MGR. TOMÁŠ KLÁSEK
- narodil se v roce 1973 v Olomouci
- v roce 1997 dokončil studium na JAMU v Brně v oboru hra na fagot
- 1995–1997 působil ve Státní filharmonii Brno (fagot)
- od roku 2000 sbormistrem chrámového smíšeného sboru Chorus Mauritiensis při chrámu sv. Mořice v Olomouci
- 2001–2006 absolvuje dirigentské kurzy Miloše Alexandra Machka
- 2002–2005 člen Českého filharmonického sboru Brno (tenor)
- 2000–2003 člen Moravské filharmonie Olomouc (fagot)
- v letech 2006–2007 absolvuje sbormistrovské kurzy ESF na JAMU
- v současné době se vedle řízení sboru věnuje dirigování instrumentálních souborů, například Komorního orchestru Iši Krejčího
- od roku 2000 působí jako pedagog na ZUŠ „Žerotín“ Olomouc
Pokud jste navíc měli to štěstí, že jste se dostali i dovnitř, byli jste svědky historické události. Pod vedením mladého muže s taktovkou jste si mohli vychutnat tradiční „dušičkovou“ skladbu v dosti netradičním pojetí. „Nadšení, jaké Mozartovo Requiem vyvolalo, nás zaskočilo. Zkusíme z toho udělat tradici,“ říká sbormistr, dirigent a hudebník Tomáš Klásek.
Na JAMU jste studoval hru na fagot. Proč jste si vybral zrovna tento nástroj?
Fagot jsem již studoval na konzervatoři v Kroměříži. Tam jsem se dostal hlavně díky tomu, že jsem se nechtěl vydat směrem všeobecného vzdělání na gymnáziu, jak si představovali moji rodiče. Abych pravdu řekl, chtěl jsem se spíše vyučit řemeslu, což zase vylučovali. Domnívali se, že se nesluší, aby syn lékaře a ekonomky byl na řemesle... Nakonec tedy zvítězila hudba, které jsem se předtím věnoval sice okrajově, ale bavila mě. Protože jsem raději běhal celé dětství s vrstevníky po venku, nebyl jsem ve hře na klavír na takové úrovni jako ostatní, kteří se na konzervatoř hlásili. Musel jsem proto vybrat jiný, méně obvyklý nástroj. Známý olomoucký pedagog a hudební skladatel Jan Pavel mi doporučil trombón, což znamenalo začít nejprve hrou na trumpetu. Musel jsem se tedy za necelý rok naučit na nástroj hrát tak, abych mohl přijít k přijímacím zkouškám. Když jsem přijel na konzultaci do Ostravy, pan profesor mi řekl, že mám sice talent, ale že na trumpetu se hlásí zrovna hodně zájemců, přičemž mnozí hrají již několik let. A nabídl mi fagot, kde se hlásí velmi málo uchazečů. V té době zbývalo do přijímacích zkoušek jen pár měsíců a musel jsem zvládnout základy hry na nový nástroj. Popravdě řečeno, lichotilo mi, že dělám něco, co studuje velmi málo lidí. Člověk musí být odvážný, aby šel do něčeho takového. A tu odvahu pouštět se do nových věcí mám zřejmě dodnes.
Jak to bylo dál po zkouškách?
Nakonec jsem přijímací zkoušky na státní konzervatoř v Ostravě udělal, ale kvůli politickému profilu naší rodiny (bratr v emigraci) jsem na konzervatoř nemohl nastoupit, a to přes všechny intervence profesora. Byla mi doporučena konzervatoř v Kroměříži, kde byla jiná „atmosféra“, takže na základě výsledků zkoušek z Ostravy jsem bez problémů nastoupil do prvního ročníku. Potom jsem ještě pokračoval studiem hry na fagot na JAMU v Brně.
Jak jste se dostal k dirigování?
Po vystudování vysoké školy jsem nastoupil na civilní službu. Naskytla se možnost ji vykonávat při farnosti sv. Mořice. Dělal jsem tehdy všechno od úklidu půdy přes údržbářské práce až po ministrování a lektorování při bohoslužbě. Děkan František Hanáček mě tehdy oslovil s tím, že mám hudební vzdělání a jejich mládežnický sbor přišel o vedoucího, takže „bych to vlastně měl dělat“. Namítl jsem, že neumím dirigovat, ale pak jsem si řekl, že je to nová výzva a že to zkusím. Praxí jsem získával zkušenosti a postupně jsem si doplňoval i vzdělání.
Mimochodem – opravdu se gesty dirigenta sbor řídí? Vnímají vás?
Ano, každý dirigent, zvláště většího tělesa, je velmi důležitý, musí pracovat s množstvím nejrůznějších energií, které se na něj valí, a tomu přizpůsobit jednání, chování, případně i gesta.Všichni hráči a zpěváci ho musejí sledovat, protože je jednotitel tempa a výrazu, vždyť nakonec jen on přebírá veškerou odpovědnost za konečné vyznění.
Dá se dirigování přirovnat třeba ke znakové řeči? Jsou tam daná gesta, která něco znamenají, nebo je to na vás?
Charakter hudby by se měl odrážet v gestech. Jestliže je melodická, lyrická, tak i gesto je oblé a obráceně. Nejdůležitější je dodržet základní taktovací schéma, přenést na hudebníky svoji představu a následně dodat výsledným gestům život.
Dá se tohle naučit, nebo je k tomu třeba mít speciální předpoklady?
Jsem toho názoru, že je to určitá dispozice, kterou buď máte, nebo ne. Pokud ano, lze ji rozvíjet dál. Kvůli proniknutí do podstaty věci jsem absolvoval nejrůznější dirigentské, sbormistrovské kurzy, abych „nasál“ informace a zdokonalil své ruce a poznal další věci s tím související, např. zákonitosti čtení a studia partitury, transpozice, instrumentace či základy psychologie dirigenta.
Zatím váš největší dirigentský úspěch byl listopadový koncert u sv. Mořice. Jaký z toho máte vy pocit?
Na koncert přišlo bezmála tisíc lidí. Nikdo nepamatuje, že by u Mořice bylo podobné množství posluchačů. I místa na stání byla plná tak, že se lidé tlačili. Byl to neskutečný pocit. Takhle nějak se asi cítí sportovec před plným stadionem. Vnímal jsem spoustu energie a měl obrovskou motivaci k výkonu.
Jak jste tam tolik lidí dostal? Přišli na Kláska, nebo na Mozarta?
Vím, že i vlastní manželka šla na Mozarta, takže pochopitelně to druhé. Přišli na velkého mistra klasicismu W. A. Mozarta, potažmo na jeho poslední dílo, které je z mého pohledu nejvydařenější vokálně instrumentální kompozice této hudební epochy na liturgický text. Troufám si tvrdit, že byl po tomto díle veliký hlad, protože se v poslední době v Olomouci neprovádělo.
Proč se nehraje každoročně?
Dnes už vím, že i kdyby se hrálo každoročně, určitě bude navštěvované. Pokud je mi známo, tak např. Moravská filharmonie Olomouc jezdí každoročně v době dušiček do Francie, kde provozuje Mozartovo Requiem, protože to lidé stále vyžadují. Je to tradiční skladba k tradiční příležitosti, stejně jako Rybova Česká mše vánoční. Překážkou je pouze to, že je to poměrně náročná skladba, při níž jsou kladeny zvýšené nároky na sbor, orchestr i sólisty.
Byl to váš nápad, nebo jste byl do toho opět osudem „vmanipulován“?
Vždycky jsem toužil tuto skladbu dirigovat, ale podvědomě jsem čekal na nějakou příležitost…a pak mi zavolal organizátor festivalu Dny rodů Šternberků, že by chtěli ve šternberském kostele provést Mozartovo Requiem. Naštěstí objednávka padla s téměř ročním předstihem a byl čas na tom zapracovat. Byla to ale zároveň obrovská troufalost, poněvadž jsem věděl, že mám k dispozici jen 25 zpěváků, což není ani polovina toho, co by bylo ideální. A to se bavíme jen o sboru. Ale postupně, jak se rozkřiklo, že nacvičujeme Mozartovo Requiem, hlásili se další a další zpěváci a sbory. A pak jsem si říkal, jestli – když už to nacvičíme – není škoda to zahrát jenom jednou? A tak přišla myšlenka na koncert u Mořice ještě ve spolupráci s Konzervatoří Evangelické akademie. Nakonec všechno klaplo – zařídili jsme volný termín a hlavně jsme na to získali grant z rozpočtu města. Naštěstí studenti konzervatoře hráli bez nároku na honorář, což významně pomohlo.
Kolik jste měl nakonec účinkujících?
Jak se postupně nadšeně přidávali další a další zpěváci, dostal jsem obavu, jestli se všichni vejdeme na pódium. Nakonec jsme měli 106 zpěváků a 32 členů orchestru. Kouzlo je v tom, že tito sboristé jsou vesměs lidé, kteří to nemají jako zaměstnání, je to jejich koníček a oni do toho vnášejí něco, co to přesahuje. A to nadšení pak posluchač dokáže „zachytit“.
Napřed jste se obával, kde seženete 50 lidí, nakonec jste jich měl dvojnásobek. Nemůže to té skladbě, když je hlasů moc, naopak uškodit?
To je právě ta otázka, kterou jsem si kladl. Já jsem od začátku vyžadoval živější tempa, která jsou schopna zvládnout spíše profesionální tělesa. Tím jsem si ovšem zadělával na problém, jak to bude znít v našem provedení, navíc v chrámové prostoře s citelným dozvukem. Byl jsem vnitřně rozpolcený – měl jsem představu, že by to tak prostě mělo být, ale zase jsem si říkal, že to třeba vůbec nepůjde a bude malér.
Tuším, jak jste se rozhodl – byla to zkrátka další výzva...
Rozhodl jsem se, že si za tím budu stát a zvládnu to. Namluvil jsem si, že „naučím medvěda běhat rychlostí zajíce“. Dnes říkám s nadsázkou, že v Olomouci zaznělo nejrychlejší Requiem ve vesmíru. (smích) Totiž v průběhu produkce nastala další potíž, s kterou jsem nepočítal. Ona spíše živější tempa posouvali účinkující dopředu nejenom svým nasazením, ale i tím, že to bylo pro mnohé poprvé a nadšení bylo hnací silou, kterou jsme se dostávali až do krajních temp. Když jsem pak slyšel záznam, říkal jsem si: teda kamaráde, tady mohl „spadnout řemen“ a mohlo být po všem. Naštěstí byl kostel plný k prasknutí, takže neměl takový dozvuk. O dva týdny později ve Šternberku byl kostel také plný. Kostel je tak velký, že i při naplnění se akustika výrazně nezmění. Tam už jsem ku prospěchu věci ubral.
Veřejnost byla nadšená, jak to hodnotili kolegové hudebníci?
Možná, že někteří, kteří tíhnou spíše k romantickému pojetí, byli zaskočeni, ale ke mně se dostalo jenom to dobré, neměl jsem žádnou negativní reakci. Dokonce mě jeden člověk z oboru, kterého si velmi vážím, chválil, vzletně řečeno: za odvahu ke konečně správnému uchopení tempové výstavby díla z pohledu dobové praxe. Uděláte z toho tradici? To se nám nabízí a já bych si to velmi přál, stejně jako mnozí další. Neříkám, že to musí být pokaždé Mozartovo Requiem. Ale od filharmoniků vím, že když jednou ve Francii vyměnili Mozartovo Requiem za jiné, lidé přestali chodit. A vrátili se zase až na Mozarta…
Co teď aktuálně připravujete? Co je teď pro vás nejbližší výzva?
To jsem si říkal hned po dirigování Mozartova Requiem. Protože touto skladbou jsme pro nás nasadili laťku hodně vysoko... napadl mě Rossini – Stabat Mater. Jenomže to má obrovský provozovací aparát – více než 50 hráčů orchestru, k tomu čtyři sólové party, které jsou velice náročné, takže by to znamenalo sehnat opravdu velké finanční prostředky. Zatím jsem produkci odsunul na neurčito a vybral na provozování méně náročné, ale neméně nádherné skladby – např. Dvořákovo Te Deum a Mozartovu Korunovační mši.