Zmíněné pořekadlo tak nesporně reflektuje známou skutečnost, že novodobé olomoucké dějiny jsou úzce spjaty s vojenským živlem,“ říká olomoucký historik a ředitel univerzitního archivu Pavel Urbášek.
Který je první důležitý milník ve vojenské historii Olomouce?
V roce 1740 Marie Terezie ztratila Slezsko, tedy se rakousko-pruská hranice posunula směrem na jih a Olomouc se stala pohraničním městem. Tím rostla její strategická poloha, protože zde bylo nebezpečí, že Prusové se vydají směrem Olomouc–Brno–Vídeň. Strategická důležitost Olomouce se naplno ukázala v roce 1741, kdy město bez boje padlo, protože bylo opevněno velmi liknavě. Tehdy zde byly jen počátky tzv. bastionového opevnění. Z tohoto období zbyl v Olomouci jeden artefakt, Locatelliho bastion, kde nyní sídlí Letní kino.
Takže se Marie Terezie rozhodla pro lepší opevnění...
Ano, pevnost se začala budovat už v roce 1747 a trvalo to deset let. Výsledkem byla jedna z nejmohutnějších a nejmodernějších pevností tereziánské doby. Kromě samotného bastionového opevnění byla založena i na tom, že kolem Olomouce byla spousta vodních toků, takže dalším velmi důležitým pevnostním prvkem byla soustava stavidel, která umožňovala zatopit příslušnou část předpolí pevnosti. Potopy v roce 1997 prakticky opravdu obkroužily vnitřní město tak, jak tomu bylo v té době. Kdy se poprvé mohla pevnost předvést? Roku 1757 byla dokončena a o rok později došlo k obležení Olomouce pruským vojskem. Olomouc se ubránila mimo jiné proto, že Rakušanům se podařilo v roce 1758 v bitvě u Domašova rozbít pruský zásobovací transport. V roce 1805 šla přes Olomouc ruská armáda do Slavkova. Nesídlila tady, ale u Olšan u Prostějova a odsud se vydala ke Slavkovu, kde byla 2. prosince poražena. Olomouc čekala obklíčení francouzskými vojsky, ale 6. prosince 1805 se před Olomoucí objevil jen malý francouzský oddíl, který požádal, aby Olomouc kapitulovala. Ta to odmítla, ale očekávané obklíčení města se nekonalo, protože bylo uzavřeno příměří, takže olomoucká pevnost si ani nevystřelila.
K čemu měly sloužit forty kolem Olomouce?
Zhruba od 30. let 19. století se postupně s vývojem válečnictví, především dělostřelecké techniky, začíná uvažovat o modernizaci olomoucké pevnosti. Spočívala v tom, že zhruba dva až čtyři kilometry od Olomouce bude postaven systém samostatných fortů, které měly oddálit útočící armádu od města. Výstavba fortů probíhala od roku 1850 až do roku 1885. Mezitím došlo v roce 1866 k prusko-rakouské válce. Ani v tomto roce si olomoucká pevnost nevystřelila a do jisté míry se ukázala její zbytečnost. Tato válka ukázala, že vývoj válečnictví jde jinou cestou. Že rozhodující silou v armádě je pěchota, která je vyzbrojena rychlopalnými předovkami, nastává soumrak jezdectva a stacionárních děl, zatímco důležitou roli sehrává polní dělostřelectvo, které vozí děla koňskou trakcí a umožňuje bojovat kdekoli.
Přestože se ukázala zbytečnost pevnosti, ještě dalších devatenáct let se dostavovala?
Ano. To bylo dáno tím, že než se armáda k něčemu rozhoupe, trvá to velmi dlouho. Většinou se vojenská technika nejvíce rozvíjí v konfliktu. Jakmile konflikt není, jede armáda jakousi valivostí. Už od 70. let 19. století začíná tlak města na to, aby byla pevnost zrušena. Je nutné si totiž uvědomit, že v té době začíná velká industrializace, která pevnost velmi spolehlivě bránila. Pochopitelně – uvnitř pevnosti sevřené hradbami se stavět nedalo a vně pevnosti také ne, protože existovaly tzv. demoliční reversy. Takže se tam sice stavět mohlo, ale když přišel rozkaz z vojenského eráru, tak se muselo bourat, protože armáda potřebovala přehlednou rovinu. To znamenalo, že Olomouc se nemohla jakkoli rozvíjet. Takže až do počátku první republiky byla její hospodářská síla minimální.
Takže nebýt hradeb, mohla na tom být Olomouc hospodářky mnohem lépe?
Ono to samozřejmě nemělo jen negativní důsledky, vždycky vše má světla a stíny. Tím, že Olomouc byla sevřena hradbami, nerozvinula se industrializace, ale zůstal zachován barokní charakter města. A to platí i pro období první republiky – existence armády posilovala poklidný středostavovský charakter města, kde podstatná část obyvatel byla závislá na eráru. To bylo na jedné straně výhodné, na druhé straně to tu municipialitu ukolébáválo.
Začalo se tedy uvažovat o jejím zrušení?
Ano, ale celý ten proces trval 25 let. Nejdříve se zbouraly brány, což vedlo k tomu, že se začíná vytvářet komunikační síť. Masivní bourání hradeb začíná až po roce 1886. Lidé si začali rozebírat forty, takže z původních 23 už většina neexistuje. V té době začal další proces, který trval také poměrně dlouho, a to snaha Olomouce vykoupit pozemky, které patřily armádě, tj. rakouskému státu. Podařilo se to v roce 1894 a v té době vznikl i regulační plán Camilla Sitteho. Olomouc se tak začíná rozvíjet i mimo hradby. Terezská brána měla být také zbourána, ale právě Sitte tlačil na to, aby zůstala jako artefakt.
Významnou památkou té doby je také Tereziánská zbrojnice...
Ta je typickým příkladem tereziánské pevnosti z 60. let 18. století. Říká se, že tuto vojenskou budovu Marie Terezie postavila „natruc“ arcibiskupství. Protože tím opravdu velmi spolehlivě zakryla pohled na arcibiskupský palác.
Po zbourání hradeb byla Olomouc i nadále významným centrem armády?
Bezprostředně před vznikem Československé republiky byla Olomouc přeplněna vojsky, převážně německé a polské národnosti. Národní výbor se dost vehementně snažil ty vojáky co možná nejrychleji demobilizovat. Nakonec město bez problémů a rychle opustili. Tehdy nastal podobný fenomén jako po roce 1989 – politici tvrdili, že tady armádu nechtějí a z přehršle kasáren vybudují muzea, byty a podobně. Ale to se nestalo ani tehdy a ani potom. Díky tomu, že tady ty objekty byly, tak se Olomouc opět stala důležitým posádkovým městem a bráno na počet obyvatel, tak zřejmě nejpočetnějším v tehdejší republice. Počet vojáků zde poměrně prudce rostl a město si velmi dobře začalo uvědomovat výhody posádky, protože hodně spotřebovávala. A to nejen bezprostředně, ale musela vytvářet tzv. nedotknutelné zásoby, které se musely obměňovat, což byla pro Olomouc nemalá výhoda. Kromě toho tady bylo i několik tisíc vojáků z povolání, kterým se říkalo gážisté. A protože Olomouc vždycky měla problém s bytovým fondem, tak ti vojáci neměli kde bydlet. Tudíž byli na náklady eráru ubytováni dílem v soukromí a dílem v hotelech. Takže když se pak třeba ve 30. letech jenom v tisku objevily zprávy o tom, že některá jednotka bude z Olomouce odsunuta jinam, tak nejenom město, ale i různá společenství živnostníků zuřivě usilovaly o to, aby, pokud ta jednotka odejde, byla nahrazena jinou. Samozřejmě, že existence posádky s sebou nesla i jisté problémy, především spojené s drobnou kriminalitou. Vojáci trávili svůj volný čas především v hostincích a také byla poměrně vysoká míra prostituce.
Sídlilo tady také nějaké velitelství?
V zásadě tady bylo vždycky divizní velitelství, pak od poloviny 30. let i Velitelství 4. sboru, které zde postavilo speciální vojenskou budovu, to je dnešní pedagogická fakulta na Žižkově náměstí. Měla železobetonové krovy, které v té době měly odolat lehkému bombardování. Z těch dalších důležitých jednotek je třeba zmínit, že v Neředíně sídlil letecký pluk, na Šibeníku pak pluk protileteckého dělostřelectva. Za první republiky tvořila Olomouc a Prostějov důležitou základnu československého vojenského letectva. V Olomouci byl letecký pluk a v Prostějově letecké učiliště. Takže řada našich leteckých es z druhé světové války prošla buď tímto učilištěm, nebo leteckým plukem. A sloužila tady i řada důstojníků, kteří se potom významně zapojili do odboje. Za všechny bych jmenoval Josefa Mašína seniora. Ten tady krátkou dobu sloužil a našel si tady manželku. A pak tady dost dlouhou dobu sloužila až dobrodružná postava nekomunistického odboje, štábní kapitán Václav Morávek. Ten byl společně s Mašínem a Balabánem členem protinacistické skupiny Tři králové. Olomoucká posádka tvořila důležité zázemí pro odbojovou organizaci Obrany národa.
Další výrazná etapa nastala kdy?
Významná změna nastala 21. 8. 1968, kdy sem přišla napřed polská a pak sovětská vojska. Olomouc měla spolu s okolním Libavskem druhou největší koncentraci armády po Milovicích v Čechách. Sovětů tady bylo opravdu hodně, nejvíce v Neředíně a potom na Novém Světě. Protože tady měli rodiny, stavěli tu paneláky, nemocnice, školy a prodejny, které byly poměrně dobře zásobeny. Že by docházelo ke konfliktu, to se rozhodně říct nedá, naopak především v 80. letech vznikl až neuvěřitelný výměnný obchod. Sovětští vojáci nabízeli masově benzín, barevné televize, všechno možné. Problémy způsobovala sovětská armáda hlavně v oblasti ekologické zátěže ve vojenských objektech.
Po jejich odchodu to asi byla velká změna...
Olomouc opustili v roce 1991. Velmi rychle se armáda začala zmenšovat, jak se postupně zkracovala povinná vojenská služba. Zůstala tu řada opuštěných objektů. Část převzala univerzita (Neředín – Fakulta tělesné kultury, sovětská komandantura na Žižkově náměstí, Zbrojnice, budova konviktu). Ale i v rámci zmenšující se armády sehrávala Olomouc stále velmi významnou roli, protože tady sídlila různá velitelství, a to vlastně až dosud.
Znamená podle vás současná situace konec Olomouce jako vojenského centra?
Nejen to. Z mého pohledu se nyní armáda zmenšila tak, že už je vlastně otázka, jestli ještě vůbec armádu máme. Protože si asi už vůbec nedokážu představit, že by ta armáda jako celek sloužila k tomu, co bylo jejím hlavním úkolem, a sice bránit územní integritu země. Myslím si, že to je vyloučeno. Armáda je dnes spíše takovým lépe vyzbrojeným policejním sborem, když pominu důležitou účast našich elitních jednotek v zahraničních misích.