Již na počátku své kariéry programově navazoval na meziválečnou avantgardu. Její principy úspěšně využil při projektování olomouckého Hotelového domu. Velkou část profesionální dráhy strávil v ateliéru Sigmy, kde se věnoval vodohospodářským stavbám. V druhé polovině osmdesátých let obrátil pozornost k regionálním tradicím v architektuře a podílel se na adaptacích mnoha sakrálních staveb. Z Černouškových staveb jmenujme alespoň Věžový vodojem v Brně - Kohoutovicích, úpravy liturgických prostorů na Svatém Kopečku, na Velehradě, v Plečnikově kostele na Vinohradech a projekt poutního chrámu Panny Marie Pomocné ve Zlatých horách a kláštera klarisek ve Šternberku.
Tomáš Černoušek pocházel z Brna a vyrůstal v rodině, v níž po několik generací převládali zedníci a tesaři. Do Olomouce se Černouškovi rodiče přestěhovali v jeho útlém dětství roku 1933. Olomouc Tomáše Černouška zaujala tím, že ho svou architekturou oslovila. Centrum s historickými uličkami, z něhož dýchala živá minulost, pokládal za středoevropské Toledo.
Černouškův vztah k Olomouci byl velmi důvěrný a pevný. V Olomouci zakotvil natrvalo, i když se ostatní členové rodiny dříve či později přestěhovali do Brna. Olomouc vnímal jako své město.
První větší architektonickou prací v Olomouci byl pro Tomáše Černouška projekt Hotelového domu, na němž spolupracoval s Rudolfem Chorým a malíři Ketmanem a Kutrou. Stavba měla tehdy republikový ohlas. Druhou úspěšnou prací bylo zasklení románských oken v Přemyslovském paláci Jindřicha Zdíka, na něm zase pro změnu spolupracoval s Janem Jemelkou. Potom vyprojektoval čerpací stanici nad vodojemem na Nové Ulici a úpravnu vody v Černovíře. K těmto pojektům patřil i jeden rodinný domek s kruhovým oknem na nábřeží na Letné a úpravy liturgických prostorů v kostele na Nové Ulici, v Hejčíně, na Svatém Kopečku a v Holici u Olomouce.
Ovlivňovat dění v olomoucké architektuře mu bylo umožněno až po listopadu 1989. Po roce 1990 byl činný v komisi pro výstavbu, v níž měl na starosti architekturu. Čtyři roky byl členem Rady města Olomouce a další čtyři roky působil v zastupitelském orgánu.
Velmi cenný byl u Tomáše Černouška cit pro etiku a estetiku, který se promítal do všech jeho životních aktivit. Byl členem olomoucké skupiny Spolku českých bibliofilů, stýkal se s architekty i mladými umělci, ale především se soustavně věnoval sakrální architektuře.
Za velký olomoucký problém považoval dopravu. Domníval se, že k prospěchu města by bylo úplné vyloučení soukromé dopravy z historického jádra. Chtěl ji nahradit dopravou veřejnou. V tomto duchu se sám považoval vzhledem k historickému městu především za pěšáka.
Olomouc byla stále v popředí jeho zájmu a nikdy se netajil tím, co by podle jeho názoru městu výrazně pomohlo. Přál si co nejdříve vybudovat obchvat, aby mohly být omezeny průjezdy třídou Komenského, třídou Svobody, Foerstrovou třídou... Město tak obdivoval, že ho mimo jiné pokládal i za objekt k „dívání” a trápilo ho, že tomu ještě tolik věcí brání. Patřil k lidem, kteří viděli více než druzí. Jeho životem byla architektura, architektura naplňovala jeho život. Černouškovy lidské i profesní kvality nezůstaly nepovšimnuty. Kromě toho, že mu byla udělena Cena města Olomouce za rok 1999, dočkal se i vydání své odborné publikace Liturgický prostor a svých publicisticky koncipovaných Textů. K prezentaci Černouškova architektonického i kresebného díla došlo roku 1997 v Galerii Caesar.
Tomáš Černoušek žije v paměti města velmi intenzivně.
Bohumír Kolář