Jste třetí z generace žen ve vaší rodině, která převzala zvonařské řemeslo. Nevadilo vám někdy, že si sama nemůžete vybrat povolání, že se automaticky předpokládá, že budete v tradici pokračovat?
Vůbec ne, měla jsem odmalička výtvarný talent, proto jsem už od základní školy začala chodit do výtvarného kroužku a vlastně od začátku jsem šla tímto směrem. Mám ještě o pět let mladší sestru, která se už od deseti let orientovala pro změnu na jazyky. Teď má tady v Olomouci soukromou jazykovou školu a založila tady také první anglickou mateřskou školku.
V čem kromě výtvarného kroužku spočívala vaše příprava?
Samozřejmě jsem prošla i hudební teorií, která byla u nás v rodině vždycky základem, takže jsem asi od čtvrté třídy chodila na klavír, do hudební školy Žerotín. Na klavír hrála moje babička, maminka a pak i já. Hudební vzdělání je pro zvonaře velmi důležitou profesí, protože zvon je hudební nástroj a schopnost rozeznat tón zvonu je nezbytná.
No a vlastně od mateřské školky jsem s maminkou chodila do dílny, patlala jsem se v té hlíně, takže to byla úplně přirozená součást mého života. I když jsme bydleli v Olomouci, tak mě maminka dávala do školky v Brodku, aby mě měla po ruce, protože práce kolem zvonů není od šesti do tří, ten technologický postup může trvat i celý den a noc. Musí se pravidelně přikládat koks do pecí, aby se forma správně vysušovala a vypalovala. A tak jsem vyrůstala v tom prostředí, pozorovala maminku i babičku a učila se. Život naší rodiny se točil vždy kolem zvonů, to bylo vždy číslo jedna a pak až to další.
Po základní škole jste tedy hned věděla, kam půjdete?
Protože bylo jasné, že budu pokračovat v rodové tradici, domlouvala jsem se s rodiči, jakou vhodnou školu bychom vybrali. Vybrat školu bylo dost složité, našli jsme dvě umělecko-průmyslové školy – ve slovenské Kremnici a v Turnově. Nakonec jsme se rozhodli pro Turnov, protože tam měli obor nejbližší tomuto řemeslu – plošné a plastické rytí kovů. Takže tam bylo hodně kreslení, modelování, rytiny; styk s kovem tam sice byl, ale nebylo tam odlévání.
Zvonařství se nikde u nás nebo v zahraničí neučí?
Neučí, to je řemeslo, které se předává po meči, z otce na syna, u nás je to výjimka, že to je z matky na dceru, tedy po přeslici.
Po škole jste už šla rovnou do dílny?
Nejideálnější je praxe přímo v oboru, a i když mi maminka rovnou řekla, že budu uznaná za zvonařku až po desetileté práci v dílně, že až pak dostanu list tovaryše, rozhodla jsem se jít ještě na Vysoké učení technické v Brně, obor slévárenství. Zatímco ta uměleckoprůmyslová škola byla hodně zaměřena na to umění, tady byla hodně potřeba matika, fyzika a podobně. Sice jsem musela být hodně doučovaná, ale zvládla jsem to. No a pak už jsem nastoupila do dílny k rodičům.
Co vám svěřili za kompetence, když jste ještě podle maminky nebyla hotová zvonařka?
Začala jsem s výtvarnou stránkou zvonů, tedy vlastně pojednání různých reliéfů světců, jejich atributy, pak samozřejmě písmo, ve kterém jsem byla dokonale vystudovaná, a kde jsem se mohla projevit. Pak jsem měla postupně na starosti tvoření forem zvonu.
Ty se dělají z čeho?
Celá forma je ze speciální hlíny, máme pronajatý lom, kam si ji jezdíme těžit. Je to taková směs jílovité hlíny.
Můžete laikovi nějak přiblížit, jak docílíte toho, aby měl nový zvon ten konkrétní požadovaný tón?
Jak už jsem řekla v úvodu, zvon je hudební bicí kovový nástroj a jeho primární věcí je tón. Aby se zrodil zvon požadovaného tónu, je potřeba si vypočítat zvonové žebro, což je profil zvonu – kdybychom ten zvon rozřízli, tak vidíme jeho profil. A tento výpočet se získává na základě nějakého vzorce, který je a vždycky byl tajemstvím každé zvonařské dílny. Záleží na síle, tloušťce, šířce a výšce zvonu.
Co když se to nepodaří?
Tuto alternativu nepřipouštíme.
Stalo se to už někdy?
Určitě se to stalo, bylo to způsobeno třeba tím, že nebyl kvalitní materiál a další možnosti, ale to se bavíme o době mé babičky.
Takže vám se to ještě nestalo?
Samozřejmě se mohou vyskytnout nepatrné chybičky, které se dají nějak odstranit. Ale pouze ve formě, v odlitku, v odlitém zvonu se už nic opravovat nedá. Sice některé zvonařské dílny v zahraničí praktikují následné strojové soustružení zvonu, ale říká se, že jakmile do zvonu zasáhne stroj, může se narušit akustický obrazec toho zvonu.
Zvony jsou tedy čistě ruční práce?
Naprosto, dělají se stejně jako v 16. století, i když my máme práci usnadněnou třeba tím, že máme k dispozici lepší dopravní prostředky, že máme kladky a ne stádo krav, díky kterým v minulé době mohli větší zvony přepravovat, dále že máme kvalitní koksovou pec nebo třeba slévárenský koks. Ale třeba moje maminka si založila před deseti lety nový obor – přesné lití, který už je opravdu moderní. Formy nejsou hliněné, ale z různých křemičitých písků, pec je elektrická, takže naše dílna nespí, jdeme dopředu a ovládáme ty moderní technologie velmi dobře, protože maminka byla i vyznamenaná jako nejlepší slévárenská firma v přesném lití.
Maminka stále dělá zvony?
Maminka už v dílně nedělá, vedení už mi předala, prakticky jen dohlíží, já s ní pečlivě konzultuji, když potřebuji v něčem poradit. Protože i když by se mohlo zdát, že v tom zvonařství se ta práce stále opakuje, není tomu tak. Každý zvon je originál a jsou to jen lidské ruce, které s ním neustále pracují. A může vás proto leccos překvapit. Například i materiál – i když máme stále jedno těžiště hlíny, může tam vzniknout nějaká směs, která nás nemile překvapí, nebo může selhat i ten lidský organismus.
Dnes odléváte zvon pro kapli sv. Sarkandra. Co dalšího kromě proslulých čtyř zvonů u sv. Michala můžeme v Olomouci z vaší dílny vidět?
Dnešní den je pro moji osobu velice významný, protože mám k Olomouci velmi silné pouto, je to moje rodné město, a tak jsem ráda, že kromě těch zvonů pro chrám sv. Michala a dnešního zvonu pro sv. Sarkandra máme velký soubor čtyř zvonů u sv. Mořice, které dělala maminka v roce 1985, pak máme krásnou zvonkohru na katedrále sv. Václava a tamtéž ještě jeden 220 kilogramový zvon.
Také řada obcí v okolí Olomouce se může chlubit zvony z dílny Dytrychových, vy ale dostáváte zakázky z celého světa, nemýlím-li se?
Ano, naše zvony jsou opravdu po celém světě – od Japonska, přes Jakutsko, USA až po Kapské město, zájem o zvony je stále. Je důležité si uvědomit, že zvon má velmi dlouhou trvanlivost, pokud se s ním správně zachází. O to jsme se také postarali, protože máme firmu, která zvony ozvučuje, doplňuje je speciálním srdcem, protože i na to jsou kladeny specifické požadavky. Jakmile se zvon odleje, musí se zvážit, změřit a teprve pak se pro něj vyrobí to srdce. Protože srdce je hmotnostně závislé na zvonu, musí to být jedna čtyřicetina váhy zvonu. Kdyby bylo menší, tak by z toho zvonu nevytáhlo sílu jeho hlasu, kdyby větší, tak by hrozilo, že ten zvon rozbije. Zvony proto dodáváme už jedině se srdcem, a pouze tak jsme schopni na něj dát naši dvacetiletou záruku. Každý druhý rok se pak dělají garanční prohlídky, ani ne tak zvonu, ale toho technického zařízení.
Ručně už se dnes nezvoní?
Velmi málo. Třeba menší obce jsou nuceny k ručnímu zvonění hlavně z finančních důvodů, protože elektropohon si pořídí až několik let po zvonu. Ale moje babička vždycky říkala, že je důležité, když se ten zvon narodí-odleje, aby se s ním zhruba půl roku zvonilo ručně, než se do něj pustí elektropohon. Ale dnes jsou ta elektrozařízení jiná, než byla za mojí babičky a maminky. Dnes už je to takový elegantní lineární motor, který je především velmi šetrný vůči tomu zvonu, takže hodně nahrazuje to ruční zvonění.
Obracejí se na vás lidé i s požadavky na výrobu zvonu pro jejich soukromé účely?
Nevěřila byste, kolik takových zvonů teď vyrábíme! Lidé chtějí mít svou malou zvoničku na dvoře, na zahradě nebo i jako domovní zvonky u dveří. To je na tom to krásné, že zvon našel uplatnění i právě takhle běžně u lidí, nejen pro církevní účely. Na zvon si můžete nechat umístit rodový erb nebo jména rodiny nebo jen nějaké heslo. Takovýchto zakázek máme taky hodně a děláme například i svatební zvony.
LETICIE VRÁNOVÁDYTRYCHOVÁ
- narodila se v roce 1966 v Olomouci
- v současné době vede zvonařskou dílnu Dytrychových v Brodku u Přerova
- dílnu založil v roce 1950 její dědeček Josef Dytrych, po jeho smrti v roce 1965 ji převzala jeho žena Laetitia
- rodovou tradici převzala v roce 1985 dcera zakladatelů dílny Marie Tomášková-Dytrychová, která ji vedla donedávna a za jejíhož vedení zaznamenala dílna největší rozmach
- dnes patří zvonařská dílna Dytrychových k největším v Evropě
- obohatila výrobu o obor přesné lití
- specialitou dílny je vedle samostatných zvonů vytváření zvonkoher
- jako zvonařskou značku dílna užívá otisk větvičky túje severské
- zvony, které byly v dílně ulity, znějí doslova po celém světě: v Austrálii stejně jako v Japonsku, USA, Polsku, na Ukrajině a Slovensku
- zvláštní zakázkou dílny bylo ulití dvou zvonů jako hudebních nástrojů pro vídeňské filharmoniky
- reprezentativní vzorek práce zvonařské dílny lze zhlédnout v přerovském muzeu J. A. Komenského, kde je umístěna stálá expozice zvonů