Celé čtvrtstoletí byla jeho minulost spjata s operou a operetou, jejichž součástí baletní ansámbl byl. Jen čas od času dokázal vytvořit i čistou „baletní inscenaci”, což dokládá uvedení Královny loutek v roce 1921 a inscenace Legendy o Josefovi roku 1927.
Po 2. světové válce se stal balet samostatným baletním souborem a přes nadále zvládané povinnosti k opeře a operetě (tedy v sídle divadla i v jeho hodolanské depandanci) pravidelně uváděl své vlastní inscenace. Balet v poválečné době patřil k nejvytíženějším, v kvalitě však nejproměnnějším tělesům olomoucké Thálie. Ve vedení baletu se vystřídali Marie Zavadilová, Boris Relský, Josef Sokol, Ladislav Hunka, Miloslav Lipinský, promyšleně pracující Rudolf Macharovský a dnes už legendární Josef Škoda, jenž v letech 1960-1977 připravil každou sezónu dva samostatné balety. Právě pod Škodovým vedením se stal balet zcela rovnocenný ostatním uměleckým souborům. Do dnešních časů balet postupně přiváděli Robert Balogh, Karel Jurčík, Viktor Malcev, Kateřina Pelzerová, Petr Veleta. Od roku 1993 vede balet Jiří Sekanina. V roli choreografa se v posledních letech uplatňovali Robert Balogh, Jiří Kyselák, Libor Vaculík, Daniel Wiesner, ale i Vasilij Medveděv. Jejich inscenace začaly být vnímány i na národní baletní scéně jako příkladné, neli přímo špičkové. Za nejlepší celovečerní balet roku 1992 byla např. prohlášena Kyselákem nastudovaná Marná opatrnost L. Hérolda / J. Lanchberyho. Robert Balogh získal publikum udivující invencí v mnoha inscenacích. Z nich se dodnes udržel v paměti Dům Bernarda Alby (koláž), Stravinského Pták Ohnivák či Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Úspěšným baletem byl i Pugniho balet Notre Dame de Paris nastudovaný Martou Drottnerovou a Jiřím Blažkem či baletní pojetí Daniela Wiesnera při tvorbě inscenace, zpracované na podkladě Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry a tympány (Bohuslav Martinů), na niž navázala i jeho Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho.
K výrazné proměně olomouckého baletu došlo v devadesátých letech díky změněnému klimatu v mezinárodních vztazích, jímž se otevřely západní i východní hranice. Olomoucký balet byl postupně posilován řadou tanečnic a tanečníků ze zemí bývalého Sovětského svazu, většinou Rusy a Ukrajinci. Jejich povinností se stal nevyřčený požadavek, aby byli lepší než domácí. Zisk byl hned dvojí: úroveň baletu doslova vzlétla, ale tím byla nastavena laťka i domácím umělcům. Baletu se podařilo dříve nemyslitelné: každá nová baletní inscenace začala být vnímána jako jeden z vrcholů divadelní sezóny.
Ohlédnutí za nedávnou historií baletu Moravského divadla je radostné, protože je to etapa bez jediné tvůrčí prohry. Tvůrčí týmy vedené choreografy a režiséry Robertem Baloghem, Jiřím Kyselákem, Vasilijem Medveděvem, Ludvíkem Minkusem, Zdeňkem Prokešem, Liborem Vaculíkem a Danielem Wiesnerem inscenačně neklopýtly a vždycky své pojetí obhájily. Všeobecné nadšení, které z baletních inscenací v Olomouci převládá, je dobrou devizou pro vnímání Moravského divadla jako nejvýznamnějšího uměleckého tělesa v celém Olomouckém kraji.
Připomenout je možno všechny dosud nevyjmenované inscenace: Carmen, Romeo a Julie, Madame Butterfly, Pocta Dvořákovi, Amadeus (Robert Balogh), Hoffmannovy povídky, Giselle, Don Juan, Šeherezáda, Othello, Peer Gynt, Svěcení jara (Jiří Kyselák), Oněgin (Vasilij Medveděv), Don Quijote (Ludvík Minkus), Manon (Zdeněk Prokeš), Edith a Slovanské dvojzpěvy (Libor Vaculík).
Baletní soubor v této sezóně tvoří čtyři sólistky, čtyři sólisté a šestnáct členů sboru s věkovým průměrem 25 let.
Na otázku, zda Olomouci jako hanácké metropoli nechybí to, co je vlastní velkým městským centrům či dokonce světovým aglomeracím, dává baletní soubor jednoznačnou odpověď: pokud se týká vysokého umění, kvalitní kultury, tvůrčích možností a příležitosti k uplatnění, nechybí v Olomouci nic.
Nechybí. Pozná to každý divák, pokud si pochybnostmi nezastíní vlastní horizont. Olomoucké baletní inscenace vytvářejí osobnosti mimořádných kvalit a světového formátu. To je příčina, proč se v olomouckém divadle inscenuje stejně noblesně a s neméně košatou invencí jako na prestižních pódiích. Je to povzbuzující a mělo by to být i pro budoucnost inspirující.
Bohumír Kolář