografů v Brně
- v roce 2000 docentem na FAMU v Praze
- v roce 2009 úspěšně absolvoval na VŠUP v Praze profesorské řízení a prezident jej jmenoval profesorem
- od roku 1967 realizoval přes 850 samostatných výstav v řadě zemí Evropy i v zámoří. Od roku 1964 se zúčastnil přes 300 výstav na čtyřech kontinentech světa
- na Sovinci pořádal v osmdesátých letech v rámci neoficiální kultury vernisáže českých a slovenských umělců
- od roku 1991 je pedagogem v Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě
- v roce 1982 se zúčastnil nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců, za to byl vzat do vazby a odsouzen k 10 měsícům s podmíněným odkladem na dva roky. Zároveň mu policie zabavila fotografický materiál i fotoaparáty a byl mu vysloven zákaz fotografování
Je těžké dostat se k lidem, které pak fotíte? Důležité je asi umět s lidmi vyjít, aby vám důvěřovali, že?
To ano. Třeba pro kolegu fotografa Lukáše Ceteru je výhodné, že vystudoval psychologii, já zas mám výhodu, že jsem pedagog. To hraje v naší práci velkou roli. Jsou takoví fotografové a studenti fotografie, kteří mi říkají, že mají z lidí strach. Bojí se je oslovovat, stydí se. Naše škola je vede i k tomu, aby si studenti vyzkoušeli všechny druhy fotografie a všechny přístupy k práci, včetně dokumentární fotografie.
Když jezdíte po tolika místech světa, neláká vás pořizovat si i ty klasické turistické fotografie, fotit krajinu, města, památky?
Na mých snímcích jsou lidé často v kontextu s krajinou. Když fotím člověka u něho doma, jak sedí u stolu, samozřejmě ho obklopují nějaké věci, které ho charakterizují, takže i zátiší tam je. Člověk je u mě prostě součástí prostředí. Památky si raději koupím na pohlednici.
Olomouc znáte dlouhá léta. Je to město fotogenické?
Já si myslím, že Olomouc je nádherné město. Snoubí se tady historie se současností. Olomouc má krásné historické centrum, které díky bohu nebylo až tak narušeno nevhodnými zásahy, jako se to stalo jinde, třeba v Jihlavě, kde mají velký obchodní dům na náměstí, nebo ve Znojmě, kde to je podobné. Někde vybourali celé části historické zástavby, a místo toho vybudovali nové, nepříliš kvalitní stavby, a to se Olomouci naštěstí téměř vyhnulo. Já jsem pro to, aby se snoubila historická architektura se současnou, pokud je to vhodné. Například projekt dostavby Muzea umění, který se připravuje, považuju za úžasný, za něco mimořádného. Kdyby se to podařilo, tak Olomouc získá další velkou obrovskou krásnou současnou dominantu. Nemůžeme stát na místě, jsme v jednadvacátém století, život se proměňuje, to znamená, že i architektura se proměňuje a město na to reaguje. Od toho jsou tady památkáři, kteří vše regulují.
V první půli osmdesátých let jste měl problémy s komunistickým režimem. Tehdy vám zakázali fotografovat. Jak to v praxi probíhalo?
Nejprve jsem byl ve vězení, ve vazbě v Ruzyni. Po návratu jsem nesměl učit, nesměl vystavovat ani publikovat. Byl jsem neustále sledován, byli na mě nasazení lidi, kteří hlásili, kde jsem a co dělám. Pracoval jsem na státním statku. Zabavili mi fotoaparát, jako kdyby ten za to mohl, nicméně já jsem zákaz fotografování nerespektoval. Právě v tom období osmdesátých let, ještě před revolucí, vznikly moje nejdůležitější fotografie.
Když se vám dostanou do ruky noviny, sledujete i úroveň reportážních fotografií?
Samozřejmě. Vždyť ze spousty našich studentů se stávají reportéři v novinách. Ostatně, zrovna tady v Olomouci jsou výborní fotoreportéři, například Luděk Peřina, Libor Teichmann, Jirka Kopáč, Vladislav Galgonek. Velmi si jich vážím. Ona to je velká dřina, která vyžaduje spoustu času. Musíte ihned reagovat na danou situaci. Věřím tomu, že dobré noviny si i do budoucna udrží dobré profesionální fotografy. Čtenáře přece k přečtení článku často inspiruje právě dobrá zajímavá fotografie.