Jak jste se vlastně dostal ke zvonkohře na orloji? A jak se taková věc dělá?
Zvonkohru orloj měl, někdy od 16. století, ale za války byla zničena. Po válce, v padesátých letech, když už byly opraveny všechny mosty, komunikace a podobně, přikročili radní k tomu, že by se měl zrekonstruovat orloj. V radě byli všichni pro, ale nemohli se domluvit na tom, co by měla zvonkohra hrát. Jedni navrhovali, aby to hrálo to, co před válkou, druzí navrhovali, aby hrála Píseň práce, Internacionálu a podobně, a třetí byl doktor Kanyza – otec toho herce – který byl v té době ředitelem Vlastivědného muzea v Olomouci a který byl velkým sběratelem folklóru, a chtěl tam dát něco z lidových písní. Nakonec jeho návrh prošel. Byla vypsána soutěž, ale já jsem dlouho čekal, a teprve když jsem viděl, že se nikdo nehlásí (protože on to málokdo uměl), tak jsem se přihlásil. Ve filharmonii byli tehdy staří hudebníci, kteří vždycky po dobu, když neměli angažmá, hledali, čím by se zabývali dál. A jeden z nich ovládal práci se železem. Jmenoval se Josef Harna, a jinak byl vynikající hobojista. Ten do toho se mnou šel. Šel jsem se tam podívat a udělal jsem nákresy, co všechno tam má být a jak to má být. V kovovém válci je něco kolem pěti tisíc děr a do těch děr se nasazují zobáčky, které přes takové páčky zvednou kladívko, a když to skočí z té páčky dolů, tak to bouchne do toho zvonu. Tak jsme to udělali. Ještě tam na moje přání udělali speciální dřevěné bednění, aby to bylo akusticky lepší.
Pak jsem zařídil, že opět fungují cimbály na věži olomoucké radnice – to jsou ty zvony, které tlučou čtvrt a celou. Po poslední rekonstrukci střechy byly více než pět let úplně potichu. Tak jsem šel za tehdejším primátorem a řekl mu, že ta rekonstrukce nemůže být snad tak drahá – zjistil jsem, že to bude stát 28 tisíc, a tak jsme to udělali.
Na opravy varhan nejsou peníze. Ještě deset let a přijdeme o ně.
Kde jste se inspiroval k tomu, jak by to mělo vypadat, a jak jste se takovou věc naučil?
Já jsem vyrůstal v Krnově a tam jsem se už v dětství motal v továrně na varhany. A v té továrně se pohybovali staří varhanáři, kteří uměli dělat i flašinety, které fungují na stejném principu jako ten orloj. A od nich jsem se to naučil.
Zvonkohru jste ale nedělal jen k olomouckému orloji...
Pak za mnou přišli, abych udělal zvonkohru na dómě. Tam mě mrzelo to, že napřed obešli celou republiku a až to nechtěl nikdo dělat, tak přišli za mnou. Postavil jsem to čistě mechanicky, protože jsem chtěl, aby to bylo ve starém duchu a do věže. Nakonec tam ale jiná skupina lidí chtěla počítače a magnety a přemístili zvonkohru ven – teď na ni prší a kálí na ni holubi. Další věc byla, že ty zvony neladily, a já jsem proti tomu dost protestoval. Nakonec totéž potvrdil i kampanolog z ciziny a museli některé zvony odlít znovu. No a pak se dozvěděli v Gdaňsku, že jsem dělal orloje v Olomouci, tak si mě tam pozvali a platili mi pobyt a moje rozumy a dnes tam ten orloj funguje, jak má.
Jak jste se vlastně dostal k varhanům a hudbě, pocházíte z hudební rodiny?
Moje maminka byla koncertní zpěvačka. Žili jsme v Krnově a znali jsme se mimo jiné s majitelem továrny na varhany. Maminka mě kromě hudby vedla také ke kutilství, takže jsem se ještě jako dítě rád motal v téhle fabrice, kde tehdy pracovali Němci. Výrobu varhan jsem znal od píky a později jsem to dohnal ještě studiem odborných knih. V roce 1945, když došlo k odsunu Němců, tak můj švagr Ladislav Šafařík mi volal, abych okamžitě přijel, protože z dřeva určeného na varhany, které se skladuje desítky let venku, v Krnově dělají rakve, a že všichni Němci jsou v lágru a budou odsunuti. Nakonec se nám je podařilo vyreklamovat z toho lágru, a tím zachránit továrnu, protože ti Němci zaučovali nejdříve naše mladé lidi. Ještě dlouho potom jsem v krnovské továrně dělal externího poradce a pak jsem tam i učil a vypracoval i nějaká skripta, z nichž se dodnes učí.
Děláte ještě odborné posudky na varhany? Narazil jste někdy na podobně vzácný nástroj, jaký je u sv. Mořice?
Dělal jsem to dlouho, udělal jsem moc a moc posudků jako kampanolog a organolog, ale už to nedělám. Na Moravě máme asi šest set historických varhan, které jsou velmi, velmi cenné, ale stačí ještě tak deset let a přijdeme o ně.
Jak to?
No, na rozdíl například od italských varhan, které velmi často mívají mramorovou skříň a nic se jim nestane, u nás bývají dřevěné, a když se na varhany nehraje, dá se do nich červotoč.
Hraní červotoče odrazuje?
Když se hraje, tak to klepání červotočům vadí a snaží se zmizet. Mají zřejmě v podvědomí zafixovaného toho datla, který by je mohl sezobnout.
Lidi se báli, že se varhany od Mořice odvezou do Moskvy.
Takže se dá říct, že na Moravě není nouze o vzácné nástroje ...
To není, ale nebude to dlouho trvat, protože na opravy nejsou peníze. Je spíše snaha stávající nástroj nahradit raději keybordy za deset patnáct tisíc.
Pojďme ale k těm nejvzácnějším – Englerovým varhanům u svatého Mořice, které se podařilo zachránit vaším přičiněním. Rekonstruovaly se podle vašich plánů v padesátých letech, což asi nebyla právě doba, která by podobným projektům přála. Jak se vám podařilo přesvědčit ty správné osoby?
Když jsem nastoupil v roce 1945 do sv. Mořice jako varhaník, tak ten nástroj byl v otřesném stavu. Varhany měly starý hrací stůl, kde se rejstříky zapojovaly tahem, a jednou jsem za manubrium zatáhl a zůstalo mi v ruce. Byly prožrané červotočem a podle odborného posudku by vydržely maximálně ještě deset let a pak už by se s tím nedalo absolutně nic dělat. Držely pohromadě víceméně setrvačností. Byl to obal a v něm snůška pilin. Ty tam sice zůstaly, ale jsou napuštěny speciální látkou, takže kdyby si jich červotoč zobnul, tak zhyne. Tehdy jsem se pokoušel zjistit, jak ten nástroj zachránit, ale nebylo ani pomyšlení, že by se na to sehnaly peníze. Bál jsem se, že to špatně skončí, a proto jsme se domluvili s továrnou, že udělám návrh na opravy, aby se bylo vůbec čeho držet, abychom měli něco v ruce, protože základní otázka nebyla co se bude dělat, ale co to bude stát. Ten projekt jsem dělal bezmála dva roky. Mezitím probíhaly varhanní koncerty v muzeu a při této příležitosti sem začali jezdit první muzikanti ze zahraničí, které jsem poznal v rámci svých koncertů po Evropě a které jsem k nám pozval. A mimo jiné tam koncertoval prof. doktor Jiří Reinberger, to byl náš nejpřednější varhaník a rektor AMU v Praze. S tím jsme si kápli do noty, já mu ukázal svůj projekt a on slíbil, že se do toho dáme. Mezitím se na ty varhany zadaly odborné posudky od městské a krajské památkové péče. Památkáři se mezi sebou hádali, pak se do toho sporu zapojili ještě i pražští památkáři, až se to dostalo na úroveň stranickou. A já jsem byl najednou obviněn, že to dělám proto, abych přilákal lidi do kostela. Nakonec se to ale prosadilo, i když s tím byly nepříjemnosti. U straníků to bylo tahání lidí do kostela, lidi z kostela si zase mysleli, že chci kostel zrušit a udělat z něho koncertní síň. Do toho shodou okolností přišla stavba varhan pro velkou koncertní síň Čajkovského v Moskvě, které jsme vyráběli v Krnově. A když se začaly renovovat varhany od Mořice, musely se ty velké 140 kilové píšťaly odvážet do fabriky. A lidi když to viděli, tak začali spekulovat, že se to vozí do Moskvy, a báli se, že už se sem naše varhany nikdy nevrátí. Takže když jsem tu hrával, koukali na mě skrz prsty. Nakonec se to ale podařilo, a to dokonce tak dobře, že dnes mikrofon, který je sedmkrát citlivější než lidské ucho, nerozezná, kde končí starý stroj a kde začíná nový. I kumštýři z festivalů se shodují, že je to mimořádný nástroj.
V roce 1745 to byly největší varhany ve střední Evropě, dnes po rozšíření jsou jedny z největších v celé Evropě.
Jak to máte s mořickými varhany dnes – bydlíte pár kroků od nich, chodíte si občas zahrát?
Bohužel, rád bych, ale už špatně chodím a vyšplhat se na kůr je pro mě velmi obtížné. Ale přesto ještě hraji, i když na koncertování už to není. Ačkoli, slíbil jsem jednou Frantovi Pospíšilovi – to je profesor z pražské akademie a houslista – že jestli se dožiju 85 let, tak uděláme společný koncert. Pětaosmdesát budu mít příští rok, takže uvidíme...
Stihl jste si během vašeho koncertování a dalších aktivit vůbec vychovat nějakého svého nástupce?
Ano, jsou dva, jeden je pan Moravec, ten hrál u vojenské posádkové hudby, druhý je mladý absolvent, který bude končit JAMU v Brně. Jmenuje se Karel Martínek a už začíná pomalu koncertovat. Doufám, že se mi podaří dosáhnout toho, aby byl nejen můj nástupce tady, ale aby začal jezdit i po světě a koncertovat.
Loni oslavil čtyřicáté výročí Mezinárodní varhanní festival, který jste založil. Už připravujete na září další ročník?
Jednačtyřicátý ročník už je hotový, dvaačtyřicátý taky. To se musí chystat dopředu, protože někteří z těch kumštýřů jsou tak velká esa, že se musí jejich účinkování plánovat tři roky dopředu.
Na co se letos můžou návštěvníci těšit?
Jeden koncert bude pocta Petru Ebenovi, budou zpívat pražští Ebenovci, varhaník bude Mgr. Thon, přijede i profesor Tůma nebo Günther Rost z Rakouska, vynikající mladý umělec, z něhož jsem byl nadšený. Také vystoupí Irena Chřipková z Prahy.
Je v tomto oboru hodně žen?
Dnes je invaze žen všude. Jak se říká – kam čert nemůže, pošle ženu. Máme u nás krásné a talentované umělkyně.
Kromě hudby se ale věnujete také psaní. Velkou oblibu čtenářů si získaly vaše knihy o historii města s názvem Tajemná Olomouc. Ještě píšete?
Pátý díl je momentálně v tisku a vyjde letos v únoru nebo ještě koncem ledna.
A máte vůbec ještě o čem psát? Je Olomouc stále ještě tajemná?
Druhá půlka je věnována tajemné hudební Olomouci, věnuji ji in memoriam všem zemřelým kolegům filharmonikům. Jinak už není moc o čem psát – já jsem s tím začal v Kdy, Kde, Co, díky Mgr. Pogodové a od té doby se na to dalo mnoho dalších. I tak je ale stále pár špeků.
Chystáte už šestý díl?
Ne, další už psát nebudu. Vedle v pokoji mám skříň plnou dopisů – například od kardinála Berana, kardinála Tomáška, od Hanzelky a Sigmunda, od Charlo y Masarykové, od Charlo y Martinů a spoustu jiných význačných osobností. To je potřeba všechno vytřídit, musím počítat s tím, že tady nebudu věčně.
Počítáte s tím, že byste vydal paměti?
No, řada lidí mě přesvědčuje, že bych měl vydat nějaké vzpomínky. Těch je ale na tuny! Jenom život v Moravské filharmonii by vydal na několik knih. Jedna historka za všechny – hrála tady u nás Sylvie Mercierová, klavíristka z Paříže, sestra známé Angeliky a velká krasavice. Když odjížděla pryč, tak mě žádala, abych jí půjčil budík, že musí ve čtyři ráno odjet do Prahy, aby stihla letadlo do Tokia, kde má koncert, a že nevěří recepčním, že by ji včas vzbudili. Ten budík pořád mám a dodneška funguje! Tehdy se v osm hodin ráno ozval telefon a v něm nejsprostější francouzské nadávky. Budík prý nefungoval, a tím pádem prý přijde o první koncert v Tokiu, no prostě jsem to od ní schytal a rozešli jsme se ve zlém. Za čtrnáct dní na to přišel obrovský balík z Francie, v němž byly nejlepší francouzské koňaky, salámy, čokolády a podobně a také omluvný dopis. Psala v něm, že to byl osud, že to letadlo, kterým měla letět, se zřítilo. Takže můj budík jí zachránil život.
prof. Antonín Schindler, Dr.h.c.
- hudebník, organolog, kampanolog
- narodil se 25. 5. 1925 ve Dvorcích na Bruntálsku
- vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci
- na vysoké škole v Brně vystudoval hudební vědu a dějiny umění a ve Vídni hru na varhany u dr. Waltera
- v roce 1945 spoluzakládal Moravskou filharmonii, až do odchodu do důchodu v ní působil jako houslista, violista, varhaník a po revoluci jako její ředitel
- stal se varhaníkem u sv. Mořice a zasloužil se o rekonstrukci a rozšíření tamních Englerových varhan
- zhotovil zvonkohru orloje na olomoucké radnici a v katedrále sv. Václava, spolupracoval na rekonstrukci orloje v katedrále v Gdaňsku
- postavil koncertní varhany v Redutě a také ve Václavkově sále Vlastivědného muzea
- jako koncertní varhaník koncertoval po Evropě
- 1969 založil Mezinárodní varhanní festival
- zasloužil se o záchranu hradu Sovince
- 1997 dostal Cenu města Olomouce za všestrannou kulturní, zejména hudební, interpretační a organizační činnost
- rekonstrukce Englerových varhan v polském Krzeszově a ve Wroclawi
- autor řady odborných publikací u nás i v zahraničí, mimo jiné i pěti vydání knihy Tajemná Olomouc