Statutární město Olomouc

oficiální informační portál

www.olomouc.eu

Sociální sítě

Aktuální informace » Aktuality » Život ve středověku byl poctivější a sympatičtější než dnes, říká spisovatel Vlastimil Vondruška

Život ve středověku byl poctivější a sympatičtější než dnes, říká spisovatel Vlastimil Vondruška

Život ve středověku byl poctivější a sympatičtější než dnes, říká spisovatel Vlastimil Vondruška

21. listopadu 2014 (pá)

V posledních letech patří knihy Vlastimila Vondrušky k nejpůjčovanějším a nejprodávanějším na českém trhu. Popularitu si získal především detektivními příběhy ze 13. století, v nichž hlavní hrdina – vzdělaný rytíř, správce hradu Bezděz a prokurátor Oldřich z Chlumu – vyřeší i ten nejzapeklitější případ a předá zločince do rukou spravedlnosti.

VLASTIMIL VONDRUŠKA

  • narodil se roku 1955 v Kladně
  • vystudoval historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
  • působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku
  • do roku 1989 pracoval v Národním muzeu
  • od roku 1997 do roku 2009 provozoval s manželkou v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury
  • napsal desítky vědeckých studií a článků, mnoho knih vědeckých a populárně naučných, asi čtyřicet historických románů pro dospělé (některé z nich pod pseudonymem Jan Alenský) a několik knih pro mládež
  • roku 1987 získal Cenu literárního fondu, roku 2005 od Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu Zlatou stuhu IBBY v kategorii Literatura faktu a populárně naučná literatura pro mládež a v letech 2006 až 2012 Ceny čtenářů nakladatelství MOBA

Jeden z příběhů nazvaný Olomoucký bestiář se odehrává i na olomouckém biskupství. V knihách i při rozhovoru dokáže vystudovaný historik vykreslit atmosféru tehdejší doby, mentalitu lidí a život ve středověku vůbec tak poutavě, že byste si přáli mít takového učitele dějepisu. „Středověk byl v mnoha ohledech tvrdší, ale z hlediska duchovního a mezilidského byl z mého pohledu mnohem sympatičtější a poctivější, než je moderní doba,“ říká autor série, jejíž devatenácté pokračování by se na pultech mělo objevit ještě před Vánocemi.

Čtenáři vaše knihy přijímají s nadšením, ale jaké jsou reakce vašich bývalých kolegů historiků?
Většinou se jim líbí! Občas mi něco vytknou, ale oni na rozdíl od některých čtenářů chápou, že román není vědecké dílo a přistupují k němu jako k fabuli. Pro ně je podstatné, aby byly věci zobrazeny věrně. Občas v románu můžete některou drobnost v rámci příběhu „ohnout“, musíte však být v základu věrný časové chronologii, ale hlavně mentalitě doby, o které píšete, protože každá doba měla jiné duchovní klima – lidé jinak chápali víru, pravdu, spravedlnost a tohle musíte popisovat věrohodně.

Čekal jste, že tento žánr bude mít takový úspěch, když jste s ním začínal?
V době, kdy jsem začínal, tento žánr na trhu nebyl. Historické detektivní povídky jsem začal psát ještě v době vysokoškolských studií. Nikdy jsem se netrápil tím, jestli budou mít úspěch nebo ne. Vždycky se snažím vše dělat pořádně a poctivě a pak se uvidí.

Někteří přirovnávají vaše knihy k dílům Umberta Eca, který také vychází z historických faktů, na základě kterých fabuluje romány. Co bylo vaší inspirací?
V době, kdy jsem začal psát první historické romány, tak Eco je ještě nepsal. Prvotní inspirací pro mě byl Robert van Gulik, autor staročínských detektivních příběhů soudce Ti. Co se týká Umberta Eca – právě na jeho knížkách lze demonstrovat to, že občas je nutno nebo možno nepatrně od některých reálií odkročit, protože vždycky musíte nadřazovat příběh. Třeba román Jméno růže, v němž Vilém z Baskervillu přijde do opatství, kde se tajemná kniha ukrývá napřed v jedné, pak v další mnišské cele a tak dále. Jenže příběh se odehrává v roce 1333 a v té době takto benediktinské opatství nevypadalo. Všichni mniši tehdy ještě spali v jedné velké noclehárně, která se jmenuje dormitář. To Umberto Eco samozřejmě ví, jenomže problém je v tom, že kdyby tam měl jeden velký dormitář, nemůže sehrát tento nádherný dobrodružný příběh.

Taky si musíte přizpůsobovat realitu?
Podobné věci najdete ve všech románech, včetně těch mých, samozřejmě. Třeba v příběhu s názvem Jménem krále, podle kterého byl natočen film, mám záhadu zamčeného pokoje. Ale středověké paláce zamčené pokoje mít nemohly, protože neměly chodby, měly jen velké průchozí komnaty. Chodby přinesla až architektura renesanční. Ale udělejte příběh zamčeného pokoje, když nemáte chodbu!

Jak to bylo s Oldřichem z Chlumu, ten skutečně existoval?
Ze 13. století vlastně subalterní úředníky neznáme, takže vůbec nevíme, jak se jmenovali správci jednotlivých hradů. Ale víme to, jaké pravomoce a kompetence pravděpodobně měli, takže jsem je Oldřichovi dal, ale jméno jsem si vytvořil.

Jak dlouho trvá, než si připravíte všechny rešerše?
Základní historii znám, v ní se celý život pohybuju. Ale když píšu z nějakého profesního prostředí, které ne úplně dokonale znám, třeba o těžbě zlata a podobně, tak se samozřejmě snažím fakta soustředit. A vždycky se jedu podívat na místo, kde se příběh má odehrávat.

Bylo to tak i u Olomouckého bestiáře?
Jeskyně, o kterých píšu, jsem skutečně prolezl, prošel jsem i zmíněné zříceniny, takže by to plus mínus mělo být věrné.

A pokud jde o vlastní příběh, ten je celý smyšlený včetně postav?
Úplně. Až do konce 14. století se prakticky nevedla klasická soudní akta. Jediné zápisky jsou z popravčích nebo černých knih, které jsou ale jen velice stručné, bez jakýchkoli podrobností o případech.

Proč jste vlastně příběh zasadil do Olomouce?
Snažím se, aby se v příbězích objevovala místa i lidé, kteří byli ve 13. století významní, což byl případ Olomouce a Bruna ze Schauenburku. Kromě toho znám velice dobře tu oblast, o které jsem mluvil.

V Olomouci se ve 14. století odehrála jedna velká detektivka, která pořád není vyřešena. Nestálo by za to vraždě Václava III. věnovat samostatný příběh?
To jsou příběhy, které nikdy nerozřešíte. Samozřejmě nějakou verzi mohu předložit, ale to neznamená, že to vyřeším. V tu chvíli bych ale vytvořil velice nebezpečný precedens, protože pokud literárně řešíte skutečný příběh, mnozí lidé nepoznají, že je to beletrie, a vy pak můžete na hodně dlouhou dobu ovlivnit nesprávně mínění. Vezměte si Petera Shaffera – tak jak on vykreslil Mozarta a Salieriho, tak to nikdy nebylo. Je to absolutní fikce a nesmysl, ale Schaffer vytvořil představu, jaký byl Salieri lump, a on se toho už nikdy nezbaví. Můžete s určitou fabulací v historii pracovat, ale u skutečných osob nemá nikdo právo to takto převrtat.

Přemýšlel jste o tom, že byste žil v době středověku?
Ano, chtěl bych tam žít. Určitě. I když ne jako poddaný, stačil by obyčejný rytíř. Musel bych zapomenout na spoustu hmotných požitků, ale zase na druhé straně to byla doba, která byla velice poctivá a opravdová, taková chlapácká. Tehdy rozhodovala síla, ale v dobrém. Člověk musel mít autoritu, a pokud ji měl, tak měl i postavení. Současně se vyznávaly rytířské hodnoty – rytíř měl povinnost slabé chránit, neubližovat a tak dále.

Ale nebyla to krutá doba?
To je jenom naše zkreslená představa. Lidé k sobě měli tenkrát nesrovnatelně blíž, než máme dneska my. Pokud by si nepomáhali, tak by skutečně nepřežili.

A co popravy a mučení?
Spravedlnost tehdy spočívala v tom, že zákon má chránit poctivé a spravedlivé, což je krásné, protože dnes tomu tak rozhodně není. A z toho jasně vyplývalo, že jestliže někdo druhému sáhne na život nebo na majetek, tak se automaticky vylučuje ze společnosti poctivých křesťanů, stává se bezectným a tudíž ho přestává chránit právo. Ale zároveň křesťané hledali vždy cestu k odpuštění. Takže soudce měl povinnost zjistit, jestli zločinec je schopen se napravit, a pak mu musel dát šanci. Pokud seznal, že náprava možná není, musel ho poslat na smrt. Hrdelní trest chápali jako profylaxi, nebyl to nejvyšší trest, ten přijde, až když předstoupíme před tvář boží. A když se podíváte do archivů, zjistíte, že hrdelních trestů bylo vyneseno velice málo. V královském městě třeba pět za sto let.

Ale mučení bylo víc!
Mučení taky nebylo tak strašné. Už proto, že středověké mučení nebylo takové, jako když mučili gestapáci. Středověké mučení mělo původně podobu božího soudu. Filosofie byla taková, že bůh vidí do duší všech, a pokud budete mučit nevinného, nebude bolest tolik cítit, zatímco když budete mučit zločince, bude bolest cítit nesrovnatelně víc.

Ale to přece není pravda! To bylo nespravedlivé!
Moment! Z této dikce vyplývala pravidla, jak se má k tortuře přistupovat – nemá poškodit tělo, nemá trvat dlouho, a má jednotlivé stupně. Takže když proběhl prvý stupeň a vyslýchaný se nepřiznal, končilo se, byl ošetřen, dostal najíst, odpočinul si a teprve pak se přistoupilo k druhému stupni, protože tortura měla přesné procedurální postupy božího soudu. Kdo se nepřiznal, byl propuštěn.

Jak to líčíte, tak středověk byl úplná idyla...
Idyla to pochopitelně nebyla, to zase netvrdím, jen lidé byli pragmatičtí. Byli mnohem tvrdší, museli všechno dělat opravdově, nikdo nemohl fňukat. Když se podíváte do dikce kronik: přišel černý mor, polovina vesnice zemřela. Konstatují to, bohužel, ale život jde dál. Dneska by nastoupily různé antikonfliktní týmy, psychologové a psychiatři...

Nebylo to dáno tím, že tehdy byli lidé silně ovlivněni vírou?
Určitě v tom víra roli hrála, ale v těchto kritických okamžicích se lidé nemohli obracet jen na víru. Věděli, že se musejí o místo na slunci rvát a nefňukali. Museli tvrdě pracovat, ale na druhé straně se uměli dobře bavit a svůj život měli rádi. Většina z nich odcházela z tohoto světa s tím, že naplnili smysl své pozemské existence. Nestavěli si vzdušné zámky. Smyslem života bylo uživit sebe a svou rodinu, mít partnera a s ním děti, udržet majetek a ten předat svým dětem. Byli pokorní. Dnes máme bohužel smutnou filosofii, že všichni mohou všechno, že všichni jsou si rovni, což je samozřejmě nesmysl, protože zákon z blbce chytrého neudělá – je to dané už Gaussovou křivkou. Jsme nekritičtí a věříme, že politici nám zákonem dají všechno – štěstí, místo ve světě, že nemusíme o nic usilovat, všechno nám zajistí zákon. Tomu spousta lidí podlehne a pak někteří odcházejí ze světa nešťastní a frustrovaní, protože nenaplnili smysl pozemské existence.

Fotografie:

| Poslední úprava: 21. listopadu 2014 (pá)

Kontakt

Statutární město Olomouc
Horní náměstí č.p. 583
779 11 Olomouc
Telefon: +420 585 513 111
Telefonní seznam

E-mail: [email protected]
Datová schránka ID: kazbzri

IČO: 00299308
DIČ: CZ 00299308

Základní úřední dny a hodiny

(včetně pokladen)

Pondělí: 8:00 – 12:00 13:00 – 17:00
Úterý: 8:00 – 12:00 13:00 – 15:30
Středa: 8:00 – 12:00 13:00 – 17:00
Čtvrtek: 8:00 – 12:00 13:00 – 15:30
Pátek: není úředním dnem
Úřední hodiny jednotlivých pracovišť

Pracoviště magistrátu