Město letos ocení šest osobností
I letos město udělí svým významným osobnostem Cenu města Olomouce za rok 2008. Návrhy, které zasílali jednotlivci a instituce, projednala odborná pracovní skupina a na doporučení Rady města Olomouce je schválili olomoučtí zastupitelé.
Radnice, která letos obdržela 45 návrhů, nakonec vybrala šest osobností. „Tito lidé jsou ozdobou našeho města a právem si zaslouží obdiv a naše poděkování za práci, kterou vytvořili, a za to, že šíří povědomí o našem krásném městě,“ řekl primátor města Martin Novotný. Ceny, které uděluje město kolektivům a jednotlivcům za uměleckou, vědeckou, hospodářskou, publicistickou a jinou činnost, práci nebo díla, jež jsou v úzkém vztahu k městu Olomouci a byla vytvořena na jeho území či výrazně přispívají k jeho rozvoji, budou v hanácké metropoli uděleny již pojedenácté. V uplynulých letech bylo uděleno přes sto ocenění.
Předávání Cen města Olomouce proběhne ve čtvrtek 18. června 2009 v 17 hodin ve slavnostním sále Klášterního Hradiska v Olomouci
Slavnostní akt se uskuteční symbolicky v předvečer oslav Svátků města Olomouce, které budou probíhat v našem městě ve dnech 19. a 20. června.
Prof. MUDr. Miloslav Duda, DrSc.
Cena města Olomouce v oblasti přírodních věd
Profesor Duda, narozen 26. 8. 1941 v Olomouci-Holici, je celý profesní i osobní život v těsném spojení s rodným městem. Po absolutoriu Lékařské fakulty UP v r. 1964 pracoval několik let na chirurgickém oddělení v nemocnici ve Šternberku, ale již r. 1970 nastoupil jako chirurg na mateřskou fakultu, kde působí dosud. Dosáhl zde vědeckopedagogických hodností docenta, profesora a doktora věd. Více než dvacet let byl přednostou II. chirurgické kliniky. Jeho specializací je gastroenterochirurgie, hrudní a jícnová chirurgie, endokrinochirurgie, onkochirurgie, laparoskopická a miniinvazivní chirurgie; všude dosáhl vynikajících výsledků. Generace pacientů oceňovaly nejen jeho profesionalitu, ale i lidský, citlivý přístup.
Proslovil více jak pět set přednášek, z toho 94 na mezinárodních konferencích, v období 1985 – 86 působil na několika klinikách v USA. Je členem či funkcionářem 7 mezinárodních odborných společností (např. The International Society for Diseases of the Esophageus - ISDE, The International Society of Surgery – ISS aj.), angažuje se také v českých i slovenských spolcích (např. Česká chirurgická a gastroenterologická a onkologická společnost). Byl předsedou Spolku lékařů v Olomouci, působil v redakčních radách odborných časopisů v České republice, na Slovensku či v Polsku (např. Česká a Slovenská gastroenterologie či Rozhledy v chirurgii) a členem vědeckých rad a komisí pro obhajoby kandidátských a doktorských disertačních prací.
Publikoval 262 vědeckých prací (z toho 5 monografií), 38 publikací zveřejnil v zahraničí, mnohokrát byl citován jinými autory. Za dosud nepřekonanou je považována jeho průkopnická monografie z r. 1996 Miniinvazivní chirurgie, v posledních letech je jeho vědecká práce soustředěna především na chirurgii nádorů, např. na problematiku minimální reziduální nádorové choroby. Jako univerzitní pedagog napsal 4 učebnice, společně s režisérem V. Kabelíkem vytvořil 18 výukových filmů, je autorem 11 učebních CD-ROMů. Přestože mnoho jeho žáků je dnes považováno za skvělé lékaře a vynikající učence, je on sám stále aktivním vysokoškolským učitelem i praktikujícím chirurgem.
Je laureátem řady ocenění, která mu byla udělena lékařskými i jinými odbornými organizacemi (např. Cena Chirurgické společnosti, Cena Společnosti J. E. Purkyně, Cena Josefa Hlávky apod.), vyznamenání (např. Zlatá medaile UP, Medaile za přínos pro slovenskou chirurgii aj.) a čestným členem v tuzemských i zahraničních odborných společnostech.
Jeho aktivity se však nevyčerpávaly v oblasti lékařství; byl dlouholetým účastníkem filmových festivalů Academia film Olomouc, kde v kategorii lékařských filmů spolu s režisérem Kabelíkem získal několik ocenění včetně ceny hlavní, a později zde působil i jako člen odborné poroty. Z jeho posledních počinů je nutno zmínit knihu Historie chirurgie. Vybrané statě olomoucké a moravské chirurgie, kterou redigoval a z velké části sám sepsal a byla vydána UP Olomouc v roce 2008.
Prof. Duda patří k nejvýznamnějším osobnostem Olomouce, kterou proslavil svou prací daleko za hranicemi České republiky.
Prof. RNDr. Milan Hejtmánek, DrSc.
Cena města Olomouce v oblasti přírodních věd
Narozen 3. 5. 1928 v Olomouci. Emeritní přednosta Ústavu biologie LF UP v Olomouci je s obnovenou olomouckou univerzitou svázán již od r. 1947, kdy začal studovat tzv. bienium přírodních věd. Po absolutoriu biologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně se vrátil do Olomouce, kde se stal asistentem Ústavu biologie LF UP. Na tomto ústavu byl zaměstnán až do odchodu do penze.
V lékařském prostředí spojil své zájmy a zkušenosti se zaměřením fakulty a založil již v padesátých letech „olomouckou školu“ lékařské mykologie, zabývající se biologií původců mykotických onemocnění u člověka. V této oblasti výzkumu působil po celý život a publikoval přes dvě stě původních vědeckých prací z epidemiologie, fyziologie, cytologie i genetiky patogenních hub. Jeho práce měla i praktická využití, když vyústila v zavedení výroby avirulentní vakcíny proti trichofytóze skotu, která se velmi osvědčila.
V Olomouci organizoval řadu vědeckých konferencí a celostátních seminářů k aktuálním otázkám oboru. Mnoho let působil ve výborech vědeckých společností a redakčních radách odborných časopisů tuzemských i zahraničních. Prof. Hejtmánek usilovně a s láskou k oboru pracoval také v období 1969 – 1989, kdy mu bylo znemožněno zastávat významnější vědecké a pedagogické funkce na fakultě a osobně spolupracovat s kolegy z demokratických zemí.
Za dlouhá léta působení na vysoké škole se stal významným a uznávaným pedagogem, proslulým skvělými přednáškami i velkými nároky při zkoušení, ale především schopností soustředit kolem sebe talentované studenty s hlubším zájmem o obor, kterým umožnil zahájení vlastní vědecké práce. V jeho laboratoři začínalo mnoho badatelů v oblasti biomedicíny, kteří se dnes těší značnému renomé v tuzemsku i ve světě. Trvalý zájem o problematiku výuky biologie jej přivedl do čela pedagogické komise při Hlavním výboru Československé biologické společnosti, kde působil řadu let; je čestným členem ČSBS, Československé společnosti mikrobiologické a Slovenské společnosti mykopatologické. Je autorem či spoluautorem řady vysokoškolských skript a učebnic dodnes užívaných.
Po listopadu 1989 se mohl vrátit do čela Ústavu biologie LF UP, kde působil již v letech 1962 – 1974. Vykonal poté ještě mnoho záslužné práce pro rozvoj ústavu v nových podmínkách a angažoval se i na úrovni celé univerzity jako její prorektor, člen vědeckých rad apod. I v současnosti je obci učitelů a studentů UP znám jako dlouholetý předseda redakční rady univerzitního časopisu Žurnál UP, kde články podepsané jeho jménem často provokují k zamyšlení, ale také aktivní snaze pro zlepšení situace na vysokém učení. V roce 2009 obdržel medaili MŠMT I. stupně. za dlouhodobé vynikající působení v oblasti vysokoškolského vzdělávání. Pozitivní ohlas u olomoucké veřejnosti měly také výstavy jeho vědeckých mikro- a makrofotografií.
Prof. Hejtmánek je člověk mimořádně širokého rozhledu a zájmů, oddaný vědě, pevných morálních zásad a otevřeného jednání. To mu umožnilo udržet si čistý morální profil v nelehkých dobách, ale též získat přirozenou autoritu mezi českými biology všech generací.
Stanislav Macura
Cena města Olomouce v oblasti hudby
Narozen 6. 3. 1946 v Karviné. Hudebník, dirigent, hudební dramaturg. V Olomouci trvale žil téměř 35 let s manželkou Janou Macurovou, která působila v Moravské filharmonii jako hobojistka.
V letech 1986 - 1991 působil ve funkci šéfdirigenta Moravské filharmonie. Toto těleso pod jeho vedením interpretovalo desítky skladeb a podniklo řadu úspěšných zahraničních koncertních turné. Stanislav Macura se v Olomouci profiloval mnoha špičkovými koncerty a vybudoval si své publikum, které pravidelně navštěvovalo jeho produkce. V následujících dvou sezónách jako šéfdirigent Moravského divadla nastudoval mj. opery Rusalka, Čarostřelec a Aida, na jejichž inscenaci mnozí občané dodnes vzpomínají.
Je spoluzakladatelem Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci, v jehož čele stál plných patnáct let (1994 – 2008) a kde působil jako dirigent i dramaturg. Festival si i díky jeho nasazení získal značné renomé a zařadil se mezi nejrespektovanější projekty své kategorie v České republice. Koncerty z festivalu pod jeho vedením přenášela Česká televize, rozvinula se spolupráce s Českým, Slovenským i Polským rozhlasem; prostřednictvím mezinárodní rozhlasové vysílací unie (EBU) mohly být koncerty odvysílány i v širším mezinárodním měřítku. Věhlas festivalu i samotné osobnosti Stanislava Macury přivedl do Olomouce řadu vynikajících hudebních těles i person a byl vždy garancí mimořádné umělecké úrovně a předpokladem životaschopnosti a kontinuity projektu, který dokázal mj. přitáhnout i pozornost francouzské televize TV MEZZO, největšího hudebního kanálu pro klasickou hudbu a jazz v Evropě, který festival již řadu let propaguje v 38 zemích světa.
Dirigent Stanislav Macura patří k výrazným osobnostem české hudby. Je laureátem nejprestižnějších mezinárodních dirigentských soutěží: ve francouzském Besanconu (1973) a o dva roky později Karajanovy soutěže v Berlíně. Během své umělecké dráhy hostoval u desítek špičkových českých i zahraničních orchestrů. Dirigoval ve většině evropských zemí, na Kubě a v Japonsku a vystupoval na významných mezinárodních hudebních festivalech v tuzemsku i cizině (Praha, Bratislava, Athény, Vídeň, Istanbul, Varšava, Lublaň aj.). Na svém kontě má téměř 1000 koncertů, více než 100 rozhlasových nahrávek, přes 30 televizních přenosů a cca 700 provedených hudebních děl.
Působení Stanislava Macury podstatně přispělo k rozvíjení kulturního života olomouckého regionu a představuje vrchol českého interpretačního umění.
Lubomír Schneider
Cena města Olomouce v oblasti výtvarného umění
Narozen 3. 5. 1928 v Olomouci. Malíř, kreslíř, grafik, autor realizací v oboru užité a propagační grafiky a prací do architektury. Vystudoval Obchodní akademii v Olomouci, patřil k první generaci absolventů Ústavu výtvarné kultury na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Jeho učiteli byli F. V. Mokrý, A. Kučera, V. Navrátil, J. Vydra, J. Zrzavý, A. Beran a další. Samostatně vystavuje od r. 1988, kolektivně od r. 1957 (mimo tuzemska např. v Polsku, na Slovensku, ve Venezuele nebo Kuvajtu). Je zastoupen ve sbírkách Muzea umění Olomouc a v privátních sbírkách. Od r. 1990 je členem Unie výtvarných umělců Olomoucka.
Tvorba Lubomíra Schneidera byla vždy progresivně orientována. Patřil do okruhu blízkých přátel olomouckého malíře Slavoje Kovaříka a spolu s ním usiloval o rozvíjení podnětů evropské kultury i v dobách kulturního bezčasí 50. let a v období normalizace. V celé své dosavadní tvorbě velmi kultivovaně reflektuje pohyb na mezinárodní umělecké scéně.
Lubomír Schneider je autorem mnoha monumentálních výtvarných děl v různých materiálech (Kulturní dům Šumperk, objekt Jalta v Olomouci, ZŠ Heyrovského, areál kolejí UP Olomouc aj.), na řadě dalších významných počinech se podílel (např. areál Dětského oddělení fakultní nemocnice v Olomouci). Spolupracoval při výtvarném řešení a realizaci povrchu zvonů s Josefem a Laetitií Dytrychovými. Velmi výrazně ovlivnil názorovou orientaci mladších umělců, z nichž někteří získali v pozdějších letech mezinárodní věhlas (jako ke svému prvnímu významnému učiteli se k němu hlásí např. Ivan Theimer).
Výtvarné dílo Lubomíra Schneidera patří k základním pilířům olomoucké výtvarné kultury spojené zejména s uměleckým děním 60. let.
JUDr. PhDr. Zdeněk Šprinc
Cena města Olomouce v oblasti společenských věd
– in memoriam
Zdeněk Šprinc se narodil 2. července 1919 v Prostějově. Všestranný vlastivědný a kulturní pracovník, studentský aktivista, syn prvního ředitele české veřejné knihovny v Olomouci, který se výrazně zasloužil o obnovení olomoucké univerzity. Absolvent Slovanského gymnázia v Olomouci a tehdejší student práv na Masarykově univerzitě v Brně se bezprostředně po osvobození v r. 1945 výrazně angažoval při organizaci vysokoškoláků olomouckého kraje a měl hlavní zásluhu na založení akčního výboru vysokoškolského studentstva, jehož výkonným místopředsedou se stal. Jeho rozhodující iniciační role (právě on veřejně vyhlásil požadavek na obnovení vysokého učení na shromáždění 17. června 1945) posléze přerostla v roli integrační; Šprinc jako spiritus agens zainteresovaných vysokoškoláků měl obrovskou zásluhu na tom, že se v tehdejší politicky mimořádně zjitřené době nestaly vzájemné antagonismy, rozmíšky a spory mezi zástupci jednotlivých stran, frakcí a proudů nepřekonatelnou překážkou velkolepého záměru a dokázal mezi studenty i politiky udržet jednotu až do doby, než byla univerzita skutečně obnovena.
Zdeněk Šprinc byl prvním předsedou Svazu vysokoškolského studentstva v Olomouci a vedl dvě studentské delegace k prezidentu republiky; první přímo na pražský Hrad, podruhé, když sděloval její požadavky na památné schůzce 21. 2. 1947 Edvardu Benešovi při jeho tehdejší návštěvě Olomouce.
Brněnská studia práv dokončil v r. 1946, v roce 1950 absolvoval při zaměstnání Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a stal se jedním z prvních doktorů filozofie promovaných na olomouckém vysokém učení. V letech 1948 – 1953 byl pověřen jako externí učitel přednáškami z oboru organizace a plánovaní veřejné správy na Filozofické a Pedagogické fakultě UP. V roce 1948 se oženil s vědeckou pracovnicí a vysokoškolskou učitelkou na Katedře geografie Přírodovědecké fakulty UP JUDr. Stanislavou Kavanovou, která byla svému manželovi po celý život vekou oporou.
Působil jako tajemník Krajského národohospodářského sboru při Obchodní komoře (1947), v roce 1949 přešel na nově zřízený KNV v Olomouci; i zde zůstával ve stálém kontaktu s univerzitou; snažil se např. o obnovení právnické fakulty, podílel se na vypracování koncepce sociálně ekonomické fakulty, a především se výrazně zasloužil o realizaci stavby Teoretických ústavů Lékařské fakulty UP a některých klinik. V pozdějších letech již jako odborný pracovník muzea přednášel na Katedře historie FF UP metodiku muzejní práce. V roce 1970 zde obhájil kandidátskou práci týkající se přestavby průmyslu v Olomouckém kraji v letech 1945 – 1953, ale vydání diplomu bylo nastupujícími normalizátory znemožněno a byla mu zakázána publikační činnost.
Po územní reorganizaci v roce 1960 se stal odborným pracovníkem Krajského vlastivědného muzea v Olomouci, kde setrval až do odchodu do penze. Mnoha nápaditými akcemi přispěl k rozvoji cestovního ruchu regionu. Publikoval četná olomuciana z oblasti pamětihodností Olomouce i okolí, první vydání Smahelovy fotografické monografie doprovodil rozsáhlým úvodem, v němž vyjádřil svůj vřelý vztah k městu. Dlouholetý člen výboru Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci, v níž působil též jako místopředseda a jednatel, a předseda sekce Slovanského gymnázia, jejíž vznik jako hrdý absolvent inicioval. Působil též jako předseda letopiseckého aktivu odboru kultury ONV v Olomouci a spoluzaložil Kroužek přátel Lužických Srbů v Olomouci. Přispěl k vydání cestovních a informačních materiálů o Olomouci a regionu v esperantu, za což byl zvolen čestným členem Esperantského klubu Parku kultury a oddechu v Olomouci. Po ztrátě zraku se stal členem rady zrakově postižených v rámci Svazu invalidů v Olomouci, pro jehož členy realizoval přednášky z různých vědních oborů. Významně se zasloužil o instalaci výstavy Nevidomí ve společnosti (1978) v olomouckém muzeu.
Kromě mimořádných zásluh v oblasti vzdělávání, osvěty a kultury je nutno připomenout též Šprincovu občanskou odvahu ze srpna 1968, kdy se zúčastnil vášnivých diskusí rozhořčených Olomoučanů se sovětskými vojáky doslova mezi tanky a shromažďoval podpisy na petici za jejich odchod.
Zdeněk Šprinc zemřel 22. října 1988 v Olomouci.
V loňském roce jsme si připomněli 20. výročí jeho úmrtí, letos vzpomeneme 90. výročí narození.
RNDr. Dina Štěrbová
Cena města Olomouce v oblasti sportu
Dina Štěbová, narozena 22. 4. 1940 v Bratislavě, působí v České republice jako horolezkyně, cestovatelka, fotografka, matematička, autorka či spoluautorka studií z matematiky, cestopisů, dokumentárních filmů a cestopisných fotografií. Patří k největším osobnostem československého horolezectví. K jejím nejvýraznějším úspěchům patří zdolání těchto vrcholů: Čo Oju, 8.201 m – vrcholu dosáhla s Američankou Věrou Komárkovou a dvěma šerpy, jednalo se o první ženský výstup na tuto horu (13. 5. 1984) a rovněž o první výstup čs.občana. Dále Gasherbrum II, 8.035 m – první československý výstup s Livií Klembarovou v ženském družstvu, bez nosičů, alpským stylem (1988). Dvakrát se pokusila o výstup na Mt. Everest (1991, 1992), byla organizátorkou českých výprav na Broad Peak (1994) a Nanga Parbat (1997). Již dlouho také zaměřuje svoji poznávací činnost na oblast Himáláje jako fotografka, z čeho vyplynuly i její čtyři fotografické výstavy. Zúčastňovala se také opakovaně plaveb na raftovém člunu se svým manželem Otakarem Štěrbou na Sibiři a v Severní Kanadě (např. 1999 plavba v kanadských Severozápadních teritoriích - řeka Nahanni, cca 1000 km). Napsala desítky článků pro časopisy i noviny , vydala knihu Čo Oju, tyrkysová hora (vyšla též v Německu) a poznávací CD Svět Himáláje , ve kterém publikovala kromě jiného asi 1000 svých fotografií. S manželem O. Štěrbou napsala a vydala knihu Putování po kanadských řekách.
V posledních letech se systematicky věnuje humanitárním aktivitám v pákistánské části Himáláje, tzv. Karakorumu, k čemu ji inspirovalo důkladné poznání těžkého života tamějších horalů v průběhu jejích opakovaných cest do těchto míst (celkem 12x).V roce 2005 realizovala se svým manželem stavbu dvou vodovodů pro horaly z údolí Baltoro pod horou K2.Po ničivém zemětřesení , které v témže roce usmrtilo v pákistánské části Kašmíru více než 80000 lidí, spolu s kolegou Ing. Vítězslavem Dokoupilem exportovali v roce 2006 z České republiky do uvedené oblasti mobilní skládací nemocnici vybavenou léky a přístroji ( dar baltistánskému lidu od české humanitární organizace Hand for Help) a tuto v následujícím roce 2007 dopravili, postavili a uvedli v život pod ledovcem Čhogo-Lungma v nejvýše položené vesnici údolí řeky Basho, v Arandu (3000 m nad mořem). Od roku 2008 tuto nemocnici provozují v rámci Občanského sdružení „Czech hospital“, které za tímto účelem založili. O této činnosti informují veřejnost jednak na svých webových stránkách (www.czechhospital.cz) a také opakovanou instalací výstav fotografií s touto tematikou (doposud Praha, Liberec, Olomouc) . Na půdě UP Olomouc s pomocí manžela prof. O Šterby také realizovali dokumentární film „Nemocnice na konci světa“ , který již získal dvě ceny na renomovaných festivalech. Podobné nemocnice jsou v Himáláji velkou vzácností, nejznámější z nich je Hillaryho nemocnice pod Mt.Everestem v Nepálu. V Západním Himáláji- Karakorumu je Česká nemocnice teprve druhým zařízením tohoto druhu a jako taková výrazně reprezentuje Českou republiku.
Medailonky oceněných připravila Knihovna města Olomouce
| Poslední úprava: 2. června 2009 (út)