prof. PhDr. PAVEL ZATLOUKAL
- ? nar. 1948 v Olomouci
- ? historik umění
- ? vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci obor dějiny umění, v roce 2004 byl jmenován profesorem
- ? od roku 1974 působí v Muzeu umění Olomouc, od roku 1990 je jeho ředitelem
- ? ženatý, má dvě děti
Jaké jsou momentálně vaše nejsilnější pocity?
Nervozita, roztěkanost. Podvědomí, které v noci budí jako Goyův přízrak, který se vám usadí na hřbetě. Měl bych být naopak klidný, že? Od prvního dubna budu přece svobodný pán, který zodpovídá jen sám za sebe... Ale to jsem celý já, všechno je jinak. Doteď měl člověk jakýs takýs řád, teď hrozí „neřád“, chaos, prázdno.
Vy ale, pokud vím, neodcházíte úplně na odpočinek. Ještě učíte na Ostravské univerzitě?
Ano, jezdím tam vyprávět pohádky ze tří posledních staletí. Už sedmým rokem, a protože je o ně zatím zájem, budu v tom zřejmě ještě chvilku pokračovat. Navíc se něco podobného plánuje také v pohádkové Telči, snad se tam otevře magisterské studium pro zaměstnance muzeí, galerií, památkové péče a podobné případy.
Jakou tam budete mít funkci, budete tomu šéfovat?
Proboha ne, šéfem už bych v životě být nechtěl! Administrativy, která je s tím spojená, jsem si tady užil vrchovatě! A nejen byrokracie, ale taky zodpovědnosti. Je zkrátka čas stát se konečně nezodpovědným. Navíc má člověk znát svou míru a soudnost. Můj čas se naplnil, bude mi pětašedesát. Na vyprávění pohádek si zatím ještě troufám, ale administrativa a zodpovědnost, to už pro mě není. Všimla jste si ostatně, že podobné představy začínají ovládat celou Evropu? U nás na Hradě, ve Vatikánu, všude samé odcházení...
Cítíte alespoň částečně smutek či nostalgii?
To víte, že ano. Nostalgii k lidem, které mám rád, k práci, kterou mám velice rád (doma přece platím za workoholika), k městu, kde jsem se narodil a ledasco prožil. Jestli odcházím včas, to samozřejmě nevím, doufám jen, že neodcházím příliš pozdě.
Před lety jsme se bavili o tom, že vás kromě muzea zaměstnává práce na stavbě nějakého statku. Můžete prozradit, jak jste pokročil v tomto směru?
Ano, máme grunt ve Velkém Újezdě. Naši vnuci jsou už osmou generací, která tam žije. Ženina rodina, které usedlost patřila, byla v padesátých letech pronásledovaná a o všechno přišla. Přesto má žena k tomu místu podivuhodně hluboký citový vztah, a tak, když se v roce 1990 naskytla příležitost grunt koupit, sehnali jsme peníze a to štěstí-neštěstí získali. Přesněji řečeno ruinu, ale s duší. Co by člověk neudělal z lásky manželské! Rekonstrukce trvala asi patnáct let a vysloužil jsem si přezdívku čertův švagr – to jak jsem se občas nořil z oblaků prachu. Nebylo moc peněz, takže jednou jsem byl helfr, podruhé zedník, potřetí stolář (dvakrát jsem málem přišel o prsty), mnohdy to šlo metodou pokus- -omyl. Teď tam žijeme se synovou rodinou a o kousek dál hospodaří ženin bratr. Postupně jsme nakoupili něco luk u lesa, zurčí tam tři potůčky, a tak se ještě společně se synem staráme o kousek líbezné, malebné krajiny – jakpak u nás jinak. Ještě před válkou bychom byli za pyšné středňáky, dnes to na uživení samozřejmě nestačí. Paseme koně a krávy, švagr navíc chová kdeco, holuby, moráky, slepice, králíky, kačeny, husy, psy...
To zní jako pohádka!
Další pohádka, ovšem zdálky, zblízka hlavně práce. Ale pěkná práce, pro městského člověka (kterému škodolibí vesničané přezdívají také pan Amanuensis na venku) romanticky půvabná. A když jsou sena a vy si opálenou paží setřete pot, to se vám teprve zvedne ego!
Plánoval jste, že v penzi napíšete větší knihu o Olomouci. Už jste začal?
Mám rozepsanou knížku s názvem Zmizelá Olomouc, letos by měla vyjít v nakladatelství Paseka, není to nic velkého, popularizující, spíš esejistická práce. Ale teď lajdačím, jak už jsem zmínil, rozptyluje mě ten Goya. Navíc byl loňský rok po této stránce velice náročný, protože jsem pracoval či spolupracoval na sedmi knihách – a to nepočítám drobnosti. Nuda to rozhodně nebyla, není a nebude.
Co kromě stavby a psaní knih byste chtěl ještě stihnout?
Cestovat. Nejvíc mě pořád láká Itálie s Anglií. V Anglii mám vytipovaných pár míst, kam bych se ještě chtěl podívat – především parky, na stará kolena téma, které mě vzrušuje nejvíc. No a v Itálii mám od mládí zatím jen jedinkrát naplněný sen, Sicílii.
Pojedete s cestovní kanceláří, nebo na vlastní pěst?
Úplně sám! Klid, soustředění, poslouchat cikády... Je to, připouštím, sen mému věku ne zcela přiměřený. Ale proč by si ředitel Muzea umění na odpočinku nemohl nechat zdát něco z červené knihovny? A pak rázovat jako Mácha v tom čtyřicetistupňovém vedru polními cestami, sednout si pod olivu, vpodvečer zaklepat na dveře samoty, povečeřet kus placky se sýrem, zapít to vínem, přespat na seně a s rozedněním rozlámaný vyrazit dál... A dojít třeba do městečka, kde se točil Rozvod po italsku. Zkrátka, et in Arcadia ego, jak tam o tom vyprávěli pohádky už v 10. století : „Tady si, poutníku, lehni, zde na tento zelený trávník, / popřej znaveným údům po cestě svízelné klid. / Pinie tady šumí, dech vánku tě ovívat bude, / radostná píseň cvrčků kouzlem ti naplní sluch...”
Mám ale trochu obavy, aby v dnešní době na rozdíl od zkušeností antických básníků, někdo po zaklepání na dveře nevytáhl spíš zbraň...
To se může stát, ale podívejte – zemřít na Sicílii, může být něco krásnějšího?
Pojďme se vrátit k muzeu. Když se rychle ohlédnete za sebe, co vidíte?
Do tehdejší galerie jsem nastoupil po vojně, normalizace byla rozjetá na plné obrátky. Na starost jsem dostal tři sbírky prací na papíře a navíc Kabinet grafiky, dnešní Galerii G. Nic jsem neznal a ročně jsem se měl postarat o osm až deset výstav... Brzy jsem se navíc namočil i do takzvané šedé zóny, tedy mimogalerijních výstav, jejich uvádění a psaní kolem toho. V roce 1990 jsem se stal ředitelem, galerie byla v zoufalém stavu, ale konečně svobodná. Následovala dvě desetiletí vypětí, ale pěkné práce, velkých starostí a také radostí: Muzeum moderního umění, obě Arcidiecézní muzea a nakonec i Středoevropské forum – kvůli němu mě někteří považují za vyvrhela. A to už si naštěstí málokdo pamatuje, že mám na svědomí také Horní náměstí s pohádkovou Ariónovou kašnou. Inu, čertův švagr! SEFO se ukázalo jako nejsložitější a na rok 2009, kdy se všechny fatální okolnosti kolem něj shlukly, do smrti nezapomenu. Navíc jsem onemocněl... Ale projekt pokračuje a snad někdy zahlédnu výsledek, byť už jen zpovzdálí, z pastvin.
Takže to nevzdáváte?
To ani nejde! Projekt SEFO je oficiálním úkolem muzea, a nespočívá zdaleka jen v oné proklínané novostavbě. Nakupují se sbírky, pořizuje dokumentace vybraných umělců, pořádají výstavy. Že se všechno hned nepovedlo, tak to zkrátka někdy chodí. Ale o změně pravidel uprostřed hry, podrazech a následném přesunu peněz úplně jinam jsem už mluvil tolikrát, že si to teď s dovolením rád odpustím.
Počítá se i nadále s jeho navrhovanou architektonickou podobou?
To, co bylo v roce 2009 představeno, byla pouhá výchozí studie jako příloha žádosti o dotaci. Podaří-li se dotáhnout do konce majetkoprávní vztahy, bude mít můj nástupce dvě možnosti: pokračovat v této studii dál, nebo volit jinou formu. Obě řešení mají výhody, ale také značná úskalí.
Budoucí podoba SEFO vyvolala řadu negativních reakcí. Přesto tady vznikají stavby, které jsou přinejmenším stejně diskutabilní. Proč se v Olomouci podle vás architektuře příliš nedaří?
Má to jistě řadu příčin. Jedna z nich podle mého názoru spočívá ve specifické hanácké mentalitě.
Ale obyvatelstvo přece do podoby architektury nijak nezasahuje...
Jak to, že ne? Architektura je vždycky dialogem mezi stavebníkem, architektem a stavitelem. Zdejší stavebníci nejsou příliš nároční. Chtějí stavby, na které jsou zvyklí. A zvyklí jsou vesměs na podprůměr. Proč tomu tak je, je jiná otázka. Přišel jsem na jediné vysvětlení (možná nesedí, ale jiné neznám): Kdysi byla Olomouc německé město. Němectví tady mělo dlouhou tradici, opíralo se o spoustu vyspělých vzorů, po změně poměrů však převládli lidé z venkova, z maloměst, kteří si s někdejším hrdým královským městem nevěděli příliš rady. A z toho „nevědění si rady” se postupně vyvinula zdejší novodobá tradice.
A už od té doby se to kazilo?
Od té doby je to takové neslané-nemastné. Ale abychom Hanákům zase tak moc nekřivdili, úpadek je zde patrný už od konce baroka. Bohužel i po roce 1989 tady spíše převládá sklon k maloměstskému, duch okresního města se tu stále vznáší. Schází velkorysost, fantazie, odvaha k riskování, převládá spíše přízemnost, utilitarismus, pragmatismus, apatie. Ale neschází zloba: „Neboj se být vůl a kruťas, nikdy nezůstaneš sám,” podotkl kdysi Jiří Gruša. A nemyslel jen na Hanáky.
Co konkrétně je podle vás v Olomouci špatně?
Nebudu nadávat (to za nás penzisty v minulém čísle dosyta naplnila paní ředitelka Šlezarová), ale když například zmíním aktuálně připravovaný územní plán, budu třeba rád, když se nepodaří uskutečnit Severní spoj. Z citových, subjektivních, téměř sobeckých důvodů. Hejčínská luka – obdivoval je i Masaryk – to bylo moje dětství a mládí (říkali jsme jim Kozí cesty, Kozajdy), a je mi líto, že od dob, kdy louky začínaly u paty Husova sboru, podařilo se ten zelený klín doslova odkopnout kus za město. Představoval přitom něco podobného jako fenomenální mnichovská Englischer Garten nebo krakovská Błonia – možnost „suchou” nohou vykročit z města do volné krajiny a naopak, blížit se k městu jako ve středověku. No jo, sicilský poutník... Olomouc si po válce také velmi ublížila likvidací podstatné části sítě říčních ramen, která tvořila doprovod zdejší melancholické lužní krajiny. To přímo souviselo se zmíněným utilitarismem a vírou v jednorázová, technokratická řešení. A pokud by se podařilo nepokračovat dál ve stavbě mrakodrapů, nebudu se rovněž zlobit. Kolik se toho zbytečně pokazilo! V chystané knížce se z toho pokusím s lítostí vypsat.