Zapomenutý vojevůdce
Teprve v posledním desetiletí se občané naší vlasti dozvídají, kolik osobností bylo vyloučeno z národní paměti. A nejde jen o bojovníky proti totalitě, ale i o osobnosti historické, jejichž „vina“ tkvěla třeba jen v době, ve které žily. Z dějepisu zmizel i Josef Václav Radecký z Radče, český hrabě, který to dotáhl na rakouského maršálka a „zachránce monarchie“. Voják pěti císařů a „Otec vojáků“ doplatil po roce 1918 na to, že jej Rakousko příliš milovalo, než aby ho stát, založený na vymezení se vůči odešlé podunajské monarchii, nemohl než zatratit. Socialistické nazírání na dějiny je často tak zažrané pod kůží, že když padlo mezi několika nadšenci rozhodnutí připomenout si proslulého rodáka, bylo nutno nechat si vypracovat ve Vojenském historickém ústavu elaborát o tom, že slavný voják není věru žádný zrádce, kolaborant ani nepřítel lidu. Národnostní hledisko z počátku dvacátého století bylo nesmyslně vztahováno na muže, který se narodil v roce 1766 a dnešním debatám o češství by patrně vůbec nerozuměl.
Chudý chlapec
Nepříliš fyzicky zdatný mládenec bez prostředků měl cestu k armádě zavřenou, ale nakonec se na místo kadeta bez nároku na žold dostal doslova zadními dveřmi. Francouzská revoluce nastartovala desetiletí trvající evropský konflikt, který umožnil důstojnickou kariéru i mužům bez vojenského vzdělání, ale zato s praxí. A té měl Radecký na rozdávání. Zatímco Rakousko bylo Napoleonem několikrát poníženo, Radecký se učil a zrál. V roce 1813 se schylovalo k největší bitvě století a koalice tří panovníků se rozhodla vyřídit u Lipska Napoleona definitivně. V čele spojené armády stál kníže Karel Schwarzenberg a jeho náčelníkem štábu byl Josef Václav Radecký. „Vítěz od Lipska“ Radecký si ale potíže také vytvářel. Po strašné době válečných strastí s „revoluční“ Francií se nevyplatilo požadovat armádní reformy postavené na konstituci.
Důchod v Olomouci
Tříhvězdičkový generál byl v roce 1829 poslán do závětří olomoucké pevnosti sice jako její vojenský velitel, ale všichni cítili, že se jedná o důchod. Jenomže doba byla stále napjatá a Rakousko nemělo schopných velitelů na rozdávání. Radecký vyráží do Itálie, aby zde, v rakouských državách, vykoval novou armádu. Když vypukne v roce 1848 evropský „revoluční rok“, stojí naráz tváří v tvář mnohem silnější armádě sardinského krále. Výcvik Rakušanů je lepší než italský a Radecký ve dvou krátkých taženích drtivě vítězí. Ještě dlouhá léta bude starý pán nezpochybnitelnou autoritou, a když se v roce 1850 spřádají ve zdech olomoucké pevnosti tzv. Olomoucké punktace, v nichž Rakušané naposledy diplomaticky poráží Prusko, je Radecký v čele armády silným argumentem. Radeckého život končí v Miláně v roce 1858. Celá říše truchlí a v pompézním průvodu jde za rakví starého válečníka sám císař.
Více o této historické osobnosti si mohou zájemci přečíst v životopisné knize Maršál Radecký a Olomouc, kterou za přispění města připravila Agentura Galia.