Renomovaný vědec, známý v odborných kruzích na mnoha světových univerzitách a vědeckých ústavech, je i v Olomouci osobností známou, respektovanou a ctěnou. Vítězslav Bičík pochází ze slezských Neplachovic. V Olomouci vystudoval, poznal zde svoji lásku a manželku Ludmilu a od šedesátých let na olomoucké univerzitě také působí. Takřka dvě stovky vědeckých prací, publikovaných v našich i zahraničních časopisech, spoluautorství na dvou monografiích, autorství čtyř učebnic biologie pro základní školy a šesti vysokoškolských učebních textů zařadily Vítězslava Bičíka do pomyslného souhvězdí intelektuálních kapacit, do kterého v minulosti vstoupili z biologů mimo jiné prof. PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc., či prof. RNDr. Bronislav Hlůza, CSc.
Cestu Vítězslava Bičíka na biologický Parnas lemovalo soustředění, mimořádná pracovitost, elán a intelektuální dispozice ve spojení s autocenzurou a schopností iniciovat, týmově spolupracovat a řídit. Pro Bičíkovo odborné curriculum vitae jsou významná léta 1957 (kdy maturoval v Opavě), 1961 (promoce na přírodovědecké fakultě UP), 1963 (vstup na akademickou půdu), 1967 (rigorózní zkouška RNDr.), 1976 (obhájení kandidátské disertace – CSc.), 1980 (jmenování docentem), 1987 (jmenování univerzitním profesorem pro obor zoologie), 1985–1991 (vedoucí Katedry zoologie a antropologie), 1990 (pověření funkcí hlavního redaktora vědeckého sborníku Přírodovědecké fakulty UP).
Léta nevyčíslená byla vyplněna náročnými profesními aktivitami nejen na samotné katedře, kde Vítězslav Bičík působil, ale i mnohostrannou spoluprací v roli předsedy maturitních komisí v rámci kraje, přednáškami o biologických tématech na školách, předmětových komisích a pedagogických ústavech a spoluprací při řešení možných aplikací v lékařské praxi. Vlastní výzkum zaměřil na studium prostorové orientace vyšších obratlovců a na chování zvířat v různých experimentálních situacích, což mu umožnilo položit základy pro výuku etologie – nového vědního oboru, zabývajícího se studiem chování zvířat. V posledních letech se soustředil na studium agresivního chování dutinových hnízdičů, hnízdního parazitizmu a významu jezevců v lesních ekosystémech. Pod jeho vedením rozvíjí činnost také tým, studující biologii pestřenek, jejichž larvy požírají mšice a účinně tak pomáhají člověku v biologickém boji proti těmto škůdcům. Oceněním Bičíkových zásluh v této oblasti je i skutečnost, že v roce 2003 byl norským badatelem dr. T. R. Nielsenem popsán nový druh pestřenky a nazván po prof. Bičíkovi Eupeodes biciki.
Podstatnou část profesního života vyplnil olomoucký vědec prací pedagogickou. V ní nejlépe mohl uplatnit své komunikativní dispozice a ušlechtilý vztah k lidem, zejména vůči mladé generaci. Výčet všech Bičíkových aktivit, spjatých s touto neobyčejně náročnou sférou, nemůže být úplný, připomeňme proto alespoň některé: přednáší ve všech formách učitelského a neučitelského studia biologie na Přírodovědecké fakultě UP, mnoho let přednášel srovnávací psychologii studentům odborné psychologie na Filozofické fakultě UP, je zván k přednáškám z oboru etologie na Univerzitu J. A. Komenského v Bratislavě a na Ostravskou univerzitu, je uznávaným školitelem doktorandů, oceňovaným vedoucím diplomových prací, předsedou státní zkušební komise pro bakalářské i závěrečné zkoušky. Postupem doby se stává stále častěji připomínanou univerzitní legendou, jež je oživována vzpomínkami desítek a stovek studentů, z nichž mnozí již úspěšně působí na odpovědných místech ve vědeckém výzkumu, ve školství nebo ve státní správě.
Naše setkání s prof. Vítězslavem Bičíkem se uskutečnilo v souvislosti s jeho návratem z Pekingu, kde olomoucký vědec vedl českou delegaci na XVI. Mezinárodní biologické olympiádě, nejvýznamnějším světovému fóru mladých biologů. Bičík stál u zrodu první myšlenky i první realizace tohoto mimořádného projektu. Psal se tehdy rok 1990, v životě republiky se prosadily obrodné tendence a do popředí zájmu se dostávaly snahy otevřít se světu a ověřit si ve všech sférách naši kompatibilitu se světem. Z iniciativy prof. Vítězslava Bičíka a jeho kolegy z Univerzity Karlovy dr. Jana Stoklasy byla ještě téhož roku připravena I. Mezinárodní biologická olympiáda na Přírodovědecké fakultě v Olomouci. V jejím čele stanul jako symbolický Pierre de Coubertin sám Vítězslav Bičík. Málokdo si dnes dokáže uvědomit, kolik úsilí bylo třeba věnovat jen srovnatelnosti výkonů soutěžících týmů různých národů, jak nákladné bylo zabezpečení identických biologických materiálů a technického zázemí. První dva ročníky měly dosah evropský, od třetího ročníku světový. Letošního soutěžení v Číně se zúčastnila soutěžní družstva 50 národů ze všech pěti kontinentů a řada pozorovatelů. S nemenší účastí se počítá v XVII. ročníku, který připraví biologové v Argentině. Česká republika byla v Číně zastoupena čtyřmi nejlepšími studenty z celostátního kola biologické olympiády (každá země může totiž vyslat na mezinárodní kolbiště nejvýše čtyři soutěžící. Všichni naši reprezentanti získali v silné konkurenci medaili – celkem dvě stříbrné a dvě bronzové).
Prof. RNDr. Vítězslav Bičík, CSc. se zúčastnil všech dosavadních olympiád a několikrát byl zvolen předsedou mezinárodní jury. V letošním roce se rozhodl předat štafetu mladším. Koordinační centrum této soutěže však zůstává v České republice a prof. Bičík bude nadále členem Poradního sboru této soutěže.
Profesor Bičík je Olomoučanem, jehož zásluhou je hanácká metropole již půl druhé desítky let vnímána jako město, jež obohatilo svět o mimořádně cenné mezinárodní klání a jež se každoročně skloňuje jako Mekka mladých biologů.
Závěrem dovolte drobnou poznámku. Vítězslav Bičík, ač zoolog, je znám veřejnosti také svou znalostí hub a rostlin (zejména těch léčivých). A kdo houby dobře zná, může je nacházet prakticky celý rok. I mně při návštěvě obdařil sáčkem hub, jež zpestřily náš jídelníček. Při dobré krmi jsem si nad darovanými houbami uvědomil, že prof. Bičík má ještě jednu velmi pozitivní vlastnost, která by neměla být při této příležitosti opomenuta: nedokáže nikdy nikoho otrávit. Takových lidí není na světě mnoho. Proto ho tak rád potkávám.
Bohumír Kolář