MICHAL SOUKUP
- narodil se 5. 2. 1959 v Olomouci
- vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, později dějiny umění na Univerzitě Palackého v Olomouci
- od roku 1985 působil v Galerii výtvarného umění v Olomouci (později Muzeum umění Olomouc), jako kurátor, zástupce ředitele
- od 1. dubna 2013 působí jako ředitel Muzea umění Olomouc
Poté co v dubnu 2013 vystřídal po dvacetiletém působení na postu ředitele svého předchůdce, stal se Michal Soukup jeho tváří. „Na to se mi zvyká asi nejhůř. Odborná práce je stejná jako v uplynulých třiceti letech, co zde působím, ale vystupovat jako tvář třetí největší instituce svého druhu v České republice, je přece jen trochu nezvyk a současně velká zodpovědnost,“ říká s úsměvem nový ředitel, kterému se povedlo splnit už několik úkolů, které si stanovil při svém nástupu.
Loni v listopadu se po čtyřiceti letech existence vaší instituce podařilo konečně obnovit stálou expozici moderního umění. Proč to trvalo tak dlouho?
mým předchůdcem profesorem Zatloukalem jsme o otevření stálé expozice v Olomouci usilovali dlouhou dobu, byl to náš společný úkol vlastně už od Listopadu 1989. Současně jsme si ale také uvědomovali, že naše sbírky je zapotřebí podrobit jisté revizi, vytipovat zásadní autory a díla, která ve sbírce chybějí, a snažit se je doplnit. Na tom jsme usilovně pracovali zhruba do roku 2007, kdy se naskytla příležitost vybudovat Středoevropské forum Olomouc (SEFO). Jeho součástí měla být stálá expozice středoevropského výtvarného umění po 2. světové válce. Ovšem vzhledem k tomu, že projekt SEFO neuspěl, hrozilo další odložení stálé expozice. To už jsme ale nechtěli dopustit. Přípravu stálé expozice Století relativity nám přitom usnadnil fakt, že jsme si naše sbírky detailně zhodnotili už díky jubilejní výstavě Od Tiziana po Warhola, kterou jsme si v roce 2012 připomněli 60 let existence našeho muzea. Výběr toho nejpodstatnějšího ze sbírkových předmětů, které se podařilo nashromáždit nám a našim předchůdcům, tak byl mnohem jednodušší.
Kolik sbírkových předmětů vlastně muzeum spravuje? A jsou při výběru exponátů nějaké hádky? V současné době je to 184 tisíc uměleckých předmětů, a to nejen státních, ale taky církevních a soukromých. Z toho moderní a současné umění činí 80 tisíc předmětů, takže výběr samozřejmě nebyl úplně jednoduchý. Odborné diskuse jsme samozřejmě vedli, ale největší boj jsme sváděli s prostorem. Původně zamýšlená stálá expozice v SEFO měla využívat plochu 1100 m², zatímco Století relativity prezentuje tak čtvrtinu z toho, co by si naše sbírky zasluhovaly. Podstatná část významných exponátů tedy zůstává v depozitářích. Počítáme však s obměnami stálé expozice, abychom diváky o naše skvosty neochudili.
Pokud jde o SEFO, tak vaším dalším cílem při nástupu do funkce bylo vykoupení zbývajících parcel v proluce pro jeho dostavbu, což byla zásadní podmínka ministerstva kultury pro další pokračování projektu. Podařilo se vám to na konci minulého roku. Co by mělo teď následovat?
Ještě než odpovím na vaši otázku, musím stručně připomenout historii. Když jsme se nebyli schopni domluvit s předposledním majitelem parcel, protože cenu navýšil natolik, že ji ministerstvo financí nebylo ochotné akceptovat, město jakožto náš partner, se nám snažilo vyjít vstříc. Proto nabídlo novému majiteli směnu pozemků s Edelmannovým palácem. Smlouva ale jasně deklarovala, že pokud peníze na vybudování SEFO nedostaneme, ke směně nedojde. To se také v roce 2011 stalo – náš projekt byl zamítnut, Edelmannův palác zůstal i nadále v majetku města a my jsme se dál museli snažit dohodnout s novým majitelem na podmínkách výkupu posledních parcel. Dohodu se podařilo uzavřít na konci minulého roku a já ji považuji za zásadní krok, neboť v tuto chvíli jsou všechny pozemky v majetku státu a připravené pro dostavbu budovy, kterou muzeum umění nutně potřebuje. A pokud se ptáte, co bude nyní následovat, odpověď zní, že v současné době vedeme intenzivní jednání s ministerstvem kultury a ministerstvem pro místní rozvoj o nové možnosti čerpání peněz z Evropských strukturálních a investičních fondů pro nadcházející programové období 2014–2020. Více informací budeme ale znát až v září, kdy se seznámíme s definitivní verzí Dohody o partnerství, kterou schvaluje Evropská komise v Bruselu.
Řekl jste, že muzeum nutně potřebuje novou budovu. Ale proč?
Jednoduše proto, že bez nové budovy nemůžeme plně rozvinout naše možnosti, dokonce mohu říct, že nebudeme schopni v plné míře plnit některé evropské standardy. Vysvětlím to. Projekt SEFO má dvě úrovně – za prvé odbornou, která zahrnuje pořádání prestižních výstav, přednášek či workshopů a nákupy středoevropských uměleckých děl pro stálou expozici, a za druhé investiční. A právě ta je pro budoucnost muzea kardinální. Potřebujeme totiž nutně rozšířit a modernizovat infrastrukturu, která už zdaleka nedostačuje současným muzejním požadavkům. Vzhledem k velkému počtu našich návštěvníků, ale i počtu sbírkových předmětů, nutně potřebujeme bezbariérový vstup, nový centrální depozitář, prostory pro velkou knihovnu a středoevropské badatelské centrum a samozřejmě prostory pro definitivní stálou expozici.
Přestože tvrdíte, že bez SEFO bude muzeum fungovat jen stěží, každoročně připravíte několik mimořádně úspěšných výstav. Kterou z poslední doby byste vyzdvihl nejvíc?
oni to byly jednoznačně velké přehlídky tvorby Magdaleny Jetelové a Jana Švankmajera. A především o výstavu prof. Jetelové jsme dlouho usilovali, protože tato světově proslulá konceptuální umělkyně je zařazena do Středoevropského fora. Z letošních projektů musím zmínit výstavu krále českého komiksu Káji Saudka, jeho první retrospektivu vůbec. Její příprava byla velmi náročná, protože Kája Saudek není zastoupený ve veřejných sbírkách, jeho dílo je roztroušené mezi soukromými sběrateli a v rodině. Všechny majitele jsme tak museli vyhledat a přesvědčovat ke spolupráci. Výsledek ale stál za to, což ostatně dokládá i skutečnost, že ji vidělo 21 tisíc návštěvníků, což ji řadí na čtvrté místo našich pomyslných „historických tabulek“. A připomněl bych i velký mezinárodní projekt Gotické Madony na lvu v Arcidiecézním muzeu. Výstavu, kterou jsme připravovali čtyři roky, doprovázel odborný katalog, a navíc měla do konce srpna pokračování v rakouském Leogangu. Nyní pracujeme na další zahraniční výstavě, která pod názvem Tajemné dálky představí český symbolismus z let 1880 až 1914. Výstava momentálně ještě běží v Krakově, odkud ji budeme v listopadu v rozšířené verzi stěhovat do Olomouce.
Je běžné připravovat takto výstavy pro zahraniční instituce?
Ne, není to běžné. Příprava tak velkých projektů je totiž náročná časově i finančně. Současně je to ale velice prestižní. Nejen že tak zviditelňujeme v mezinárodním kontextu naše muzeum, ale budujeme i renomé celého regionu. Co naopak děláme běžně, je zapůjčování našich sbírkových předmětů tuzemským i zahraničním výstavním síním. Dá se říct, že v posledních deseti patnácti letech se žádná velká výstava, ať už retrospektiva nějakého autora, nebo výstava představující určité období, neobejde bez naší zápůjčky. V některých případech jsou to jednotlivosti, jindy celé kolekce. Z toho mimochodem plyne druhý důležitý úkol kromě dokončení SEFO – odborné zpracování sbírek, které jsou v naší správě. Už jsme takto zpracovali tři podsbírky – užitého umění (nábytku), autorské knihy a fotografie, a ke každé z nich vydáváme samostatný katalog. Dalších sedm nám ještě zbývá a vedle toho jsme převzali v roce 2008 arcibiskupské sbírky čítající přes sto tisíc předmětů, které také musíme odborně zpracovat.
Muzeum umění už několik let bojuje se snižujícím se rozpočtem, máte vůbec ještě peníze na nákup nových děl?
Všechna muzea v republice bojují s nedostatkem financí a zvláště pak na akviziční činnost. I nám se za posledních pět let snížil rozpočet o zhruba čtvrtinu. Musím ale velmi poděkovat ministerstvu kultury i Olomouckému kraji, že jsme měli možnost v uplynulém dvacetiletí sbírky pravidelně doplňovat, protože některé instituce už delší dobu nenakupují vůbec. Přitom je to činnost, které by se měla všechna muzea systematicky věnovat, protože tím dokumentují určitý vývoj umění pro budoucí generace.
Kde díla nakupujete?
Navštěvujeme ateliéry a výstavy, kde se snažíme díla vytipovat a potom se s autory domluvit. Dalším zdrojem jsou soukromé sbírky a galerie a třetím zdrojem, který do roku 1990 neexistoval, jsou aukce výtvarného umění. Nakupujeme přitom velmi výhodně a zhodnocujeme tato díla někdy i několikanásobně. Letos máme například možnost získat dvě díla Victora Vasarelyho pro naši středoevropskou kolekci. Nabízí je jeho vnuk, který navštívil Vasarelyho výstavu v roce 2005, zná myšlenku SEFO a má velký zájem na tom, aby díla jeho dědečka byla zastoupena právě v Olomouci. Proto nám nabídl cenu, která je mnohem nižší, než by získal v aukci.
Vaše instituce se nově zapojila do Google Art Projektu, v rámci kterého zveřejnila fotografie svých exponátů v nejlepší kvalitě a současně umožňuje virtuální prohlídku stálé expozice prostřednictvím aplikace Street View. Neodradí to pak lidi od skutečné návštěvy muzea?
Kupodivu to má zcela opačný efekt – návštěvník si prohlédne konkrétní díla, seznámí se s profilem sbírek, a to jej inspiruje k osobní návštěvě. První Google Art Projekt vznikl v roce 2007, kdy byly osloveny ty nejvýznamnější instituce ve světě jako newyorská MoMA nebo pařížský Louvre. Nás Google oslovil jako jednu z mála tuzemských institucí, což je pro nás skvělá vizitka.
Dalším způsobem, jak přiblížit lidem umění, jsou nejrůznější workshopy, komentované prohlídky či programy zaměřené na děti, kterých nabízíte opravdu hodně. Je o ně zájem?
Lektorská činnost je budoucnost muzeí. V zahraničí měli náskok, ale tento handicap jsme v České republice rychle dohnali. V našem muzeu pracují špičkoví lektoři, kteří dokáží připravit atraktivní programy pro studenty, školáky i pro nejmenší. A zájem o animační programy, workshopy a komentované prohlídky je díky tomu velký. Děti, které přišly se školou, k nám pak mnohdy přivádějí rodiče a muzeem je provádějí. V budoucnu chceme daleko víc pracovat i se seniory, kteří vyhledávají další aktivity a chtějí se dál vzdělávat.