Pod tímto heslem inicioval například spuštění internetových policejních stránek, které jsou mezi prvními v České republice. Lidé tam nejen najdou všechno potřebné, ale také mohou policii napsat. „Když někdo napíše, že málem vrazil do špatně zaparkovaného policejního auta, nemávnu nad tím rukou, ale reaguji na to,“ říká okresní ředitel policie Olomouc Zdenek Šebestík.
Předpokládám, že jako kluk jste při hře na policajty a zloděje hrál raději policajta...
Ano. Ale občas i zloděje, abych věděl, jak to vypadá z té druhé strany... (smích)
Spousta malých chlapců chce být policistou. Co vy, byl to i váš dětský sen?
Vždycky mě to lákalo, ale protože bratr mého otce emigroval do Kanady, bylo to pro mě pasé. Až po revoluci jsem si říkal, že bych to zkusil. Ta práce mě přitahovala tím, že přijdete v osm hodin ráno do práce a nevíte, co se stane za půl hodiny. Pořád se něco děje a především je to komunikace s lidmi. Já bych se zbláznil, kdybych byl zavřený v kanceláři.
Naplnila se vaše představa, když jste k policii nastoupil?
Určitě. První tři měsíce jsem dělal pochůzkáře a moc mě to bavilo. Bylo to takové akční a především mě bavilo komunikovat s cizinci. Po revoluci u nás policisté neuměli vůbec cizí jazyk, takže bylo zábavné pozorovat, jak jsou cizinci na větvi z toho, že je oslovil policista v němčině nebo angličtině, že jsem s nimi vyřešil přestupek nebo krádež. Pak jsem nastoupil do školy, kde vás provedou úplně vším – od kriminalistiky po právo, naučí vás ohledat místo činu a podobně. Daleko víc jsem ale pochytil na obvodním oddělení, kam jsem po půl roce nastoupil. Jenom tak na okraj – donedávna trvala policejní škola 18 měsíců a k tomu tři měsíce praxe v Praze. To je strašné – dostanete nového policistu a dva roky ho nevidíte. Teď to sice snížili na rok a tři měsíce, ale i to je dost. Já jsem měl školu půl roku a stačilo to až nad hlavu. Tam vás totiž učí jen teorii, nikoli praxi. A potřebné zkušenosti získáte jedině v praxi.
Vždycky se snažíme chytit největší rybu
Pak jste odešel ke kriminálce a zabýval se drogami. To vás taky bavilo?
To mě taky bavilo. Moji manželku ovšem méně, protože jsem byl neustále pryč...
V boji s drogovými dealery je olomoucká policie v poslední době velmi úspěšná...
Myslím, že náš tým Toxi je velice úspěšný, ale není to snadná práce, protože pachatelé se nám neustále vracejí. Soudy jako by nechápaly společenskou nebezpečnost této kriminality – ukládají příliš nízké tresty. Ono to nebezpečí člověku často dojde až v okamžiku, kdy někdo nabídne drogu jejich dítěti.
Je Olomouc z hlediska drog v něčem specifická?
Například v tom, že jsou tu dobří vařiči pervitinu, kteří jsou široko daleko vyhlášení. Odsud se vyvážel pervitin dokonce až do Německa, kde po něm byla cekem velká poptávka. Na rozdíl například od Ostravy tady ale není příliš rozšířen heroin. Práce v této oblasti je ale stále těžší, protože dealeři teď už znají naše metody a neustále se zdokonalují, takže my se musíme zdokonalovat také.
V čem například?
Například se při vyšetřování neobejdeme bez odposlechů. Jejich finty spočívají především v tom, že každou chvíli mění telefony, přesměrovávají je. Někteří jich mají i deset až dvacet. My už máme ale svoje postupy. Především se vždycky snažíme chytit největší rybu, špičku té pyramidy. Existují okresy, kde si udělají čárku za to, že chytili kluka, který prodal něco kamarádce, protože toho měl víc. Nás tohle nezajímá. Jenže chytit skutečnou špičku není otázkou měsíce. Důležité je pachatele zatýkat v okamžiku, kdy má u sebe drogu, nebo při tom, když vaří – to bez odposlechů neuděláte. Takže když si řeknou: v sobotu budeme vařit, tak musíme jít všichni do práce a být ve střehu. A pak třeba tři dny jenom číháte. Je třeba připravit zásahovku, povolení k domovní prohlídce od soudce, a to není legrace... I odposlechy musí povolit státní zástupce, soudce, a to není lehké – když podezřelý pořád mění telefony, neděláte nic jiného, než obstaráváte povolení. A taky někdo musí ty odposlechy vyhodnotit. Takže v sobotu jdete do práce a půl dne posloucháte strašné bláboly, ze kterých se pak můžou hodit třeba čtyři věty.
Ale to může být někdy legrace, ne?
No, někdy to legrace je... (smích)
Asi méně legrace si člověk užije u násilné kriminality. To vás taky bavilo?
Ano, bavilo. I když je pravda, že je to někdy drsné. A tady jsem se naučil nevěřit ničemu, nebo spíše – už jsem schopen věřit všemu. Řeknu příklad – před lety v zimě jsme dostali hlášení, že někdo našel v Bezručových sadech dívku, která byla bodnutá do břicha. Byla to studentka, a když jsme přijeli na místo, vypadalo to na pokus vraždy – nůž se nenašel a ona tvrdila, že ji chtěl někdo znásilnit. Odvezli ji do nemocnice a potom domů. Pak jsem měl rozhovor s její matkou, která nám vyčetla, jak jsme neschopní, jak je tu nebezpečno a že ji dá studovat jinam. Jenže nám na tom případu pořád něco nehrálo – přivezli jsme tu holku k nám a začali vytvářet časový rozvrh toho dne. Ptali jsme se jí na takové detaily, jako kam šla, kdo ji viděl odcházet a podobně. Tvrdila, že šla z vědecké knihovny a že knihu, kterou si chtěla vypůjčit, tam neměli. Vzal jsem telefon, zavolal tam a oni mi zjistili, že v té době měli těchto knih hned několik. No a ona se nakonec přiznala, že se rozešla s klukem a byla v takovém stresu, že si sedla do parku na lavičku a chtěla se bodnout do břicha. Teď si představte, že by se jí to podařilo – tak máme vraždu jak vyšitou a dodnes neznáme pachatele!
Nevýhodou Olomouce je, že je to křižovatka
Takže musíte kalkulovat i s těmi nejnepravděpodobnějšími možnostmi...
Já už dnes opravdu věřím všemu – vymyslet si například loupež dokáže muž, který se bojí manželky, stejně tak jako puberťačky, které někde ztratí nový mobil a bojí se to přiznat rodičům. Ale ona to není žádná legrace, kolem každého případu běhá spousta lidí třeba čtrnáct dní...
Přece jen, to jsou spíš úsměvné případy proti skutečným loupežím a vraždám. Jak zvládáte tyhle?
Na rozdíl od některých kolegů, kteří se hroutí nebo je jim špatně při pohledu na mrtvé tělo, mám zřejmě štěstí, protože mi to nevadí. Byl jsem třeba na ohledání v bytě, kde muži bouchnul granát v ruce. Ani to mě nijak nepoložilo. Co ale snáším velice špatně, to je pohled na mrtvé dítě. To mi dělá opravdu zle.
A co psychika? Jak se odreagováváte?
Snažím se sportovat. V poslední době jsem si nejvíc oblíbil tenis. Mám i několik pohárů z nejrůznějších turnajů.
V Olomouci žijete celý život. Jaký máte k městu vztah?
Já jsem patriot, z Olomouce bych se nikdy nestěhoval. Pro mě je to tak akorát – ani ne velké, ani malé, lidi se tu znají, ale zase ne tak moc jako na vesnici. Je to univerzitní historické město s krásnou architekturou i parky.
Když ho srovnáte z hlediska kriminality například s Ostravou?
V Ostravě je mentalita lidí hodně odlišná. Naší výhodou jsou studenti – 17 tisíc jich každý rok oživí město. A i přes drobné výtržnosti to nejsou žádní delikventi. Zatímco Ostrava je průmyslové město s mnoha přistěhovalci z Čech i Slovenska, mentalita je tam úplně jiná.
Konkrétně – mají tam třeba kriminalitu, kterou my tady v Olomouci nemáme?
Ostrava je mnohem větší, takže má takovou typickou kriminalitu velkoměsta. My máme jednu velkou nevýhodu, že Olomouc je tranzitní město. Takže když někdo někam jede, jede přes nás. Nám tady páchají trestnou činnost cestovatelé. A to se pak těžko objasňuje. Například nahoře v Šumperku, když zasněží, klesne kriminalita na minimum – tam nedojede nikdo a místní jsou odříznuti od světa. To je trochu nevýhoda, že jsme taková křižovatka.
Jak byste po půl roce zhodnotil své působení ve funkci?
Jsem tu v nepříliš dobré situaci. Od prvního ledna 2007 platí nový zákon o služebním poměru a v té době začala řada policistů uvažovat, že odejde kvůli výsluhám. Na konci roku nám odešla první etapa, ke konci dubna budeme mít čtyřicet lidí podstav. Přitom jsou to ti zkušení, kteří můžou mladé učit. A k tomu ještě máme šedesát lidí ve škole, čili nám bude sto policistů chybět.
To už je na Olomouc docela problém – o sto policistů méně, ne?
Je to problém, ale těm, co si myslí, že jsou zatíženi, připomínám situaci z roku 1993, kdy bylo v Olomouci 12 tisíc trestných činů za rok, ale bylo zhruba o 150 policistů míň. Objasněnost byla sice minimální, tenkrát asi dvacet procent, dneska je to čtyřicet, ale nebyly počítače, všechno se psalo přes kopíráky... Dnes mají veškerou techniku, a přesto mají pocit, že jsou stále zatížení. Trochu je usměrňuju – teď máme za rok 6800 trestných činů, to je zhruba polovina, takže to není až tak dramatické, jak se to prezentuje – že kdo zažil rok 1993, nemůže se dnes hroutit.
Máme-li posílit náš respekt, je třeba změnit zákony
A jak fungují náborové akce?
Nemám rád ten výraz náborová akce – použil bych slovo výběr. Raději budu mít místo deseti policistů sedm, ale hlavně když budou sehraný tým, budou schopní a já je budu moci i lépe zaplatit. Nejde o kvantitu, ale kvalitu. Nechci brát „blba“, který pošle mail a na jednom řádku je osm hrubek. Zdravotní testy, kterými budoucí policisté procházejí, jsou možná až moc přísné. Kde se ale ubrat nesmí, to jsou psychotesty. Dva ze tří uchazečů jimi neprojdou...
To mě celkem uklidňuje. Jaké vlastnosti by měl podle vás policista mít?
Mám rád ty, na kterých je vidět, že to berou jako svoje celoživotní povolání. To poznáte hned. Ale taky poznáte hned ty, kteří vystřídali třicet zaměstnání, pak jsou dva roky na úřadě práce, uvidí někde reklamu a přijdou... Radši budu pod stav, ale s kvalitními lidmi. A ještě jedna věc těm mladým chybí – vojna. Není třeba být tam dva roky, stačilo by půl roku. Ale člověk tam získá základní kázeňské návyky. Ví, kdo je nadřízený a umí se k němu chovat, dostane do sebe takovou kázeň. A ať chcete nebo ne – rozcvičky každé ráno, to vám dá i fyzičku, kterou mladí kluci už dneska nemají.
Co se vám ve funkci zatím podařilo?
Podařilo se mi zrušit oddělení železniční policie, které sídlilo na Jeremenkově ulici. Seděl tam celý aparát – vedoucí, zástupce, dozorčí, další, kdo zpracovává spisy... a na nádraží jste hlídku neviděli! Tak jsem oddělení zrušil a přesunul jsem některé z nich do Uničova a Litovle, kde chyběli policisté, ale gró jsem přesunul na Olomouc 3 na hlídkové oddělení. A od té doby volají lidé, že konečně vidí na nádraží hlídku – takže obava, že zrušením železniční policie se to zhorší, se nenaplnila, efekt byl přesně opačný.
plk. Zdenek Šebestík
- narozen 2. 4. 1961 v Olomouci
- ženatý, dvě děti
- vystudoval Přírodovědeckou fakultu UP Olomouc (obor matematika, fyzika)
- březen 1991 nastoupil k policii
- Policejní škola v Holešově
- působil na obvodním oddělení Policie ČR v Olomouci, později jako zástupce vedoucího
- 1994 – 96 vedoucí oddělení, pak velitel služby; později přešel ke kriminální policii zabývající se drogovou problematikou
- šéf oddělení násilné kriminality, od roku 2002 náměstek ředitele
- od září 2007 ředitel okresního policejního ředitelství Olomouc
Lidé ale naopak poukazují na to, že hlídku ve městě v noci nepotkáte...
V noci mám hlídku na každém oddělení. Ale vezměte si, že třeba Olomouc 3 má pod sebou Černovír nebo Majetín, kde musí být také. A hlavně bych rád vyvrátil jeden mýtus o pěších hlídkách – ty patří do ulic ve dne, kdy je potřeba komunikovat. V noci chci akční hlídky v autech, aby se mohly rychle přesouvat tam, kde se něco děje...
Proč má podle vás policie pořád tak špatnou pověst?
Za prvé – policie je průřez společností. Ať máte jakýkoli kolektiv, vždycky jsou tam ti, kteří chtějí pracovat, flákači, chytří i hlupáci. Nemůžu ručit za každého, ale chceme naše policisty učit, aby se k lidem chovali slušně. Například přestupek lze vyřešit několika způsoby – můžete být mistr světa a napařit dědovi v klobouku s vajíčky na zadním okně pětistovku za to, že si zapomněl rozsvítit světla, nebo ho na to slušně upozornit a varovat ho pro příště.
Taky se říká, že policie nemá respekt...
Ano, to je pravda. Třeba na silnicích. Víte, co je ale zvláštní? Že všichni řidiči, kteří vyjedou na silnice do Rakouska, ten respekt najednou mají. On totiž respekt není jen věcí chování policie, ale především a hlavně v zákonech. Například – staré auto, skoro vrak avie si jezdí po silnicích a my mu nemůžeme sebrat techničák. Dáme pokutu, sebereme body, ale to je vše, auto jezdí dál. Známý byl v Rakousku a nesplňoval jenom jednu drobnost – sebrali mu okamžitě SPZ, poslali je přes ambasádu zpátky a ještě si to auto musí nechat odtáhnout... To pak nemusíte ani platit pokutu. Nebo osoba blízká... Lidi se nám můžou vysmívat. Už snad jenom hlupák by platil pokutu, pokud není chycený za ruku. Podle listiny základních práv a svobod to nejde řešit, nemůžu po vás chtít, abyste udával manželku nebo bratra. Ale víte, jak to vyřešili třeba v Německu? Tam když podruhé přijdete, že jste to auto neřídil a nevíte, kdo ten přestupek udělal, tak se může správní orgán naštvat a může vám nařídit, abyste si u soukromého vozidla vedl knihu jízd. A pokud vás chytnou bez ní, dostanete pokutu, že se z toho nevzpamatujete. Tak to raději každý zaplatí pokutu, než aby si vedl knihu jízd a zapisoval si každý výlet na nákup. Nerozumím tomu, proč něco takového nemohou zavést u nás...