Odpověď primátora Martina Novotného na otevřený dopis architektů z ateliéru HŠH architekti k dočasnému umístění mobilní zeleně na olomouckém Horním náměstí
Vážení pánové, reaguji tímto na Váš otevřený dopis ve věci dočasné instalace mobilní zeleně na Horním náměstí v Olomouci při příležitosti oslav padesátého výročí květinových výstav v našem městě.
Váš dopis obsahuje kromě stanoviska k této dílčí události i dlouhodobé koncepční stanovisko. Předem chci zdůraznit, že projekt olomouckého Horního náměstí považuji za koncepční dílo s jasným autorským rukopisem, v tomto smyslu respektuji jeho četná domácí a zahraniční ocenění. Zároveň si osobně velmi vážím řady jednotlivců, kteří se účastnili přípravy projektu a formulace základních koncepčních tezí v příslušné dobové pracovní skupině. Obdobně jsem však přesvědčen, že řada aspektů díla je diskutabilní a současnou diskusi považuji za naprosto legitimní a zdravou.
Hned na úvod Vás patrně překvapím soudem, že nepatřím k jednoznačným zastáncům zeleně na olomouckém Horním náměstí (názor si teprve utvářím) a intenzitu diskuse kolem tohoto problému vidím jako logické vyústění daleko širších problémových aspektů díla. V koncepčním zdůvodnění vycházíte z kontrastu epizodní role zeleně na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století oproti časově dominantní koncepci kamenného náměstí jakožto reprezentativního a ceremoniálního místa bez zeleně. Epizodnost je navíc doplněna o hodnocení nízké úrovně dobového řešení, jeho maloměstský ohlasový charakter. Historicko-časový aspekt je nepochybně důležitý argument, za důležitější však považuji samotnou nadčasovou estetickou hodnotu dochovaného reprezentativního prostoru. V tomto smyslu hodnotím rozhodnutí výrazně akcentovat tuto rovinu za jednoznačně správné. Obávám se však, že tímto problém nekončí, naopak začíná. Spolu s postupnou desakralizací a profanizací veřejného prostoru, změnou časového poměru mezi svátečním a všedním ve prospěch všedního, s příchodem modernity, vzniká základní rozpor mezi historickým charakterem slavnostního svátečního místa s vysokou architektonickou hodnotou a majoritní funkcí v současnosti. Lze nepochybně hodnotit, na jaké úrovni se s tímto rozporem vypořádali naši předkové v dobách rakouského mocnářství či první republiky, to však neznamená, že toto základní napětí je možné ignorovat, že neexistuje. I dnes slouží olomoucké Horní náměstí svým uživatelům po většinu času jako v dobrém slova smyslu „všední“ nádherný veřejný prostor s funkcí obchodní, restaurační a běžně společenskou. Právě skloubení akcentace největší historické a estetické hodnoty s majoritní soudobou funkcí považuji za skutečnou výzvu pro architekty, obávám se však, že byla oslyšena. Pociťovanou absenci zeleně proto považuji za zkratkovité a symbolické vyjádření základního pocitu uživatele náměstí v jeho soudobě majoritní funkci. Ten lze nejlépe ilustrovat na často diskutované otázce osvětlení Horního náměstí.
Ve Vašem stanovisku spojujete reprezentativní a ceremoniální charakter náměstí s divadelní terminologií (kulisy, scénografie apod.). Základní charakteristikou divadelního prostoru je kontrast mezi šerem či tmou v hledišti a ostrým a často cíleným osvětlením jeviště. Již od dob Hérakleitových víme, že ostré protiklady, např. světlo a tma dávají vyvstat pravé povaze věcí a tuto zdůrazňují. Tak je tomu i díky světelnému kontrastu mezi hledištěm a jevištěm. Samo temné hlediště je však prostorem monofunkčním a k jakýmkoliv jiným funkcím naprosto nevhodným. Proto divák odchází o přestávce do foyer, chce-li společensky komunikovat s ostatními. Divadelní osvětlení Horního náměstí dává dokonale vyvstat přízračné kráse kulisy historických domů, kašen, Sloupu Nejsvětější Trojice a olomoucké radnice. Zároveň je však příznačně po setmění prázdné. Úroveň světla nedá rozlišit obličej blížící se osoby, fascinace krásou kulisy je spojena s úzkostí a potřebou prostor rychle opustit, což nelze oddiskutovat žádným odkazem na naplnění těch či oněch exaktních norem. I toto je jedním z důvodů častých stesků Olomoučanů na brzké zavírací hodiny většiny restaurací a celkově „mrtvý“ charakter Horního náměstí ve večerních a nočních hodinách. Klasickým příběhem, který si mezi sebou vyprávějí olomoučtí patrioti, snažící se propagovat krásy města doma i v zahraničí, je příběh návštěvy kultivovaného a váženého hosta, který absolvuje úchvatnou noční prohlídku centra města, je fascinován jeho krásou, pronese, že o historické nádheře Olomouce dosud nevěděl, odnese si hluboký a přízračný zážitek a na dovolenou opětovně zamíří do malebného Českého Krumlova či Telče. Podobnou jednostrannost ve smyslu akcentace primárního dojmu a ignorace potřeb „všedního dne“ pociťuje řada lidí i v době ostrého denního světla. Náměstí poskytuje dokonalou kulisu pro parádní marše v rámci Oslav maršála Radeckého, pro jiné situace však nabízí daleko menší komfort. Lze nepochybně kritizovat estetickou hodnotu některých restauračních předzahrádek, obávám se však, že odkaz na realitu na Piazza di San Marco v Benátkách je pouze intelektuálně efektní, jinak však zcela nevěcný. Toto náměstí má, pravda, poněkud jiný reliéf a převažujícím materiálem v žádném případě není Bělkovická droba. Osobně jsem přesvědčen, že právě otázka trvalé či mobilní zeleně je pouze symbolickým vyjádřením pocitu absence základního komfortu veřejného prostranství, které nemá být kulisou, ale i předmětem užívání. Odpovědí na tyto pocity nemusí být pouze zeleň, nýbrž řada jiných prostředků ve formě mobiliáře či oživujících architektonických prvků. V koncepční terminologii používáte občas ve spojení s Horním náměstím termínu salon či dokonce obývací pokoj. V tomto smyslu lze říct, že jde spíše o pokoj pro efektní ukázku návštěvám. Poté se však společnost přemístí jinam a sama rodina k obývání užívá jinou část bytu. Ostře jednostranná koncepčnost tak činí z díla spíše teoretický koncept než živou realitu, ostatně jeden z původních významů řeckého slovesa „theorein“ jest „zírati“. Navíc právě v oněch funkčních součástech díla, vázaných na všední den (mobiliář, osvětlení), vidím i jeho esteticky nejslabší místa. Např. na lampách mi nevadí jejich moderní charakter, nemohu však zapomenout na fakt, že jsem obdobné lampy viděl poblíž místa pro barbeque v řadě zahrad honosných sídel ve stylu nikoliv autentického olomouckého, ale spíše podnikatelského baroka. Nepovažuji je proto za originální soliterní řešení, nýbrž za „běžnou konfekci“.
Pakliže jsem označil za nosnou analýzu Vámi použité divadelní terminologie pro koncepční linii díla, obávám se, že jiná část Vaší terminologie (termíny jako „maloměstský“, „pitoreskní, „populistický“, „diletantský“ a dokonce „bavorský“) opět vypovídají daleko více o Vaší sebestylizaci než o přístupu těch, jimž tyto termíny více či méně otevřeně adresujete (tj. minulým i současným politikům). V dopise příliš brzy opouštíte věcnou argumentační linku a nahrazujete ji rádoby odborným, lacině mentorujícím a trapně povýšeným žargonem intelektuální kavárny, což je ostatně běžná nectnost české veřejné diskuse. Klišé o diletantismu a populismu politiků pak slouží k překrytí a ignoraci základního faktu: Od zprovoznění zrekonstruovaného náměstí jsou hlavními a naprosto legitimními recenzenty tohoto díla nikoli politici, ale jeho každodenní uživatelé: Olomoučané a návštěvníci města. Na této tezi není nic populistického. Každé architektonické dílo prochází takovým testem času a jakkoliv se v jeho průběhu mohou objevit povrchní a nezralé soudy, postupně se utváří něco, pro co vznikl v anglosaském kulturním prostředí do češtiny těžko přeložitelný termín „common sense“.
Zdůraznění významu odbornosti v diskusi o architektuře a urbanismu je nepochybně namístě, zároveň však platí, že pravdivost, verifikovatelnost, validita tvrzení v tomto diskursu jsou jiného charakteru než v disciplinách používajících např. metody fyzikálního měření, matematické logiky či statistické analýzy. Už od dob Platonových dialogů probíhá snaha přesně pojmově vymezit rozdíl mezi věděním a uměním, v architektuře a urbanismu se tyto prvky výrazně snoubí a jsou okořeněny nebývalou multidisciplinaritou sahající od stavebně-technických disciplin přes historii umění až po např. psychologii. Právě proto má tento diskurs daleko dialogičtější charakter, definitivní soudy se utvářejí postupně, pakliže vůbec (spíše převažují programové teze a jejich soutěž), což význam odbornosti nikterak nerelativizuje. V tomto smyslu vyznívá Váš dopis spíše elitářsky než odborně.
Jsem přesvědčen, že otevřenost pro dialog s uživateli díla patří k základům etiky práce ve Vašem oboru a právě takový zcela legitimní dialog v Olomouci již mnoho let probíhá. Je veden běžnými občany, nikoliv primárně politiky. Vaši argumentaci stavící na autorských právech považuji za právně chybnou, jednostranně absolutizující roli autorských práv a minimalizující práva vlastníka, především však za předčasnou. Obávám se, že onen pomyslný míček je skutečně na Vaší straně kurtu. Nejprve je potřeba, abyste uznali Olomoučany za partnery diskuse o nejdůležitějším veřejném prostoru v tomto městě, za legitimní recenzenty Vašeho díla. V tomto směru považuji předčasné otevírání právní stránky problému za spíše nevkusné. I v manželství je ukončení dialogu a řešení věcí přes právníky předzvěstí rozvodu.
Na počátku této výměny názorů nebyla aktivita politiků. Jedna z městských organizací chtěla oslavit své výročí umístěním mobilní zeleně jako symbolického připomenutí předmětu své činnosti. Teprve razance úderů kulatých razítek a první náznaky „právního řešení“ problému nás vedly k podpoře této aktivity. Osobně ji vnímám jako zdařilý happening na téma dialog a svoboda komunikace ve veřejném prostoru. Věřím, že se nám k tomuto legitimnímu dialogu podaří společně otevřít dveře. Dosavadní výsledky Vaší práce a četná domácí i zahraniční ocenění z Vás nepochybně činí vysoce vážené partnery. Pokud tuto výzvu k dialogu přijmete, již nyní se na něj těším.
S pozdravem,
Martin Novotný
primátor
| Poslední úprava: 23. června 2008 (po)