Příští rok odcházíte do důchodu. Těšíte se na to?
Ano, těším se moc. Pracuji v zoo 44 let, od roku 1963. Práce mě velice baví, ale bohužel s věkem přichází i únava, a tak cítím, že je nejvyšší čas uvolnit místo mladším. Rád bych se už věnoval svým koníčkům a podíval se na některá místa ve světě, pokud mi bude zdraví přát.
Máte v cestování nějaký nesplněný sen, který se chystáte si v penzi splnit?
To ani ne, nic konkrétního, hlavně někam do přírody. Viděl jsem již hodně, a velice mě uspokojuje Egypt. Je tam nádherný a bohatý podmořský život a přitom je Egypt relativně kousek od nás, jen asi čtyři hodiny letadlem.
Vy se i potápíte?
Už ne, teď už jenom se šnorchlem. Na hlubinné potápění musí být člověk opravdu zdravý. Do Egypta jezdím každý rok asi pět let, takže už vím, kam přesně zamířit, kde je korálový útes blízko u břehu. Na rozdíl třeba od Austrálie nebo Mexika, kde jsou taky korály, se mi mořská fauna v Egyptě zdá bohatší i zachovalejší.
Vraťme se ale na začátek, do doby, kdy jste v zoo začínal. Co se změnilo za dobu vašeho vedení?
Za tu dobu, po kterou v zoo pracuji, se změnil celý svět a zoologické zahrady samozřejmě také. Dá se říci, že kromě prvních sedmi let jsem vlastně prožil celou historii zoo. Zaznamenala vcelku bouřlivý rozvoj, i když odedávna to bylo těžké. Všechno se samozřejmě točilo kolem finančních prostředků, kterých nikdy nebylo dost. I když ani dnes neoplýváme mnoha penězi, myslím si, že se tu zoologickou zahradu podařilo dostat na úroveň srovnatelnou s ostatními zoo v Evropě i ve světě. O zájmu veřejnosti o naši zoo svědčí, že jsme měli řadu let třetí největší návštěvnost ze všech patnácti zoologických zahrad v České republice. A to i přesto, že máme takový handicap, že na Svatém Kopečku není voda. Tím pádem zde návštěvníci neuvidí tučňáky, lachtany a podobně. No a pak tady taky nemáme slona...
O slonovi se ale už nějaký čas mluví. Bude nakonec na Kopečku i slon?
Já myslím, že slon tady bude, protože ODS si to dala do volebního programu. Tak se domnívám, že se ho v budoucnu návštěvníci dočkají. Místa máme dost, zoo má rozlohu 42,5 hektaru a dá se říct, že pouze tak třetina je zastavěná.
Takže dost místa i na dva slony?
No určitě, my jsme toho názoru, že chovat jednotlivá zvířata nemá vůbec smysl, že je lépe chovat skupiny. Platí to samozřejmě i pro slony. Ve skupině by měl být i samec, aby se zvířata v zajetí i množila, protože jen tak tvoří genovou rezervu pro zvířata, která žijí ve volné přírodě. Raději chováme méně druhů, ale větší skupiny, zvláště to platí u antilop. Záleží na tom, o jaké zvíře se jedná, jestli je skupinové, stádové nebo samotářské. Například tygři se celý rok nevidí a sejdou se pouze v době, kdy nastane „ lásky čas“ a pak se zase vidět nepotřebují. Kdežto antilopy se cítí bezpečně ve velkém stádu – čím více, tím lépe.
Co říkáte na názor, že zvířata v zoo i přes veškerou vaši péči v podstatě trpí?
To byl názor, který se uplatňoval před deseti lety. Dnes je všeobecně prokázáno, že moderní zoologické zahrady chovají zvířata v takovém prostředí, že netrpí a nestrádají. Zoo se snaží zajistit přírodní podmínky, jak co se týká velikosti výběhů, tak i ubikací. Co se týká pohybu, je třeba zdůraznit, že v zajetí nemusí bojovat o své teritorium, mají je zde jasně ohraničené. Nebojují ani o přežití a potravu jako ve volné přírodě.
Takže je vlastně trochu rozmazlujete...
To se nedá říct. V žádném případě nemáme v úmyslu zvířata ochočovat. Čím méně kontaktů mají se svým chovatelem, tím lépe. Některá z nich jsou zařazena do reintrodukčních programů, to znamená, že se ze zoo vracejí do přírody. Pokud jsou zvyklá na člověka, nemají šanci v přírodních podmínkách přežít. Až na výjimečné případy umělých odchovů nemáme zájem, aby se zvířata s člověkem sblížila.
Tygři se nemusí celý rok vidět, jen když nastane „lásky čas“.
Před několika lety se v řadě zahrad přešlo od mříží ke sklům, v čem je jejich výhoda?
Využití nových materiálů přináší doba do všech odvětví a zoo samozřejmě nezůstaly pozadu. Sklo se jeví jako nejpřirozenější bariéra, například kočky se za ní cítí bezpečně a návštěvníci rovněž. Sklo zabrání i přenosu různých infekcí, třeba u opic, které jsou náchylné na chřipku. Dříve se nakazily od kýchajících lidí zcela běžně, dnes, díky sklu, je to vyloučeno.
Další věc, která pomohla zvednout úroveň zahrady v posledních letech, bylo vybudování Jihoamerického pavilonu.
No, on je to spíš menší pavilónek. Myslím, že je atraktivní hlavně tím, že se návštěvníci dostávají do bezprostřední blízkosti zvířat. Mohou zde vidět dva druhy mravenečníků, lenochody, tři druhy opic a další zvířata žijící ve volné přírodě v Jižní Americe. Z této oblasti se k nám dostala zvířata až po roce 2000, tedy v poměrně nedávné době.
Má olomoucká zahrada něco, co ostatní zoo nemají?
Jsme jedinou zoo v České republice, která má vyhlídkovou věž – to je naše specialita. Byla postavena v roce 1974. Tehdy jsme z toho příliš nadšení nebyli, protože za peníze, které stála, by byly postaveny dva pavilony. Jenže tehdy bylo rozhodnuto z „vyšších míst“, že je potřeba postavit rozhlednu na Hané. Umístění v zoo na Svatém Kopečku s nádherným výhledem na Olomouc a Jeseníky se ukázalo jako nejvhodnější.
V čem ještě je vaše zoo výjimečná?
Zajímavé i po stavební stránce jsou také obě obří voliéry pro ptáky. Expozice mořských akvárií, včetně korálovců, patří k tomu nejlepšímu, co v českých zoo najdete. Můžeme se pochlubit také velmi kvalitním chovem žiraf Rothschildových a obrovským stádem antilop přímorožců jihoafrických. Jsou to velmi krásné antilopy, kterých jsme v naší zoo odchovali již více jak dvě stě. Mláďaty zásobujeme celou Evropu. Od ostatních zoo se lišíme také tím, že máme další zajímavé stavby, například pavilon netopýrů, kde kaloni zlatí volně létají návštěvníkům nad hlavami. Myslím, že po stránce stavební je to tu zajímavé. A tak bych mohl pokračovat.
Ing. Zdeněk Slavotínek
– narozen 1939 v Olomouci
– ženatý, jedno dítě
– vystudoval Střední zemědělskou školu na Klášterním Hradisku
– nastoupil u Vojenských lesů a statků, koncem roku 1963 pak jako zootechnik do zoo na Svatém Kopečku
– později při zaměstnání vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně, pak pracoval jako náměstek a od roku 1984 se stal ředitelem
Jednou z rarit je i návštěva u opic, které se pohybují zcela volně a lidé mezi nimi procházejí ...
Ano, to jsou makakové červenolící, kteří zde žijí v přes hektar velkém výběhu. Žijí tam celoročně, i v zimě a ve sněhu. V přírodě tento druh opic žije v Japonsku, které se rozkálá ve stejném podnebním pásmu jako naše republika. Lidé procházejí nad údolím, nad kterým se klene visutá lávka. Procházka výběhem jim v maximální míře umožňuje pozorovat život opičí tlupy. Takový, jaký vedou i ve volné přírodě.
Ale ty vaše opičky prý trochu kradou...
Kradou, ale to je naučili lidé. Normálně by to nedělaly.
Mají lidé pořád tendence zvířátka krmit?
Protože potřeba lidí zvířata krmit je hluboce zakořeněná, zavedli jsme cílené krmení. Návštěvníci si v zoo mají možnost koupit speciální granulky, které jsou určeny pro přežvýkavce, a nakrmit jimi kozy, ovce, nebo lamy.
Úmrtí zvířete poznamená náladu všech na celý den.
Práce ředitele asi obnáší hlavně administrativní činnost. Dostanete se vůbec během dne mezi zvířata?
Snažím se o to co nejvíce, protože kvůli lásce ke zvířatům tuto práci dělám. Každý den proto chodím, jak my říkáme, „do terénu“. Určitě se zastavím u mořských akvárií, které považuji za své dítě, a také proto, že právě zde se často vyskytují problémy. Jdu tam, kde se právě něco děje, nebo opravuje. Zoologická zahrada je prostě jako živý citlivý organismus. Problémy i dobré zprávy přicházejí průběžně.
Které jobovky patří mezi ty nejhorší?
Smutné je, když něco uhyne. Zvláště když se jedná o nadějné mladé zvíře. Poznamená to náladu všech zaměstnanců na celý den. Jinak se občas stane, že nám zvíře opustí svůj výběh. Zatím se vždycky buď samo vrátilo, nebo se nám ho podařilo odchytit. Velmi proslavené bylo zmizení stromového mravenečníka čtyřprstého v loňském roce. Našel se až v Bělkovickém údolí. Za pomoci hasičů jsme ho sundali z patnáctimetrového stromu. Zvířata utíkají spíš ze zvědavosti. Opustí-li zvíře své známé teritorium, je dezorientované a většinou se snaží vrátit nazpět.
Vzpomenete si, která zpráva byla za dobu vašeho působení v zoo nejlepší?
Určitě to bylo narození dvojčat u žiraf, protože to je naprostá rarita. Byl to asi teprve druhý případ v Evropě, a navíc naše dvojčata se podařilo odchovat do dospělosti. Samička u nás zůstala, sameček je v Ostravě. Letos se nám třeba poprvé v historii zoo podařilo rozmnožit fenky.
Na tom má ale podíl spíše sama příroda...
Největší podíl na tom mají samozřejmě zvířata, ale je potřeba jim připravit ideální podmínky. Snažím se proto ještě před odchodem koncepčně připravit zoo na další roky. Na příští rok plánujeme velký výběh bílých vlků arktických s černými medvědy baribaly. Dále pak pavilon na chov mandžuských levhartů. To jsou úžasně vzácné kočky, v přírodě jich žije údajně jen 40, v zajetí asi 70. My je odchováváme pravidelně, letos máme dvě koťata. Plánujeme jim vytvořit lepší podmínky, než mají. Zatím je chováme v teplém pavilonu, což jim až tak nevyhovuje, jsou zvyklí na zimu a sníh.
Už jste naznačoval, že za své dítě považujete hlavně mořská akvária. Před vámi tady tedy nebyla?
Nebyla. Chtěl jsem v olomoucké zoo udělat něco, co není v každé zahradě. Mořská akvária však nejsou laciná záležitost. Chov mořských ryb vyžaduje určité znalosti a technické vybavení. Korálovci i ryby jsou velmi choulostiví – na chemické složení vody, dusičnany a zkaženou vodu. Proto musí být v zázemí akvárií umístěna složitá technika, která je schopná tyto excesy vyrovnat. Finanční náročnost pokračuje i u zavedeného chovu. Rybám je potřeba svítit a spotřeba energie je vysoká. Sůl také není nejlacinější. Používá se speciální mořská sůl, syntetická nebo přírodní. Rozmíchává se ve vodě, nejlépe destilované. Největší akvárium má 42 tisíc litrů a každý měsíc se snažíme vyměnit deset až dvacet procent vody. K tomu si připočtěte pořízení akvarijních ryb, každá přijde na tisícovku i více, totéž korálovci. Naší snahou musí být, abychom co nejméně museli osazenstvo obnovovat. Už se nám podařilo i některé druhy rozmnožit. Pravidelně žralůčky perské, klauny a mořské koníky.
Odvézt si zvíře z dovolené? To by nestálo za tu ostudu!
Tyhle věci vás asi ve škole nenaučili...
Jistě, když člověk chce začít chovat jakákoli zvířata, musí si sám doplnit vzdělání, musí o druhu, který si vybral, něco vědět. Já jsem si v tomto případě v prvé řadě pořídil mořské akvárium domů. Teprve když jsem „vychytal“ chyby a naučil se to, přenesl jsem své zkušenosti do zoo.
Dostáváme se zpátky k vašim cestovním plánům. Neláká vás někdy odvézt si z těch nádherných egyptských moří kousek korálu či rybičku?
Ne ne, ani omylem! To by nestálo za tu ostudu! Kdyby mě chytili a zjistili, že pracuji v zoo... Navíc i kvůli ochraně přírody ne – kdyby si každý turista vzal jen jeden kámen, tak ten korálový útes za chvíli rozeberou.