Radosti z toho, že drtivá většina malých pacientů odsud odejde vyléčených ze zákeřné nemoci. A smutku z toho, že občas musejí lékaři konstatovat: tady už naše vědomosti ani možnosti na nemoc nestačí. „I tohle je medicína,“ říká přednosta dětské kliniky Vladimír Mihál.
Je vůbec v lidských silách oznámit rodičům něco tak strašného?
Je to samozřejmě velmi těžké. Když sedíte s plačícími, unavenými a stresovanými rodiči, kteří vám ukazují článek o novém léku a vy jim musíte říct, že tento lék jejich dítěti nepomůže. Medicína dnes nedokáže ani pomocí transplantace kostní dřeně vyléčit všechny děti. Musíme s pokorou hledat nové postupy a nové možnosti. Neznamená to ale, že v těchto smutných okamžicích přenecháváme všechny starosti rodičům. Právě v této chvíli se projeví síla a profesionalita nás všech, od sester, učitelek, psychologů až po lékaře. Když to okolnosti dovolí, vždy si vážíme, když dítě může pobývat v kruhu svých nejbližších doma, ve svém pokojíčku. Se statečnými rodiči jsme v neustálém spojení a napětí a starost prožíváme společně. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, o čem mluvím. Strašně nás to vyčerpává.
Lidský přístup je to nejdůležitější.
Kde čerpáte psychickou sílu na takové okamžiky?
Já bych to nezveličoval. To, co zažívám já, je nesrovnatelné s tím, jak to prožívají sestry na oddělení. O nich se přitom nemluví, ačkoli dělají neskutečně těžkou práci, za niž jsou mizerně ohodnoceny. Ony jsou s těmi dětmi a maminkami celou dobu, mnohdy z toho vznikne přátelství na celý život. Před nimi smekám.
Proč jste si vlastně vybral, z mého pohledu, ten nejsmutnější obor medicíny, dětskou hematologii a onkologii?
Nemyslím, že je to tak. Nemám moc rád, když se dětská onkologie démonizuje. Například v porovnání s dospělými je těch onemocní mnohem méně. Rozumím tomu, že dítě je to nejcennější, smyslem našeho života. Ale – ačkoli mluvím sám proti sobě – nemám moc rád takové ty megaakce, kdy se během odpoledne vyberou miliony korun na onkologicky nemocné děti bez jasného určení, a přitom takto nemocných dětí se u nás diagnostikuje jen asi 250 až 300 za rok. To je nesrovnatelně menší počet proti dětem neurologicky postiženým, které potřebují daleko větší pozornost společnosti. O děti mentálně a smyslově postižené u nás ani zdaleka není postaráno tak, jak by mělo. Není ani v hledáčku mladých doktorů jít do ústavu pro mentálně postižené děti. Každý chce jít na kliniku, chirurgii, neurologii, internu... Tyto děti a rodiče, kteří s nimi mají trápení, potřebují mnohem větší pomoc. Smekám před každou maminkou a tatínkem, kteří dítě takzvaně neodloží, starají se o ně a až do smrti změní totálně celý svůj život. Velmi rád bych pro ně něco udělal.
Proč je tedy podle Vás dětská onkologie tak démonizována?
Zřejmě proto, že rakovina znamená, nebo alespoň dříve často znamenala, rychlý a neodvratný konec. A stále mírně vzrůstá procento nemocných. Ale zároveň i úspěšnost v léčbě. Stejný typ leukémie je například podstatně lépe léčitelný u dítěte než u dospělého. Démonizování se mi moc nelíbí, přesto děláme všechno pro to, abychom získali prostředky i ze zdrojů neoficiálních. A na té dětské klinice je to vidět. Na různé akce našeho sdružení Šance přizývám i děti z jiných oborů pediatrie, které jsou jinak postižené, aby i ten leukemik viděl, že to, co si prožil, nemusí být to nejhorší.
K vašim nadacím se dostaneme, ale vraťme se ještě k tomu, jak jste se dostal k tomuto oboru.
Narodil jsem se na Slovensku, vystudoval v Bratislavě. Už při studiích mě bavila vědecká práce. Na konci studia jsem se dozvěděl, že v Piešťanech působí nějaký primář Chmelo, famózní pediatr. Cíleně jsem za ním šel, aniž bych ho znal, cokoli o něm věděl. I když mi nabízeli místo na pediatrii v Bratislavě, rozhodl jsem se odejít do Piešťan. Byla to malá nemocnice s 25 lůžky, kde tento jeden z nejlepších pediatrů působil. Ten rok u primáře Chmela mě ovlivnil na celý život. Nejen odborně, ale hlavně lidsky. Naučil mě skromnosti a pokoře, ale i jak přistupovat k dítěti, rodičům. To, co je v oblasti medicínského chování v dnešní době teprve objevováno, jsem se učil dvacet třicet let předtím.
Podle mnoha pacientů je skutečně problém, že řadě lékařů chybí ten obyčejný lidský přístup...
Máte pravdu. Snažím se mladým lidem, kteří jsou na klinice, předat to, co jsem odpozoroval a naučil se od svých učitelů. Pozitivum není ani v těch znalostech, nýbrž v těch lidských schopnostech. Proto teď na fakultě zavádíme nový předmět – komunikační dovednosti. Přednedávnem jsme udělali mezi studenty medicíny anketu, a z ní jednoznačně vyplynulo, že po teoretické stránce jsou připraveni výborně. Co jim naopak chybí, jsou praktické dovednosti, které by si mohli před vstupem do praxe natrénovat a osvojit, například píchání injekcí a podobně. Druhá věc pak byly komunikační schopnosti. Toto by měl právě pomoci vyřešit nový předmět. Mám velkou radost a velmi si těch mladých lidí vážím za to, že devadesát procent z nich se přihlásilo dobrovolně. Že chtějí nejen absolvovat školu, ale dělat i něco navíc. Komunikaci považuji za nesmírně důležitou, ale musí to jít od srdce, tohle nelze nadiktovat v bodech na přednášce. Pro studenty musíte být především vzorem. Pokud sami učitelé nebudou pro medicínu nadšení, pak to nemohou očekávat ani od studentů.
Ještě zpátky k Vašemu příchodu z Piešťan do Olomouce...
Po roce působení u primáře Chmela jsem odešel na vojnu do Hranic. Jezdil jsem do olomoucké vojenské nemocnice, a to bylo moje první setkání s Olomoucí. Když jsem se chtěl po vojně do Piešťan vrátit, primáře už odvolali, nehodil se. Jako katolík byl pronásledován režimem. Řekl mi, že bych měl jít dál, že můžu něčeho dosáhnout. Tehdy mě vyzval někdejší přednosta olomoucké kliniky profesor Volejník, abych nastoupil sem. Byl jsem velmi nervózní, protože klinika pro mě byla těžko představitelná – rok po škole, předtím působení ve skromných podmínkách. Do toho jsem se oženil, v Bratislavě jsme měli byt, koupili si nábytek z novomanželské půjčky... A pak jsme se 1. května 1979 objevili tady – na ubytovně, v jednom pokoji s umyvadlem. Tady se nám narodily dvě děti, v tom pokoji jsem se připravoval na první atestaci. I když to bylo náročné, velmi rád na to vzpomínám. Bylo to nádherné období a utvrdilo nám manželský život – nedalo se naštvat, nebylo kam se zavřít.
Zpočátku jsme nikoho nevyléčili. Děti nám umíraly, bylo to smutné.
Vždycky jste chtěl dělat onkologii?
To ne, v Piešťanech jsem se začal profilovat do imunologie. Tam jsem dělal první vědecké krůčky, pracovalo se také s buňkami a mikroskopem. Jako imunolog jsem nastoupil i do Olomouce, ale v polovině 80. let se tady uvolnilo místo hematologa. Mě to docela lákalo a rozhodl jsem se, že to zkusím. Ta situace byla tehdy tragická. Děti nám umíraly, úspěšnost léčby byla mizivá. Skoro nikoho jsme nevyléčili a bylo to smutné. Já jsem v té imunologii měl problém s tím, že jsme byli perfektně teoreticky nabušení, ale málo se z toho dalo aplikovat v praxi, na dítě. Chtěl jsem dělat něco hmatatelného, těm dětem pomáhat.
Teď jste na klinice dvaatřicet let, třináct let jste přednostou. Podařilo se Vám zvrátit tuto smutnou bilanci?
V roce 1986 jsme založili pracovní skupinu pro dětskou hematologii a po vzoru zahraničních kolegů jsme se rozhodli, že budeme koordinovat léčbu na jednotlivých klinikách – centrech dětské onkohematologie. Začali jsme léčit s protokolární léčbou a hledat společná vědecko-výzkumná řešení společně. Orientovali jsme se na Německo, konkrétně na Hannover, kde je velké centrum dětské hematologie a onkologie. Díky této spolupráci jsme zažili éru, kterou už dnešní lékaři nezažijí. Z té téměř nulové úspěšnosti v léčbě jsme se dostali na dnešních 85 procent vyléčených dětí. Tu strmou křivku dnes už posunujeme jen o půlprocenta, přesto se pohybujeme stále vpřed. Když jsem začínal, nemoc jsme maximálně potlačili, rodiče se těšili, a děkovali nám. Ale věděl jsem, že za měsíc dva tu budou zpátky. A to už jsme byli trénovaní na to, jak utlumit bolest, jak asistovat při smrti. Bylo to hrozné období, ale problém byl hlavně po diagnostické stránce. Dříve jsme měli jen mikroskop a obarvení buněk, to nám muselo stačit.
Prof. MUDr. Vladimír Mihál, CSc.
Narozen 1951 v Trenčíně
dětský lékař, onkolog, přednosta dětské kliniky LF UP a FN Olomouc, statutární zástupce děkana a proděkan pro rozvoj a vnější vztahy
1976 vystudoval LF UK, obor pediatrie v Bratislavě
1980 získal I. a poté i II. atestaci z oboru pediatrie na I. LF v Praze
2000 inaugurován profesorem pediatrie na UPJŠ v Košicích,
dnes patří k předním expertům ve svém oboru
ženatý, tři dcery
získal Cenu města Olomouce v oblasti přírodních věd a Cenu ministra zdravotnictví ČR
Byli jsme tehdy hodně pozadu za západní Evropou?
Druhá moje nejvýznamnější zkušenost byla čtyřměsíční stáž v univerzitní nemocnici v Kodani. Bylo to v roce 1991 a tam jsem zjistil, jak strašně odlišná je naše medicína od té západní. Nejen v přístrojích a vybavení, to mi až tak nevadilo. Ale co mi vadilo, to byl ten odlišný přístup k pacientům a celkové prostředí. I když se u nás hodně mění, stále jsme se k tomu příliš nepřiblížili, postupujeme pomalu. Například ranní vizita, tu tam dělají i přednostové klinik a profesoři, což u nás není zcela běžné. Profesor, který mě tam provázel, přišel na pokoj k dítěti s leukémii a s jeho maminkou mluvil asi dvacet minut. Pak přišel na návštěvu tatínek a jemu opět věnoval stejný čas a vysvětloval totéž. Když se to opakovalo i druhý den, kdy se té ženě znovu trpělivě věnoval dvacet minut, ptal jsem se ho, na co se ta maminka ptá, když už jí vše vysvětlil. A on mi odpověděl, že si z toho včerejšího rozhovoru zapamatovala dvě tři věty a že to teď potřebuje. Ta laskavost, ta mě překvapila. Nikam nepospíchal. Lidé tam byli dobře organizováni, neběhali s vyplazeným jazykem.
Univerzální lék na rakovinu?
Ten nebude nikdy.
To u nás zřejmě ještě dlouho fungovat nebude. Vy například kromě funkce přednosty zastáváte post zástupce děkana pro rozvoj a vnější vztahy, přednášíte, jezdíte po konferencích a kongresech. Jak to stíháte?
Ano, teď jsem nesmírně vytížen proděkankou funkcí a historické období prožíváme i díky možnosti získat větší peníze ze strukturálních fondů Evropské unie na dostavbu a rekonstrukci LF UP a vybudování dvou vědecko-výzkumných center. To mám také na starosti. Do noci diskutujeme, připravujeme projekty. Přesto mám stále v pátek svoji ordinaci, snažím se každé ráno být na sezení, vést velké vizity, ale po pravdě řečeno, na každou z těch funkcí by měl být jeden člověk.
Jako lékař byste měl vědět, že takový stres může mít následky...
To si uvědomuji a patrně i bude mít následky. Snažím se ale maximálně věnovat studentům, měli by cítit, že za nimi někdo stojí a je ochoten kdykoliv pomoci. Teď jsem se navíc vrátil z velmi důležitého kongresu na Sicílii, který se týkal tzv. medicíny založené na důkazech. To je trend, který láme zastaralou autoritativní medicínu. Účastnilo se jí 120 vědců z celého světa, z východní Evropy jsme tam byli jen dva, z Olomouce. Je skvělé, že to, co se děje ve světe, děláme my tady v Olomouci a stáváme se experty na zavádění medicíny založené na důkazech již do výuky našich studentů. Chceme otevřít portál pro všechny studenty lékařských fakult. Je třeba, aby měli všichni přístup k objektivním informacím.
Kde na to všechno čerpáte energii?
Nechci, aby to znělo jako klišé, ale mým zázemím je rodina. Kdybych neměl ženu, jakou mám, nikdy bych neudělal takovou kariéru, ačkoli si to uvědomuji až dnes. Všechen svůj čas jsem věnoval medicíně.
Kromě toho se věnujete také sdružení Šance a nadaci Rakovina, věc veřejná...
Ano, obě tyto nadace jsou propojeny. Rakovina, věc veřejná je celorepublikový projekt, kde nám mediálně hodně pomáhá televize Prima. Podporuje zejména vědecko-výzkumný onkologický program. Sdružení Šance funguje už patnáct let. I letos budeme pořádat akci Vánoční hvězda, a já budu i přes připomínky některých, že si to nemohu dovolit, pomáhat s prodejem vánoční hvězdy v některém supermarketu. Loni se nám podařilo vybrat 800 tisíc korun, na což jsme velmi hrdí. Všechny peníze jsme investovali do humanizace dětského onkohematologického oddělení.
Založil jste Laboratoř experimentální medicíny. Jak se výzkum vyvíjí?
Práce se nám daří a jsme i úspěšní. Hrdý jsem především na docenta Mariána Hajdúcha, který už má na kontě řadu patentů a vychovaných několik velmi nadějných mladých vědců, kteří získávají prestižní ocenění. Ačkoliv je doc. Hajdúch ve své oblasti světově proslulý, je velmi skromný. Vyvíjíme a testujeme látky s protinádorovými účinky. Podařilo se nám testováním nádorových buněk posunout medicínu o nějaký milimetr dopředu.
Bude někdy univerzální lék na rakovinu?
Univerzální lék nebude nikdy, protože vývoj ukazuje, že k jednotlivým onemocněním musíme hledat biologické léky. Když to přirovnám k pokaženému kolečku u hodinek, dnešní léčba vypadá tak, že boucháte kladivem po těch hodinkách a společně s tím kolečkem zničíte celé hodinky. To je velmi agresivní léčba, nadměrně toxická pro děti i dospělé. Ale kdybychom takto toxicky neléčili, nebyli bychom vůbec úspěšní. Je ale třeba vzít pinzetku a brýle a opravovat to porouchané kolečko. Velmi citlivým zásahem, bez toho kladiva. Tímto směrem se léčba ubírá, některé léky už existují. S kolegou Hajdúchem máme heslo: Dobrá nádorová buňka je mrtvá nádorová buňka.