Kdy je ten správný okamžik na to, přemístit člověka do hospice?
Ideální a také průměrná doba pro pobyt v hospici je zhruba měsíc před koncem života. Tak, aby se člověk měl čas smířit s těžkou životní situací, mohl ještě srovnat různé vztahy jak v rodině, tak třeba také majetkové. Snažíme se, aby chvíle prožité v hospici byly bez bolesti a v relativním klidu, aby mohla rodina a blízcí být u nemocného.
Jaký je poměr těch, co přicházejí z nemocnic a těch, které sem přivede rodina?
Nedokážu to přesně na procenta určit. Více pacientů ale přichází přímo z nemocnice. Jejich stav je velmi vážný a péče v domácím prostředí by byla velmi náročná. V takových případech nemocnice doporučí následný pobyt v hospici. Někdy jsou nemocní doma, ale jejich zdravotní stav se zhorší a rodina již péči nemůže zvládnout. Pak přicházejí do hospice. I když někdy máme pocit, že ne všichni lékaři o nás vědí nebo nevědí přesně, jaké služby poskytujeme.
Komu a jakou péči tedy poskytujete?
Poskytujeme péči těžce nemocným, hlavně onkologicky nemocným, v terminálním stádiu života. To je doba zhruba šesti posledních měsíců života. Jsme tu pro nemocné, u nichž už skončí léčba nádorového onemocnění, kdy lékaři vyčerpali možnosti, které jim současná medicína nabízí. Léčba nezabírá, nemoc postupuje dál a je vidět, že život pacienta je už opravdu hodně časově omezený.
To se ale tím pádem nemusí vztahovat jen na lidi staré – do takové situace se může dostat kdokoli, i docela mladý člověk...
Jistě, klienty hospice jsou převážně starší lidé, ale měli jsme tady i devatenáctiletou dívku a několik dalších klientů mezi dvaceti třiceti lety. Pro hospic není věk žádným limitem, tady hraje roli opravdu jen aktuální zdravotní stav.
Jaký je vlastně postup v případě, že chci někoho blízkého do hospice umístit?
Máme formuláře žádosti, které jsou k dispozici například v nemocnici, na sociálním odboru, rodiny se mohou obrátit přímo na nás, žádosti jsme dali k dispozici i praktickým lékařům, jsou dostupné na internetu. Žádost vyplní napůl rodina a napůl ošetřující lékař. K žádosti je dobré připojit i lékařskou zprávu, aby naši lékaři měli větší vhled do toho, jaký je stav pacienta. Žádost posoudí naši lékaři, kteří rozhodnou o přijetí nemocného do hospice. Převoz ze zdravotnického zařízení nebo z domova domlouváme s ošetřujícím lékařem a s rodinou.
Je k tomu potřeba i souhlas pacienta?
Ano, je potřeba svobodný souhlas nemocného, že ví, že jde do hospice. Bude dostávat léky, které potřebuje, budeme tišit jeho bolest, ale už nebude probíhat léčba onkologického onemocnění. Ne vždy nemocní chápou závažnost onemocnění, někdy nemoc vytěsňují, nechtějí o ní vědět. Není ale dobře, když pacient neví, proč je v hospici, jaký je jeho skutečný zdravotní stav. Někdy se stane, že příbuzní řeknou: Prosím vás, neříkejte mu to, on by to nezvládl. Takže příbuzní jsou informováni a není informován pacient. A přitom by to mělo být úplně opačně – první má být informovaný pacient a ten se rozhodne, kdo jiný ještě o tom bude vědět. Nemělo by to být tak, že se stav pacienta řeší jen s rodinou a s ním se o nemoci nemluví. Jsem ale přesvědčena o tom, že i ti pacienti, o kterých rodina tvrdí, že to nevědí, tak cítí, že se konec života blíží. Další problém je, že rodina o tom nemluví, přitom to ví, pacient to taky ví a teď hrají takové divadlo – to bude dobré, zase se uzdravíš, a on zase – ano, už je mi lépe. A přitom by možná měli mluvit o něčem jiném, říci si některé věci, které si třeba mnoho let neřekli, připravit se na to, že nemocný již dlouho nebude na tomto světě.
Jak na tuto složitou situaci reaguje personál?
Pokud pacient projeví přání, že chce vědět o svém stavu, jsou tady lékaři, aby s ním citlivě o jeho stavu a prognóze promluvili. Ale není to tak, že bychom mu sdělovali, jak dlouhý čas života má ještě před sebou. To stejně nikdo přesně neví. Pokud se ale pacient ptá, popravdě mu odpovíme. Nelze mu brát naději, ale ani mu slibovat, že se uzdraví, když tomu tak není. Říkáme, že budeme dělat všechno proto, aby se cítil dobře, abychom složitou situaci společně zvládli.
O svém stavu by měl být informován pacient, až pak rodina.
Můžete stručně vysvětlit čtenářům, co je vlastně hospic a jaké je jeho základní poslání?
Hospic na Svatém Kopečku je nestátní zdravotnické zařízení, které poskytuje péči těžce nemocným (hlavně onkologicky) v posledním období života. Snažíme se nemocným ulevit od bolesti, zachovat jejich důstojnost a zajistit, že v těžkých chvílích nebude člověk sám. Kromě toho jsme tady i pro příbuzné. Můžou s námi mluvit, na což v nemocnicích moc času není. Tam se dozvíte o stavu pacienta, ale už není většinou čas na delší rozhovor. V hospici je to tak, že lékař si s rodinou sedne třeba do zimní zahrady, hodinku posedí a během rozhovoru se dostanou k úplně jiným věcem, než je jen stav nemocného. Lékař se může dozvědět důležité informace o nemocném, které nám umožní ještě více zlepšit péči o nemocného. Stejně tak i po úmrtí tady může rodina zůstat, popovídat si, rozloučit se se zemřelým. Pořádáme dvakrát do roka pravidelná setkání rodin pacientů, kteří v hospici zemřeli. Pozveme je na mši a vzpomínku na zemřelé, mohou se setkat s personálem, společně zavzpomínat. Jsme rádi, že možnosti setkání docela využívají.
Nabízíte i pomoc příbuzným doma?
Ano, půjčujeme pomůcky, například polohovací postele, invalidní vozíky, toaletní židle a další. Jestliže se chce rodina starat doma a umí to, tak rádi pomůžeme. Jsme tu od toho, kdokoli potřebuje radu, informaci nebo si chce popovídat, může přijít.
Jakou máte kapacitu?
Kapacita hospice je třicet lůžek, dvacet pokojů je jednolůžkových, jenom pět dvojlůžkových. Každý pokoj má svoje sociální zařízení. V současné době nemáme všechna místa obsazena. Průměrně míváme obsazenost asi 85 procent. Z toho je vidět, že dostat se do hospice je možné téměř okamžitě. Za šest roků fungování hospice nikdo nemusel na přijetí čekat déle než 3 až 4 dny. V poslední době se zkrátila doba pobytu v našem zařízení. Průměrná doba je 25 až 28 dnů. Někdy je to jen jeden den a někdy třeba i půl roku. Ale dlouhodobé pobyty jsou výjimečné.
Co když se rozhodne příbuzný s pacientem zůstat?
Skoro ve všech jednolůžkových pokojích máme válendu pro příbuzného, takže tady mohou i přespat. Může tu být vlastně se svým blízkým po celou dobu, ale ošetřovatelskou práci mají na starosti sestřičky a další pracovníci.
Využívá toho někdo?
Ano, přistýlky jsou využívané. Není to vždy, ale poměrně často. Někdy je pro rodinu těžké a časově nemožné pobývat nepřetržitě v hospici. Pacienti jsou převážně mezi sedmdesáti a osmdesáti roky, jejich děti mají kolem padesáti a těžko mohou odejít ze zaměstnání a doprovázet svého nejbližšího v posledních dnech života. Navíc nikdy nevíte, na jak dlouho to bude. Někdy se stane, že přijde pacient, jeho stav je v danou chvíli velmi vážný, ale pak se stabilizuje a stráví v hospici i několik měsíců. Ale máme i opačné případy. Pokud je pacient z větší dálky, jeho blízcí využívají možnosti pobývat v hospici o víkendech.
Čili tady neplatí ani žádné místní omezení vašich klientů?
Ne, přijímáme nemocné z celé republiky. Pochopitelně většinu tvoří lidé z Olomouce a nejbližšího okolí. Máme takovou kapacitu, která odpovídá mezinárodním doporučením. Na sto tisíc obyvatel by mělo být pět hospicových lůžek, Olomoucký kraj má něco málo přes 600 tisíc obyvatel, takže našich třicet lůžek odpovídá normě. Navíc se začíná rozvíjet i domácí hospicová péče.
Všichni tady zemřou, nebo chodí někdo domů?
Někteří naši pacienti se vrací domů. Jednak v okamžiku, kdy se jejich stav stabilizuje a rodina si troufne zvládat náročnou péči o nemocného doma a sám pacient chce jít domů. Také ne všichni naši pacienti jsou onkologičtí, jsou tu i chronicky nemocní, kteří jsou v hospici při zhoršení zdravotního stavu, ale jakmile je jejich stav stabilizovaný, tak se vrací do domácího ošetřování nebo do jiného zařízení, kde mohou pobývat delší dobu. Dvě třetiny až tři čtvrtiny pacientů v hospici svůj život dožijí.
Je asi dost náročné lidem citlivě sdělit, že u vás je to s velikou pravděpodobností poslední instituce, kde leží...
Lidé to vnímají většinou sami a někdy se stane, že právě proto k nám nechtějí. Když se řekne hospic, tak to pro většinu lidí znamená konec. A to je odrazuje. Jiní si nás zase pletou s domovem důchodců nebo zařízením na dlouhodobý pobyt. Ale tato představa už naštěstí pomaličku mizí.
Z jakých profesí je složen váš personál?
Máme dva lékaře, zdravotní sestry, nižší zdravotnický personál a pracovníky přímé péče na sociální služby a na půl úvazku i psychologa a další zaměstnance, kteří jsou nezbytní pro chod celého zařízení. Hospic poskytuje kompletní péči – fyzickou, psychickou, duchovní a sociální. Snažíme se obsáhnout vše, co člověk potřebuje. Duchovní stránku péče zajišťují bratři premonstráti z blízké baziliky. Pokud je nemocný jiného vyznání, zveme do hospice duchovního jeho vyznání. Duchovní služby v hospici jsou vždy nabídkou.
Mgr. Jana Vážanová
- narodila se 9. 12. 1952 v Prostějově
- v pěti letech se přestěhovala s rodiči do Olomouce
- vystudovala Hejčínské gymnázium
- studium Přírodovědecké fakulty v Brně, obor fyzika a geologie
- po studiu 12 let mateřské dovolené
- do roku 1994 vedoucí skladu v TOSu – Továrna obráběcích strojů
- zaměstnankyně Hornické a později Všeobecné zdravotní pojišťovny
- od roku 2002 ředitelka Hospice na Svatém Kopečku u Olomouce
- rozvedená, pět dětí
V rámci sociálního kontaktu zajišťujete i to, že si s těmi lidmi někdo povídá, že nejsou sami?
Ano, chodí sem dobrovolníci – studenti, lidé středního věku i senioři. Dobrovolníci nemají zastávat práci personálu, takže dělají společníky nemocným. To znamená, že si s nimi povídají nebo třeba někdy u nich jen sedí. I to je potřeba. Sedíte u postele, držíte nemocného za ruku a věříte, že vás vnímá, že cítí, že jste s ním. Být dobrovolníkem není lehké a jednoduché. S jiným pacientem, jehož stav to umožňuje, mohou jít ven na malou procházku, na terasu.
Kolik klientů už od roku 2002 hospicem prošlo?
Letos v listopadu budeme slavit šest let od zahájení provozu hospice, a protože každý rok máme zhruba 320 klientů, tak celkově je to asi 1800 až 1900 lidí. Určitě dvě třetiny z nich tady zemřely.
Jak je to s platbami, předpokládám, že ne všechno hradí pojišťovna?
Jsme zdravotnické zařízení, takže většina plateb nám jde ze zdravotního pojištění. Ne vše je ale možné hradit ze zdravotního pojištění. V hospici pracuje větší počet pracovníků, než je obvyklé v nemocnicích, a poskytujeme komplexní služby, takže dostáváme dotace i ze sociální oblasti. Město Olomouc nám poskytuje v této oblasti velmi výraznou podporu. Také pacienti v našem zařízení přispívají na nezdravotnické služby. Výše příspěvku se odvíjí od výše příjmů nemocného a je uvedena v tabulce na žádosti o přijetí. Vždy se stanovuje tak, aby to klient dokázal ze svého příjmu zaplatit. Pokud je to potřeba, jsme schopni platbu snížit, například když je člověk sám a má další výdaje na bydlení apod. Stalo se nám, že jsme tady měli i klienty bez příjmů a zázemí rodiny. Jsme zdravotnické zařízení a přijímáme pacienty na základě zdravotního stavu. Z finančních důvodů určitě klienty neodmítáme.
Jste tady vlastně od samotného začátku, jak jste se k této práci dostala?
Zhruba půl roku před otevřením mě oslovil tehdejší ředitel arcidiecézní charity pan Jindřich Suchánek. V té době tady probíhala rekonstrukce a sháněl se personál. Před tím jsem pracovala u VZP.
Měla jste o té práci nějakou představu?
Zdaleka jsem netušila, co mě tady čeká! Ale pak jsem do toho nějak spadla...
Jak se člověk vyrovnává s tím, že mu takřka denně umírají jeho klienti?
Myslím, že to je určitý dar, že jsem schopna tyto věci a život vůbec brát tak, jak je. Někdo je těžce nemocný, zemře, bude nám po něm smutno, je to tak. Ani při úmrtí mých rodičů jsem se nehroutila. Nebylo mi to samozřejmě jedno. Možná přijde doba, kdy mě odchod blízkého člověka zasáhne víc. V hospici s pacienty až tak moc do styku nepřijdu, kolem nich chodí lékaři, zdravotníci, pečovatelky, kteří si k nim vytvoří vztah. Obzvlášť k těm, kteří jsou v hospici delší dobu. A ty to zasáhne víc. Práci v hospici musíte brát tak, že děláte pro nemocného maximum, co můžete, a že mu ulehčujete a zpříjemňujete poslední období života. Protože když se to vezme takhle, dá se to zvládnout.
Být se svým blízkým v poslední chvíli je obohacující.
No jinak by totiž vaše práce vypadala dost marně a beznadějně...
Je to tak. Máme například velký problém sehnat do hospice lékaře. Lékaři jsou vychováváni k tomu, aby uzdravovali. Takže pro ně i ta přirozená situace, že člověk umírá, je velice těžká. Mohou mít pocit, že zklamali.
Může být pro člověka i nějak přínosné nebo obohacující, když je tak blízko smrti a umírání druhých?
Určitě. Stalo se nám, že tady byla paní s manželem a říkala, že by nerada byla u toho, když bude manžel umírat. Ale stalo se, že s ním v jeho poslední chvíli byla. Později nám říkala, že byla velmi ráda, protože ho v ten moment držela za ruku a ještě slyšela, co v poslední chvíli řekl. Viděla, že jeho odchod ze života nebylo nic dramatického, nic hrozného, že odešel v klidu a ona byla u něho. Pokud rodiny najdou sílu být v poslední chvíli u blízkého člověka, je to pro ně opravdu obohacující. U nás nenastávají takové dramatické situace s resuscitací a podobně – prognóza je konečná, většina pacientů je s tím smířená a rodina většinou taky.