Otče biskupe, v Olomouci působíte už téměř dvacet let. Jak se vám tu takovou dobu žije?
Mohu říct, že mám každým rokem to město raději a více si vážím toho, že zde žiji. Je to i tím, že člověk stále objevuje jeho jedinečnost a zejména v posledních letech, kdy se Olomouc stále více obnovuje a obléká do krásy ve svých památkách, stává se prostředím, ve kterém člověk mnohdy nevychází z úžasu.
A je v Olomouci něco, co vám vadí, nebo respektive vám tu něco chybí?
Viděl jsem mnoho historických evropských měst srovnatelných s naší Olomoucí a všude existuje jakási architektonická „zlatá cesta“, nejhojněji navštěvovaná turisty a reprezentativně udržovaná. Vede vždy obvykle z náměstí od radnice ulicemi kolem dalších vzácných chrámů, paláců, domů, univerzity, kolem sousoší, kašen a jiných památek a nakonec vede ke katedrále. I Olomouc by mohla mít a už skoro má takovou zlatou neboli královskou cestu, jen onen poslední úsek, zhruba od náměstí Republiky k dómu svatého Václava, je stále ještě zanedbaný ve stavu dlažby i fasád některých domů. Katedrála po opravě přitahuje pozornost svou nevšední monumentalitou a právě zde pak nejvíc vadí ony skvrny na kráse. Ale rozhodně bylo pro Olomouc už vykonáno mnoho a do budoucna ještě bude. Děkuji všem, kdo se na tom podílejí.
Jakou máte k městu osobní vazbu, když pomineme to, že je město krásné?
Kdyby se mě někdo ptal, co mě s Olomoucí nejvíc spojilo, tak si vybavím dvě věci.
V roce 1995 se mi dostalo cti být pověřen organizací papežské návštěvy v Olomouci. Papež u nás byl dva dny ubytován a já jsem měl na starosti spolu s týmem obětavých a schopných lidí z různých oborů zajistit, aby se tato návštěva zdařila, protože v ty dny byl na naše město obrácen i zrak celého světa. Na to moc rád vzpomínám, byla to silná duchovní infuze.
Druhou radostí ku prospěchu Olomouce byla sedmiletá akce generální opravy vnějšího pláště katedrály svatého Václava, výrazné dominanty města. Opět se díky spolupráci mnoha složek dílo podařilo. Viděli jsme lešení, postavené do rekordní výšky 104 metrů, odkud jsme s arcibiskupem Janem viděli současně Králický Sněžník na severu a na jižní straně Velkou Javořinu. V tu chvíli nám bylo jasné, že Olomouc je srdcem Moravy, a žehnali jsme odtud oba všem lidem, kteří na ní žijí.
Další mou „olomouckou radostí“ je existence konzervatoře, která zde dlouho chyběla. Došlo k tomu i díky dobré ekumenické spolupráci a jiným nemalým obětem.
Radost mám i z Arcidiecézního muzea vedle dómu, kde jsou jedinečné poklady minulosti. Muzeum je skvěle odborně provozováno a těší se zájmu cizinců i našich lidí. Dokazuje, jaké plody přináší i dnes vyvážená harmonie náboženského a kulturního rozměru v životě lidí.
Jsme uprostřed období adventu, blíží se Vánoce. Jak a kde slavíte vy osobně Vánoce?
Svátky trávím vždycky v Olomouci v plném pracovním nasazení. Pro kněze jsou Vánoce do značné míry pracovní. Pro někoho to může být vysilující služba, když má kněz vyzpovídat třeba tisíc lidí, kteří si chtějí udělat úklid ve vlastní duši, což je asi důležitější než úklid jenom v bytě. Samozřejmě se o Vánocích potěšíme při společném setkání u svátečního stolu s otcem arcibiskupem a kněžími. Já navíc mám v domě dvě řádové sestry, kterým už řadu let vděčím za vynikající prostředí domácí komunity. Pokud jde ještě o tu pracovní náplň, mívám pravidelně půlnoční bohoslužbu na Svatém Kopečku. Je tam krásné prostředí, hodně mladých lidí i dobrá atmosféra.
Arcibiskup Jan mi svěřil péči o církevní školy. Za důležitou pokládám i oblast péče o rodiny v mnoha centrech v různých městech diecéze, která napomáhá stabilitě rodin a inspiruje rodiče k výchovným hodnotám. Také mám na starosti nemocné v diecézi, katechumeny neboli nepokřtěné, kteří se teprve připravují na křest, dále působím v oblasti ekumenických vztahů, v kontaktech s kulturou a současným uměním a na poli rozvoje církevní hudby a zpěvu. Také mám v kompetenci duchovní péči o učitele, lékaře, umělce a také o vězně.
JOSEF HRDLIČKA
- narodil se ve Velkých Opatovicích 19. ledna 1942.
- v roce 1959 maturoval na jedenáctileté střední škole a pak pracoval jako pomocný dělník Adamovských strojíren v šamotce ve Velkých Opatovicích
- kvůli náboženskému přesvědčení nebyl doporučen k vysokoškolskému studiu; to mohl zahájit až v roce 1967 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a ukončit na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci
- kněžské svěcení přijal 1. července 1972. Působil například v Moravské Ostravě, v Hoštejně, Hynčicích, Maletíně, Mírově, Liptáni či v Třemešné
- titulárním biskupem thunudrumským a pomocným biskupem olomouckým byl jmenován 17. března roku 1990
- je biskupským vikářem pro péči o rodinu, učitele, školy, laické aktivity, katechumenát, ekumenismus, nemocné a vězně
- v České biskupské konferenci je předsedou Komise pro liturgii a předsedou Rady pro kulturu a památky
- má biskupské heslo: „Vos dixi amitos“ – „Nazval jsem vás přáteli“
Já mám naopak z některých půlnočních mší špatné zkušenosti, když se tam sejde hodně lidí, kteří přijdou jen ze zvědavosti nebo pobavit se.
Také se to občas stává. Na Svatý Kopeček ale musí člověk přece jen udělat i pár vlastních kroků, což opilí lidé obvykle nedělají. Mohu říci, že tam bývá atmosféra důstojná a klidná a lidé jsou velmi pozorní.
Vadí vám, když se kolem Vánoc vytváří takový blázinec nakupování a shonu?
Mrzí mě, že se Vánoce přesunují na kolej svátků hojnosti a konzumního vyžití, zatímco ten autentický příběh Vánoc je o chlévě, kde se rodí Boží syn, o chudobě, o lidech bez domova apod. Tím směrem by měla být naše pozornost upřena, abychom Vánoce nezradili v jejich podstatě. A člověk na tohle může přijít i sám s tím, jak mu plynou léta. Zjistí, že si nemůže koupit zdraví, že třeba během let osaměl, a přijde na to, že život chce i jiné jistoty a vnitřní opory. Od nás to chce vstřícnost a trpělivost k těm, řekněme, konzumně zaměřeným lidem.
Vraťme se ještě k vaší práci. Jste od roku 1990 světícím biskupem. Co to vlastně znamená?
Být pomocným neboli světícím biskupem znamená pomáhat diecéznímu biskupovi neboli arcibiskupovi v jeho duchovní péči o věřící v jednadvaceti děkanátech a více než čtyřech stovkách městských i venkovských farností. Mým úkolem je světit jáhny, případně kněze, udílet biřmování, což se týká ročně i tisícovky mladých lidí, světit nové kostely či oltáře, zvony, varhany i obecní prapory a jiné předměty, které mají posvátné poslání. Také učím na teologické fakultě homiletiku, během roku mám četné kurzy duchovní i naukové.
Aha, to jste právě vyjmenoval většinu oblastí, které máte na starosti coby biskupský vikář. Jak se ta péče v praxi projevuje?
Tak o tom by se asi dala napsat celá kniha… (usmívá se). Spolupracuji v těchto věcech s celou řadou lidí. Tak dejme tomu oblast škol. Máme tady v arcidiecézi čtyři církevní gymnázia, šest základní škol a další typy škol. Chceme, aby naše školy nabízely o cosi víc než státní školy, snažíme se děti nejen vzdělávat, ale i vychovávat. Formujeme týmy učitelů, kteří jsou s námi v té snaze a úmyslu spřízněni, a to jak jako křesťané, tak jako pedagogové. Mým úkolem je sledovat a studovat materiály, které jsou pro ně informačně inspirující a které umožní tu věc, kterou sledujeme v působení na děti a jejich výchovu.
A setkáváte se osobně s těmi učiteli?
Ano, poslední takovou akcí byla například pouť učitelů na Svatém Hostýně, kde bylo několik stovek pedagogů. Měl jsem přednášku, hovořili jsme například o problému autority. Diskutovali jsme na tato témata, a bylo to velmi užitečné setkání.
Ohledně politiků se říká, že čím vyšší funkci zastávají, tím více bývají odtržení od reality. Je tohle podobné i v církevní hierarchii? Pocházím z venkovské celkem nemajetné rodiny. Dlouho jsem pracoval v továrně jako dělník. Už tam jsem poznal přátelské kontakty s lidmi. Pak jsem za komunismu působil jako kněz v pohraničí, a tam všude ty kontakty s lidmi byly také velmi blízké a srdečné. Dnes se snažím hlídat si, aby se ze mě nestal nějaký hodnostář, který s normálními prostými lidmi nepočítá.
Není to tedy tak, že by ta funkce člověka úplně zahltila?
Odpovědnosti máme hodně, to je pravda. Ale právě to hlavní, k čemu nás evangelium zavazuje, je vytvářet, řečeno slovy církve, rodinu Božích dětí. To je naše priorita. Aby rozměr přátelství mezi lidmi, rozměr solidarity, byl základem. Bez toho bychom zrazovali Kristovo poslání. Já mám biskupské heslo „Nazval jsem vás přáteli“, což je Ježíšův výrok na adresu jeho učedníků. Toto heslo si často připomínám a zpytuji podle něj svědomí.
Kdykoliv vás člověk vidí, usmíváte se a působíte optimistickým dojmem. Nejste nikdy naštvaný?
Radostnost a dobrá nálada je lepší než mračit se. Asi to mám v povaze. A když už se člověk naštve, je třeba, aby v té naštvanosti nesetrvával moc dlouho.
Vím, že máte vztah k poezii… Píšete teď něco?
Už od dob po maturitě se snažím překládat anglickou poezii, která má duchovní a náboženský rozměr. Naposledy jsem překládal poezii Roberta Southwella, anglického jezuity a mučedníka ze 16. století. Já sám jsem básně nikdy nepsal, jen jsem spolupracoval na textové části kancionálu. V něm jsou písně staré mnoho století, ale vznikají i nové písně, které by měly mít nějakou solidní hodnotu. Mě moc potěšilo, že když jsme vytvořili s hudebním skladatelem Petrem Ebenem čtyři písně (on složil melodii a já texty), líbily se i bratřím evangelíkům, kteří si je převzali do svého zpěvníku.