Objekt olomouckého purkrabství se ale nacházel v jiné části města a toto nesprávné označení se bohužel vžilo nejen mezi Olomoučany, ale rovněž mezi částí odborné veřejnosti. A to neprávem, což je navíc škoda vzhledem k historii této unikátní budovy. Objekt je totiž spjat mimo jiné i s dějinami jednoho z nejvýznamnějších moravských šlechtických rodů, Žerotínů.
K purkrabství patřilo Předhradí
Ke správnému pochopení stavebních dějin objektu bylo zapotřebí provést podrobné studium z městských knih a archiválií a odtud se dozvídáme například následující informace.
Dne 20. března 1522 daroval král Ludvík městu Olomouci za služby prokázané svému otci, králi Vladislavovu Jagelonskému …lidi, domy a zahrady, které náleželi olomouckému Předhradí a příslušeli k „Purkrabství“, aby patřili pod městské právo a lozung…(výběr daně, pozn. autora). Tímto aktem pozbylo původně zeměpanské Předhradí čili „Purkrabství“ také svého fojta, který vedl knihy půhonné a zvláštní pozemkové knihy. Aktem z roku 1522 byly k městu připojeny i některé ulice (Coudní – Landrichterei, Landrichtereigasse).
V listině ze dne 13. srpna 1523 se Mikuláš z Bystřice vzdal prodejem „purkrabského domu“, který se se sousední věží označoval Z dějin paláce Žerotínů v jménem „Okrouhlá věž“ (dnes v místech bývalého „kapitulního děkanství“ využívaného také pro expozice Arcidiecézního muzea v Olomouci, pozn. autora), včetně hodolanského dvora s šenkovním právem. Následně císař Ferdinand prodal za 1000 zlatých uherských městu role a louky patřící původně purkrabství, ležící pod hradem. Prodejem tak došlo k ukončení působení královského purkrabství v Olomouci.
Purkrabí v paláci nesídlil
V rukopisné práci bývalého náměstka olomouckého radního a měšťana Nathera „Dějiny olomouckých domů“ je u tohoto objektu poznámka, že „…dům od pradávna nazývaný purkrabský, býval propůjčován kastellanům (burgravius) Olomouce, aby tu vykonávali svůj úřad. Proto se také na něj vztahují velmi staré záznamy…“ Autor měl za to, že knížecí purkrabský úřad měl sídlo v námi sledovaném domě. Tato domněnka se však nezakládá na ověřených historických faktech. Nather byl zřejmě jako mnozí dnešní badatelé a historici uveden v omyl dnes dosud běžně užívaným názvem pro komplex objektů jako „Purkrabský dům“ anebo „Purkrabská ulice“. Vycházel z nepřesného a neověřeného domnění, že název ulice vystihuje i název úřední pro daný objekt. K nepřesnostem názvů ulic v Olomouci, vzniklých v minulosti a přežívající doposud, a to i v našem případě, přispěli někteří olomoučtí historici již v 19. století. A přestože se snažili své omyly uvést následně na pravou míru, radnice ponechala tyto mnohdy nepřesné názvy až do roku 1918 a mnohé ulice zůstaly takto mylně pojmenovány dodnes. Víme, že Purkrabská ulice se nazývala Záhrobní, Horní Carta a až následně Purkrabská. Námi sledovaná ulice tedy měnila v průběhu středověku a novověku názvy a vžitá označení. Řada omylů, které se týkají Žerotínského paláce, byla korigována následným bádáním v archivech. Ze středověkých olomouckých knih je patrné, že objekt nebyl zcela určitě majetkem veřejným ani obecným, ale ryze soukromým. Archivní prameny naprosto jasně definovaly historické majitele tohoto významného sídl a. Majiteli byly významné šlechtické rody té doby (viz tabulka).
MAJITELÉ DOMU V PURKRABSKÉ ULICI
1412 –1440 Tuška z Kunštátu
1440 –1534 Jan Zubko a dědicové
1534 –1537 der Herr Karl
1539 –1553 Herr Prokop von Potenstadt
1553 –1557 pan Jan z Roketnic
1557 –1588 pan Jan z Boskovic a na Třebové
1595 –1601 Herr Fridrich von Zierotin auf Selowitz
1601 –1625 Herr Karl der Altere Zierotin von Dřevohostic
1625 –1631 Marie ze Žerotína
1631 –1667 pozůstalí po Marii ze Žerotína
1667 –1669 dům nazýván „das Žerotínsche oder Hintergebaude
1669 –1675 pan Karel Jindřich mladší ze Žerotína, hejtman olomouckého kraje
Žerotínové zanechali kamenný podpis
Z uvedených faktů vyplývá, že tato palácová budova byla až do období novověku v rukou šlechtických rodů, a tak jako jiné šlechtické domy v Olomouci, je i tento v městských knihách označován jako „Městský panský dům“. Tyto objekty bývaly osvobozeny od placení veškerých daní a poplatků města. Proto také nejsou v záznamech městských a tureckých berní o objektu a jeho majitelích podrobnější informace. Šlechtičtí majitelé takových objektů byli od těchto poplatků osvobozeni ale jen v případě, že na něm nebyl vázán jiný dluh.
Ke změnám majitelů docházelo nejčastěji dědictvím. Nejdéle jej vlastnil rod Žerotínů, jehož zástupci zde prováděli také zásadní stavební úpravy, největší však koncem 16. století. Do období vlastnictví objektu Žerotíny spadá i nález učiněný při stavebních pracích na počátku minulého století. Tehdy byla odkryta kamenná erbovní deska, dnes umístěná v průjezdu domu. Na desce s nápisem je umístěn alianční dvojznak rodu Žerotínů a manželky Bedřicha ze Žerotína a na Žadlovicích, Slavatovny z Chlumu. Manželi byli oba šlechtici od roku 1595. Rod Žerotínů prodal objekt roku 1675 klášteru Hradisko a představení kláštera následně roku 1678 vyměnili tento palác za objekt „staré radnice“ na Předhradí s magistrátem města. Následně zde byl od roku 1694 dokonce umístěn olomoucký městský úřad.
Střídalo se tu divadlo, vojáci i drábové
V roce 1709 postihl Olomouc obrovský požár, který zasáhl takřka třetinu města a rovněž tento palác. Avšak škody nebyly tak fatální, že by musel být objekt stržen. Po částečných opravách sloužil objekt dál pro kulturní a správní účely města a dostal německý název „Gemeiner Stadthaus“ anebo také „Burgrafenhaus“. Součástí stavebních oprav budovy zde bylo i roku 1721 vybudování divadelní scény založené třemi olomouckými měšťany a hrály se zde hry ze života svatých. Ředitelkou této olomoucké divadelní scény se stala, dle dobových záznamů, A. Primusová. Avšak záměr vybudovat zde kulturní zázemí obyvatel Olomouce s divadlem a sálem pro bály následně realizován nebyl. Naopak v roce 1735 zde byly vybudovány konírny a byt olomouckého drába.
Neklidné období sporů Habsburků s Prusy o slezské dědictví vedlo k tomu, že vedle zpevňování hradeb hledalo vojsko ubytovací prostory v pevnostním městě Olomouci. Jako dostačující a vhodný byl vybrán i tento objekt. Od roku 1742 zde bylo umístěno vojsko a dům byl nazván „Burgrafenkaserne“. Tento stav přetrval až na malé přestávky. Po odchodu vojska v roce 1853 zde byla zřízena německá reálka. Vzhledem k nevyhovujícím podmínkám byla ale budova následně školou opuštěna a byla přestěhována do školy na Mořické náměstí. Do prostor bývalého žerotínského paláce, devastovaného nevhodnými přestavbami a umístěním kasáren, se nastěhovala roku 1874, ne zcela dobrovolně, česká obecná škola, do té doby umístěná na Bělidlech.
Nevhodné prostředí pro výuku, chybějící tělocvična, nevhodné anebo žádné kabinety a pracovny učitelů, sociální zařízení a havarijní stav schodiště, to vše vedlo k častým stížnostem pedagogů a rodičů studujících dětí. K výraznější nápravě to ale nevedlo a škola zde v tomto nevyhovujícím stavu působila mnoho let. Olomoucká, převážně německá radnice si nechtěla nechat mluvit do „svých“ záležitostí. Neúnosný stav budovy ale vedl k tomu, že za požadavky rodičů studujících dětí se postupně postavili C. a K. Zemská školní rada, Vídeňské ministerstvo vyučování a veřejných prací a v poslední instanci i Nejvyšší správní soud ve Vídni. Ten svým výnosem ze dne 24. listopadu 1913 město odsoudil za provozování nevhodné budovy a přikázal radním vystavět novou školní budovu.
Tento soudně sdělený požadavek ale nebyl respektován, zahájení první světové války bylo dostatečným argumentem pro pozastavení plánů pro výstavbu nové české školy na území města Olomouce. Po roce 1918, vznikem republiky ale nebyl tento požadavek již dále uplatňován.
Po školácích muzeum a pak opět studenti
Po převratu v roce 1918 byly ve městě zrušeny všechny německé školy a do některých byly přestěhovány školy české. To byl také případ školy v Purkrabské ulici. Do takto uprázdněných prostor byla nastěhována depozita Vlasteneckého spolku muzejního a část objektu připadla pro práci městských úředníků. Od roku 1935 do roku 1967 sloužil objekt výhradně pro potřeby Vlastivědného spolku muzejního, který jej využíval nejen jako depozita, ale i jako expoziční prostor. Po roce 1948 byl i nadále palác v nájmu Vlastivědného muzea v Olomouci. V roce 1967 areál budov přešel do majetku Univerzity Palackého, která zde zřídila pracovny a učebny pro posluchače přírodovědecké a pedagogické fakulty a v majetku Univerzity Palackého je tento unikátní a pro historii Olomouce významný objekt, doposud.
PhDr. Karel Žurek, Olomouc