S fungováním tohoto kláštera i s novodobou historií hejčínského kostela je bytostně spjat dosavadní převor domu karmelitánů, Norbert Jaroslav Žuška. Letos v srpnu ale tento usměvavý karmelitán olomoucké společenství opouští a vydává se do mateřského kláštera v Kostelním Vydří, kde bude plnit svou roli novicmistra.
S vašimi pobyty v Olomouci je to poněkud složitější. Byl jste tu několikrát, a zase odešel. Mohl byste to prosím nějak shrnout?
V Olomouci jsem se poprvé ocitl už jako student teologie. Začínal jsem na fakultě v Litoměřicích, ale pak jsem se v roce 1991 dostal do Olomouce, kde jsem o čtyři roky později také promoval. Mezitím jsem v roce 1990 vstoupil do řádu karmelitánů. Do Olomouce jsem se znovu dostal v letech 2000 až 2006. Poté jsem studoval v Německu a od roku 2010 jsem byl zase zpátky v Olomouci. Teď v srpnu odcházím do Kostelního Vydří, kde se budu starat o doprovázení našeho novice. V našem řádu mám totiž funkci novicmistra.
Tohle stěhování je běžná praxe?
Je a není. Všichni kněží se občas stěhují, i když diecézní kněží se asi nepřesouvají tak často jako my řeholníci. Ani já bych ale tak rychle z Olomouce neodcházel, nebýt mého pověření službou novicmistra. Sem do Olomouce jsem ostatně mohl před dvěma lety přijít právě proto, že jsme dlouho žádného novice neměli. Teď se ale jeden objevil, a tak za ním odcházím do Kostelního Vydří, kde je náš mateřský klášter a zároveň noviciátní dům.
Vy pocházíte z Moravy. Když vás tedy řád poslal do Olomouce, bylo to pro vás něco jako návrat domů?
Pocházím z Libiny u Šumperka. S tím návratem domů je to ale pravda jen částečně. Třeba v době, kdy jsem studoval v Německu, jsem v Libině ztrávil více času než nyní. Když už jsem tehdy přijel, zůstal jsem doma několik dní. Teď si s maminkou spíš zavolám. A ona když ví, že nejsem daleko, stačí jí to.
Do řádu karmelitánů jste vstupoval v roce 1990, seznámit se s nimi jste teda ale musel už před listopadem 1989. Jak se to tehdy odehrávalo?
Se spiritualitou Karmelu jsem se setkal už krátce po své konverzi ke křesťanství. Jen na vysvětlenou: byl jsem sice pokřtěn jako dítě, ale pak jsem žil prakticky bez víry a mimo církev. Až někdy v devatenácti letech jsem prožil obrácení k živé víře. Krátce poté jsem několikrát za sebou přečetl Autobiografické spisy svaté Terezie z Lisieux. Měly na mne, na můj život a na můj obraz Boha mimořádný a velmi ozdravný vliv. Zkoušel jsem tedy už tenkrát zjistit, zda u nás vůbec karmelitáni jsou. Podařilo se mi s pomocí našeho libinského kněze setkat se s otcem Aloisem Juráněm, karmelitánem, který zemřel právě před rokem a působil řadu let v Olomouci na Nových Sadech. To byl první kontakt s řádem karmelitánů, který pak ale bezprostředně nepokračoval. Až když jsem šel v roce 1989 do kněžského semináře do Litoměřic, věděli už o mně a mém zájmu karmelitánští studenti – tajní pochopitelně – a kontaktovali mě.
Před listopadem 1989 se v semináři také dalo kontaktovat s jednotlivými řády? Nikdo tehdy mladým bohoslovcům nerozmlouval zájem o vstup do řádu?
Jak to bylo před rokem 1989, to nevím. Ale za nás se na fakultě oficiálně o řádech nemluvilo. Osobně si myslím, že státní vliv, který zde pochopitelně byl, o existenci řeholí záměrně mlčel, aby svými zákazy naopak nepodpořil zájem o ně.
Z pohledu veřejnosti to vypadalo tak, že řeholní řády a církev obecně zažívaly velký boom po společenských změnách v roce 1990. Ve vašem případě to ale asi žádnou roli nehrálo, i když do řádu vstupujete také v tom roce, že?
Nehrálo, jsem v tomto ohledu ještě „předlistopadovým“ kandidátem karmelu. S novicmistrem karmelitánů jsem se poprvé setkal ještě před listopadem 1989, a ani jeden z nás tehdy netušil, že se společenská situace docela brzy tak zásadně změní. I když mi už tehdy připadalo divné, že se mnou byli do semináře přijati kluci, kteří se předtím marně hlásili několik let. Studovat nemohli, protože měli nějaký politický škraloup. Ani já jsem nebyl politicky „bezúhonný“. V roce 1989 jsem podepsal Několik vět, na bývalém pracovišti mě navštívil někdo od kriminální policie... sám jsem byl překvapený, že mi to prošlo a byl jsem přijat.
Jak se dostali karmelitáni do Hejčína?
Farnost nám byla svěřena po smrti doktora Poláška, který zde byl řadu let farářem, protože jsme jako řád hledali dům pro studenty. Když jsem já přišel v létě 1991 do Hejčína, fara se ještě přebudovávala, aby mohla sloužit jako klášter pro naše společenství. My studenti jsme tehdy bydleli v místnosti nad sakristií kostela, já sám jsem měl ustláno pod klavírem...
Co kdybyste měl srovnat Vaši situaci tehdy před jednadvaceti lety a dnes?
Situace se určitě hodně změnila! Tehdy jsem studoval a mou ambicí bylo, co nejvíc nastudovat a co nejlépe zvládnout zkoušky. Teď se zde snažím působit jako pastýř a správce farnosti ve všech rovinách, které se k tomu vztahují. Situace se změnila i ve společnosti, v církvi i v řeholních společenstvích. Po listopadu zde byla euforie. Vzpomínám si, že dokonce i západ, konkrétně naši bratři karmelitáni v Německu, kde jsem prožil rok noviciátu, naši církev – protříbenou komunistickým pronásledováním – vnímali jako jakousi novou naději pro konzumem žijící Evropu. Řády u nás – včetně našeho – zažívaly příliv nových povolání. Po letech euforie vyprchala, zájem opadl a mnozí řeholní společenství zase opustili. Dnes je nových kandidátů jako šafránu.
A jak se podle vás měnila hejčínská farnost?
Kdysi v šedesátých letech byla hodně živá, dokonce zde při kostele existovala křesťanská roková kapela. Po osmašedesátém se ale život postupně vytrácel a v osmdesátých letech tu bylo více méně mrtvo. Dnes je farnost – co do počtu věřících – několikanásobně větší, než na počátku devadesátých let. Na nedělní bohoslužby se k nám sjíždí rodiny s dětmi. Pro děti můj předchůdce zřídil dětský koutek, máme tu prostor pro kojení. Během bohoslužby slova pro dospělé probíhá paralelně bohoslužba slova pro děti pod vedením andílka Cherubínka. Díky dětem se změnila atmosféra v kostele – je zde živěji… ale i hlučněji. V tomto ohledu smekám před všemi staršími členy naší farnosti, kteří tuto změnu dokáží akceptovat.
NORBERT JAROSLAV ŽUŠKA, O.CARM.
- narodil se 1964 v Libině
- vystudoval teologickou fakultu, promoval 1995 v Olomouci
- v roce 1990 vstoupil do Řádu karmelitánů
- v letech 2006 až 2009 studoval ve Frankfurtu nad Mohanem pastorální psychologii a spiritualitu
- 2010 až 2012 převor olomouckého kláštera karmelitánů
- Řád karmelitánů vznikl na začátku 13. století na hoře Karmel v dnešním Izraeli, jeho duchovními vzory jsou prorok Eliáš a Panna Maria a nejvýznamnějšími světci sv. Terezie z Avily a sv. Jan od Kříže
Musí to být ale také vámi, ne pouze tím, že zde máte programy pro děti…
Snad ano. Věřím, že lidi oslovuje to, co je autentické a pravdivé a jsem přesvědčen, že karmelitánská spiritualita taková je. Snad z nás nějak vyzařuje, promítá se do našich promluv, do naší služby vůbec. Samozřejmě že v praxi dlužíme mnoho našim karmelským ideálům – ať už jako jednotlivci nebo jako společenství… ale snaha tu je… a někdy i snaha „oslovuje“. Kolikrát až žasnu, když lidé říkají, jak na ně působíme harmonicky… jako dobrá parta. My přitom víme, co nás to stojí, protože jsme samozřejmě taky jen lidé a každý máme své limity. Říka se: každý člověk je střelený, jenom jinak trefený. Určitě to platí i o nás ☺! I navzdory naší slabosti se ale snažíme předat lidem to, co je podstatou naší spirituality – osobní, důvěrný, hluboký a láskyplný vztah k živému Bohu.
Vzhledem k tomu, že se coby člen řádu musíte občas někam stěhovat, není vyloučeno, že se v Olomouci zase někdy objevíte. Byl byste rád?
Vyloučeno to určitě není, i když by se tyhle změny neměly dít příliš často. Správce farnosti by se neměl měnit po krátké době, měl by mít na svou práci, aspoň takových pět, šest, možná deset let... Do Olomouce bych se ale určitě rád někdy vrátil. Z našich řádových domů jsem v Olomouci pobýval nejdelší dobu, a taky jako Severomoravák se tady nejvíc cítím doma. Olomouc mám opravdu rád. Můj vztah k Olomouci byl založen už v dětství a mládí. Když jsem jako kluk potřeboval něco sehnat ve městě, jel jsem do Šumperka. Když to tam neměli, jel jsem do velkého města – do Olomouce. A když jsem to nesehnal ani v Olomouci, znamenalo to pro mne, že to neexistuje. Také si vzpomínám, jak jsem z okna vlaku sledoval, jak se s blížící se Olomoucí proměňuje barva půdy – od světle hnědé po černou. Přišlo mi to neuvěřitelné.
A co konkrétně Hejčín?
Hejčín mi přirostl k srdci, a to moc. Rád bych to demonstroval na svém vztahu k hejčínskému kostelu. Když jsem přišel do Hejčína poprve, nebyl jsem na moderní kostely zvyklý. Ten náš mi připadal tak trochu jako nějaká socialistická výrobní hala. Ale když jsem postupně začal vnímat detaily – kamenné prvky, kovové prvky – a jejich kompozici, můj vztah se začal proměňovat. Když jsme pak v roce 2003 zrekonstruovali žluté vitráže severní lodi kostela – za války byly tak poškozeny, že byly nahrazeny bílým průmyslovým sklem – žasnul jsem, jak se změnila atmosféra v kostele. Kostel se stal „vlídným a přívětivým“. Člověk, který se v něm modlí, zde může vnímat něco z velikosti a majestátu a zároveň dobroty a přívětivosti našeho Boha. Nyní se raduji, že s finanční pomocí města a kraje dokončíme obnovu fasád, která se začala před 12 lety, a že „náš jubilant“ (kostel letos oslavil své osmdesátiny) dostane „nový kabát“. Kromě kostela jsou tu ale i lidé. Za ta léta, co jsem zde – i s přestávkami – žil a působil, zde mám řadu přátel. Po Hejčínu mi bude smutno, ale takové loučení k našemu životu patří.
Olomouc má velice dlouhou a bohatou duchovní historii. Myslíte, že ještě v nynější době je Olomouc v nějakém ohledu více duchovní nebo více církevní než jiná místa u nás?
Poměřit „duchovnost“ jednotlivých měst či míst je dost těžké, s „církevností“ je to asi snažší. Olomouc je určitě velmi církevní – je zde sídlo arcibiskupa a metropolity, je zde mnoho kostelů, na ulici můžete potkat řeholníky a řeholnice. Určitě je Olomouc také velmi duchovní! To ovšem neznamená, že by byla lepší než ostatní města. O Římu se např. říká, že je to město velmi duchovní a zároveň velmi hříšné. Duchovně-církevní centra mají často i svou „odvrácenou tvář“… ostatně kde se objevil Ježíš, tam zároveň vyvstal i odpor vůči němu. Srovnávat Olomouc s jinými městy bych ale nechtěl, to mi nepřísluší. V každém případě já mám Olomouc rád.