Ta místnost příliš nevypadá jako ordinace lékaře...
To je záměr. Mí pacienti mi často říkají, že díky tomu, že si tady připadají jako na návštěvě, se mi dokázali svěřit s problémem. Za léta praxe mi to vytkla jediná pacientka, kterou jsem přivítal v kraťasech, s dlouhými vlasy a vousy. Tím jsem ji vyléčil hned ve dveřích, protože se otočila na podpatku a byla pryč. Možná vyhledala nějakého kolegu v bílém plášti, to nevím...
Jinak si na váš neformální vzhled nikdo nestěžoval?
Je fakt, že když jsem po škole nastoupil do Psychiatrické léčebny ve Šternberku, tak jsem se se svými dlouhými vlasy u komunistického ředitele s velkým nadšením nesetkal. Když jsem přijel s nezměněnou image napodruhé, tak mě dal za trest na nejtěžší oddělení, což ale byla pro mě dobrá škola – hned jsem se dostal mezi pacienty s psychózou, mánií, depresí...
Co vás vlastně k psychiatrii přivedlo?
Vystudoval jsem medicínu v Olomouci, i když jsem původně koketoval s akademií nebo uměleckou průmyslovkou, protože umění mě odjakživa bavilo. Ale pak jsem sebekriticky uznal, že bych na to asi neměl. Tatínek byl lékař a na LF šla taky většina kamarádů z gymplu, tak jsem šel taky. Až po ukončení studia, kdy jsem začal hledat uplatnění, jsem přišel na to, že ta psychiatrie mi svým způsobem umožňuje dělat to, co mě baví. Protože ar erapie a muzikoterapie jsou regulérní léčebné metody. A dávno před tím, než vznikl v Bohnicích festival Mezi ploty, tak jsem do Šternberka vozil Vláďu Mertu, Oldu Janotu, Ivu Bi ovou, Mňágu a Žďorp a s chronickými pacienty, kteří byli v léčebně třeba deset dvacet let, jsem jezdil na výlety a výstavy. A to byly momenty, na které nezapomenu a oni podle mě také ne. Protože ti lidé byli ve svých 60 nebo 70 letech poprvé na výstavě a byl to pro ně neskutečný zážitek. Rád na to vzpomínám. Ale byl to taky jeden z důvodů, proč jsem odešel do privátní praxe. Moje metody bralo vedení léčebny jako divné manýry. Takže jsem uspořádal oslavy ke stoletému výročí založení blázince a dal jsem výpověď.
To byla první větší akce, kterou jste pořádal?
To ne, kulturní akce (koncerty a výstavy) jsem začal pořádat už na gymplu. Vždycky jsem zval lidi, kteří mě nějakým způsobem oslovili, zaujalo mě, co dělají a chtěl jsem je slyšet nebo vidět. A tehdy to vlastně ani nijak jinak moc nešlo, byly to takové poloutajené koncerty...
Jak takový student na gymnáziu dostane třeba pražskou kapelu na koncert?
Tehdy přijeli vlakem, dostali proplacenou jízdenku a byli rádi, že zahrají pro padesát lidí ve sklepě. To byla jiná doba. Než nám to zarazili, tak jsme fungovali třeba taky v kině Jiskra.
Měl jste v té době nějaké problémy s policií?
No, dramatičtější to bylo hlavně na medicíně, protože to mě párkrát odvezli pánové v pláštích přímo z výuky. Vedl jsem pobočku Jazzové sekce, distribuoval jsem samizdaty, takže na výslechu jsem párkrát byl.
To vás neodradilo? Neměl jste strach?
Ne že bych se nebál, například vyhazov ze školy mi určitě hrozil. Tak jsem to pak vyřešil tak, že jsem vystoupil ze SSM, kde byla účast tenkrát taky povinná, přemluvil jsem pár kamarádů, aby vystoupili taky a zdůvodnili jsme to tím, že SSM je na fakultě pasivní a nic nedělá. Že to je formální organizace a založili jsme si vlastní. Byli jsme aktivní, pořádali jsme dost akcí, akorát pak bylo vždycky trošku dusno, když se soudruzi podívali, jaké.
Psychiatra dnes potřebuje skoro každý.
Koho jste v té době například do Olomouce zvali?
Začalo to folkem, pak přibyl jazz, bigbeat... Časem vzniklo tzv. Vlnobytí, na které se teď snažíme trochu navázat, a to byla taková přehlídka alternativní hudební scény, muzikantů, kteří nemohli normálně vystupovat. Psí vojáci, Garáž, Chadima, Mišík, Bittová...
Olomoucké kulturní léto je vlastně jakýmsi pokračováním těchto akcí?
Těch třicet let je docela kontinuální proces. Zvu lidi, kteří jsou nějak zajímaví a ve svém oboru špička, a chtěl bych, aby se objevili i v Olomouci. A myslím, že otvírat dveře mi pomáhá i moje profese psychiatra, protože ať přijdu kamkoli, tak většina herců nebo muzikantů, aniž by mě znala, okamžitě reaguje slovy: „To je skvělý, to už jsem dlouho potřeboval, promluvit si s psychiatrem...“
Takže mají zdarma sezení...
Přesně tak. Ale někdy je to problém, protože já tam přijedu domlouvat koncert nebo výstavu a zvrhne se to v to, že řešíme problémy s dětmi, manželkami, milenkami a podobně. Nahlédl jsem takhle pod pokličku života mnoha známých lidí a byla by to zajímavá kniha. Kdybych tedy ovšem důsledně nerespektoval lékařské tajemství...
Používáte ve své praxi právě arerapii nebo muzikoterapii?
Já používám artrerapii a muzikoterapii v širším kontextu. Koncerty a výstavami léčím preventivně od psychických potíží. Obávám se totiž, že žijeme v době, kdy psychiatra potřebuje opravdu každý. Zajít si v tom všem shonu na příjemný koncert nebo na výstavu, to je zážitek, který vyhledává strašně málo lidí a myslím, že je to škoda, protože by to pomohlo každému.
To byla prvotní myšlenka vzniku Olomouckého kulturního léta?
Léto je letos pošestnácté a u jeho vzniku bylo několik lidí, mimo jiné Naďa Žondrová a Oldřich Šembera. Ti do toho šli s ideou, že tady přes léto kultura moc nefunguje – jsou divadelní prázdniny, filharmonie nehraje, omezený provoz mají kina, Divadlo hudby, studentské kluby a podobně. Takže by stálo za to udělat alespoň pár nějakých akcí. A protože se tady v Olomouci všichni známe, tak jsem k tomu byl přizván. Pozvali jsme například Ivu Bittovou, Jarka Nohavicu, Jiřího Dědečka a Oldu Janotu. To byl první ročník. Po letech se to vyvrbilo tak, že už to dělám s několika kamarády.
Co bude letos největší pecka?
Tak kromě Vládi Mišíka třeba Chantal Pouillain, která nazpívala desku šansonů, a pak se moc těším na Ivu Bittovou, se kterou se kamarádím už hodně dlouho a zvu ji sem pravidelně. Momentálně žije v Americe, kde má obrovský úspěch, koncertuje po celém světě a myslím, že se na jejím fahrplanu bude mezi těmi koncerty v New Yorku, Londýně a Lisabonu Olomouc skvěle vyjímat. Taky jsem velice rád, že jsem přemluvil Báru Hrzánovou s představením Hrdý Budžes, které je pro ni nesmírně náročné, protože tři hodiny nesleze z jeviště, takže ho vlastně až tak moc hrát nechce. Co se mi nedaří, to je přemluvit Ondřeje Vetchého, který hraje sám představení Vincent. Už několik let se vymlouvá, že mu to lékaři zakázali, protože on to představení tak prožívá, že neví, jestli by si nakonec to ucho neuřízl doopravdy nebo nezešílel a nepotřeboval by mě potom jako terapeuta. I když mu slibuju první pomoc hned v první řadě, myslím, že ho k tomu nepřemluvím.
Karla Gotta bych nikdy nevystavil.
Je ještě někdo, koho byste tady chtěl a nedaří se vám ho pozvat?
Chtěl bych do Olomouce dostat Toma Waitse. To je můj oblíbenec a je to jeden z mála umělců, který v ČR ještě nebyl. Usilují o něj naprosto všechny velké agentury, ale bez úspěchu. Takže se těším, až Iva přiletí za ten měsíc do Lelekovic, že nahlásí splnění úkolu. Máme vymyšleno, že by byl takový dvojkoncert ve dvou kulturních výspách – Lelekovice, Olomouc.
Ještě máte nějaký nesplněný sen ohledně umělců, které byste chtěl potkat?
Chtěl bych potkat Hieronyma Bosche a Franze Kaffu... (smích) Z žijících už ani moc ne, spíš bych tady chtěl ty lidi, co už tu nejsou. Považuji si za čest, že mezi své přátele mohu počítat třeba Bolka Polívku nebo Oldřicha Kulhánka, že jsem se mohl setkávat s Jiřím Kolářem. Tomu bych dělal výstavu každý rok, kdyby žil. No a pak se mi sem nepodařilo nikdy dostat mého oblíbeného autora Bohumila Hrabala. Párkrát to i vypadalo, že by to mohlo vyjít, ale nakonec mě starý pán poslal někam a řekl, že nebude nikam jezdit.
Nedávno jste si ale jeden sen splnil – s výstavou Salvadora Dalího...
S tím jsem se taky pokoušel setkat, ale on mi nikdy neodpověděl. Omlouvám ho tím, že měl kolem sebe takové ty prapodivné sekretáře, kteří mu ty dopisy nikdy nedali. A výstava se, myslím si, povedla. Byla zajímavá a návštěvnost byla největší za několik desítek výstav, co si pamatuju. Já se snažím, aby ty akce měly i jiný než regionální nádech. Fakt je, že před dvěma lety jsem dělal výstavu Victora Vasarelyho a nikdo o tom dneska moc neví.
Máte ještě nějaký galerijní sen?
Teď děláme jeden projekt s Davidem Černým a jemu bych chtěl udělat velkou výstavu, ale on moc vystavovat nechce.
Nechce se „snížit“ k vystavování v komerční galerii?
My jsme galerie, která je v nájmu města a musíme se snažit, aby exponáty našly svého kupce. Ale určitou laťku si chceme rozhodně udržet. Jsou takoví autoři, kteří by se dobře prodávali, ale já bych je nikdy nevystavil – Karel Gott, Emma Srncová... Takové ty malující zpěváky a herce nikdy. Stejně tak je to u koncertů – jsou zpěváci, kteří by to nádvoří okamžitě vyprodali, ale já o ně nestojím. To je jeden z důvodů, proč to kulturní léto ještě dělám, protože mám obavy, že jakmile s tím skončím, tak tam začnou jezdit Helenka Vondráčková, Michal David nebo bratři Nedvědi, a to jsem fakt radši, když tam je Jirka Stivín nebo Mikoláš Chadima.
Cítíte se být více psychiatrem, nebo už se víc věnujete pořádání kulturních akcí?
Kultura je můj koníček, ale profesí jsem psychiatr. Kdybych se neživil jako psychiatr, tak bych tohle nemohl nikdy dělat. Nikdy jsem ty akce nepořádal ze zištných důvodů, spíš mě to peníze a čas stojí. Moc často se nestává, aby koncert skončil ziskově. Takže bez grantů města, podpory kraje a sponzorů by se to dělat nedalo.
A která z těch činností vám zabere více času?
Dřív jsem se psychiatrii věnoval víc, ale za těch pětadvacet let už na sobě cítím jistou únavu a opotřebovanost. Denně tady mám deset dvacet pacientů, a to nejde dělat pět dní v týdnu. Takže jsem se rozhodl, že budu mít méně pacientů (a tím i nižší příjmy) a raději si zachovám duševní zdraví. Dřív jsem dobíjel baterky právě tou kulturou, ale v poslední době je toho tolik, že už to moc nefunguje.
MUDr. Libor Gronský
- narodil se 25. 3.1958 v Olomouci
- vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého (LFUP) v Olomouci
- od roku 1984 působil v Psychiatrické léčebně ve Šternberku
- od roku 1993 privátní psychiatrická praxe
- od roku 2000 provozuje galerii Mona Lisa na Horním náměstí
- od roku 1993 se podílí na pořádání Olomouckého kulturního léta
- Cena města v oblasti hudby a výtvarného umění za rok 2007
- ženatý, dvě děti
Mobil? To bych se musel zbláznit!
Vy jste naprostá rarita v tom, že přes veškeré vaše aktivity nemáte mobil...
Nemám mobil a nepoužívám ani počítač. Takže když se mě různé agentury ptají, kam mi mají něco poslat, tak jim vždycky nadiktuju adresu a ať mi pošlou dopis. I já píšu dopisy – na psacím stroji, aby to šlo přečíst. Možná si to trochu komplikuju, ale mám pocit, že kdybych ten mobil měl, tak ho nemůžu nikdy vypnout a musím být neustále k zastižení. A to bych ve zdraví nepřežil. Protože pacienti samozřejmě volají tehdy, když je jim špatně. Takže volají v noci, o víkendech...
Vy jim dáváte číslo domů?
Nedávám, ale oni si ho najdou. Takže se mi stalo, že sedím s kamarády výtvarníky v Praze v hospodě a přijde číšník, že nějaký psychiatr z Moravy má u výčepu telefon. Volá mi pacient, jestli má nebo nemá skočit z okna... a to nepřeháním!
Jak vás vypátrají v pražské hospodě?
Moje žena má trochu přehled, takže ví, že jdu v tu a tu dobu s tím a tím, a i když má zakázáno to říkat, tak občas, když má pocit, že je to naléhavé, to řekne. Kdybych měl mobil, tak se musím zbláznit.
Kdyby se vám to náhodou stalo, vyhledal byste pomoc kolegy?
Zatím se domnívám, že jsem zdráv, což o sobě ale tvrdí většina psychicky nemocných lidí. Kdybych měl ale dojem, že bych ho potřeboval, tak určitě. Je špatné, že u nás bohužel pořád přetrvává názor, že jít k psychiatrovi je ostuda.
A naopak, vyhledávají někdy lékaři vás?
Bohužel ano. A to je známka, že se naše společnost nehýbe pozitivním směrem. Po listopadu 89 se k sobě lidé chovali neskutečně vstřícně, usmívali se, pociťovali úlevu, že se dožili něčeho, s čím ani nepočítali, ale velmi rychle se to změnilo v honbu za penězi. A v poslední době je to mnohem horší. Dokladem budiž to, že ještě před pár lety jsem neměl žádného pacienta z řad lékařů. Dnes už není návštěva kolegy výjimkou...