Nový laureát není sice rodák olomoucký, ale v hanácké metropoli žije od dob studií a městem, jeho krásami i radostmi, jeho kulturou i historií naplňuje své lidské i umělecké poslání desítky let.
Zejména Jalůvkovy obrazové pohledy z okna ateliéru na dómskou katedrálu se staly pro malíře životním motivem a staly se autorsky nezaměnitelnými. Osudy umělce byly velice proměnné a korespondují s poválečnými osudy celého národa. Ladislav Jalůvka nebyl nikdy konjunkturální a vždy dokázal trvat na své pravdě, na svém stanovisku, a to i tehdy, když se to neneslo… Snad i právě proto mu udělená Cena města Olomouce patří po zásluze.
Dnes najdou umělcovi přátelé svého „mistra“ v kouzelném protředí jeho „tvůrčí dílny” v Mlčochově ulici, který kdysi patřil malíři Jindřichu Lenhartovi a sochaři Karlu Lenhartovi. Všimněme si krátce umělcových osudů:
Umělec vyrůstal v učitelské rodině ve školním bytě v Palkovicích v okrese Frýdek-Místek. Otec působil na obecné škole, maminka byla absolventkou rodinné školy a starala se o rodinu. Měl bratra a sestru. Rodina trpěla neutěšenými zdravotními poměry, především těžká byla situace umělcovy matky, neboť trpěla tuberkulózou. V pěti letech těžce onemocněl i Ladislav komplikovanou tuberkulózou a ta ho dokonce poutala několik let na vozík. Celý rok 1940 strávil u dr. Raclavského na plicním oddělení olomoucké nemocnice. Vrátil se ale domů jako nevyléčený a nevyléčitelný.
K velké změně v Jalůvkově rodině došlo po smrti matky. Do konce války se ale naštěstí umělcův zdravotní stav zlepšil natolik, že mohl chodit a na svou nemoc téměř zapomněl. Po válce přešel do frýdecko-místeckého gymnázia, kde na něho blahodárně zapůsobil profesor Luňáček. To byl zanícený malíř. Záliba kreslit a malovat se mu začala jevit jako možné životní poslání.
V době přijímacích zkoušek na akademii v Praze potrápil Jalůvku akutní záchvat plicní choroby, takže byl rád, že se domů do Palkovic vůbec vrátil. Později se zúčastnil dodatečných zkoušek u Cyrila Boudy, který působil na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Tam byl přijat a stal se posluchačem výtvarné výchovy. Po studiích dostal umístěnku do Olomouce na Pedagogickou školu, kde působil s Josefem Weiserem, Emilem Viklickým a Zdeňkem Přikrylem. Později působil na olomouckém Pedagogickém institutu a Pedagogické fakultě.
První ateliér měl ve staré katovně na rohu Hrnčířské a Purkrabské, nějaký čas maloval doma v panelovém bytě na Karafiátově ulici, poté v suterénu jednoho domu v Zeyerově ulici a teprve v roce 1980 získal dnešní ateliér v ulici Mlčochově.
V roce 1973, tedy v době normalizace, odešel Ladislav Jalůvka z univerzity a stal se umělcem na volné noze, což byla role nesmírně obtížná zejména proto, že neměl šanci se stát členem „výběrového“ Svazu českých výtvarných umělců. Výtvarnou legitimitu získal až v r. 1976. Jako umělec se pobyboval ve sféře dialogu barev, který byl považován za přechod k abstrakci. Realitu však nikdy neopustil, ať maloval jakýkoli námět. Vazba k realitě mu nikdy z podvědomí nevymizela. Postupně si vytvořil poměrně početný okruh přátel, s jehož pomocí se dočkal změn ve společenském klimatu, a nakonec byl rehabilitován.
Po listopadu 1989 se Ladislav Jalůvka ještě na čas vrátil na katedru výtvarné výchovy a etabloval se na univerzitě jako asistentsenior s vědomím, že je malíř, který učí malovat a kreslit, nikoli učitel, který maluje.
Politické proměny kolegů chápal jako nezbytný kolorit uplynulé doby, jež otupila citlivost a sebekritičnost lidí i v podstatě dobrých. Nechtěl být soudcem a rozhodovat, za co byl vinen špatný režim a za co špatní lidé. Při návratu na katedru výtvarné výchovy mu bylo skoro šedesát a výtvarná pedagogika mezitím prošla významnými proměnami. Vycházel z vlastního chápání práce vysokoškolského pedagoga a neztrácel zájem ani o vlastní tvorbu, ale uvědomoval si, že se vrátil na úplně jinou katedru, než byla ta, kterou opustil na počátku sedmdesátých let. Po třech letech se poznenáhlu a postupně, aby se mu nestýskalo a aby opět přirozeně vplul do vod „svobodného povolání”, s katedrou rozloučil a odešel „malovat“. Tehdy definitivně.
Malba byla pro Ladislava Jalůvku příležitostí vytvářet obraz toho, co chtěl vidět, a ne pouze toho, co viděl. Jeho tzv. nerealistické období bylo proto v podstatě obdobím náročného realistického cítění.
Přesvědčující byl především výraz jeho malby. Za nejdůležitější pokládal tvůrčí upřímnost především k sobě. Vždycky toužil vidět staré věci novým zrakem. A to bez vztahu (podle klasika bez lásky, která je nervem tvorby) k zobrazovanému jevu nikdy nešlo.
Během devadesátých let vytvořil Ladislav Jalůvka mimořádné dílo, zúčastnil se řady plenérů doma i v zahraničí a uspořádal řadu výstav, jimiž vstoupil do povědomí celé Olomouce jako její významný výtvarný umělec. Bylo jen otázkou času, kdy za své občanské i umělecké postoje, za morální příklad a vytvořené dílo vstoupí Ladislav Jalůvka do galerie těch, jimž statutární město Olomouc již vzdalo hold. Je dobré, že se to stalo právě teď.
Bohumír Kolář