Pane docente, jako lékař jste odborně zaměřen na dva obory, na gynekologii a nukleární medicínu. O té první odbornosti má snad každý nějaké povědomí, co ale znamená ta druhá?
Nukleární medicína je mimořádně zajímavý a skvělý diagnostický obor. Tomuto oboru se říkává také s určitou nadsázkou salónní medicína. Je to převážně technická disciplína, která funguje za velkým přístrojovým zázemím. Používají se krátkodobé radioaktivní zářiče, pomocí nichž se zjišťují v organismu poruchy jednotlivých orgánů a hledá se, kde se nachází nějaká jiná tkáň než ta fyziologická. Patří sem i pozitronová emisní tomografie spojená s počítačovou tomografií, což je naprosto nejdokonalejší metoda prokázání přítomnosti karcinomů v organismu. Současně se pomocí radioaktivních látek dají také léčit například zhoubné nádory štítné žlázy a některé další nemoci.
Sledoval jste vývoj nukleární medicíny? Takový obor se musí vyvíjet rychle...
Ano, sledoval, to víte, že ano. A samozřejmě se to posunuje rychle. Jak jsem už říkal, je to obor silně závislý na technickém vybavení. My tady v Olomouci máme kliniku nukleární medicíny srovnatelnou s nejlepšími pracovišti v Evropě a dost možná i ve světě. Je tady perfektní vybavení i vysoce erudovaný personál. První tuzemské pracoviště bylo v Praze a u nás, a ostatně i ti Pražáci se k nám chodili učit...
Čím to vlastně je, že se v některé nemocnici dostane nějaký obor na špičkovou úroveň?
Jednak se musí podařit sehnat dostatek financí na pořízení technického vybavení. A pak je podstatné i nadšení pro práci. Tady byli lidé v tomto oboru skuteční fanatici, kteří svou prací žili, v práci i přespávali. Když jste přišel mezi ně, tím nadšením a entuziasmem jste se rychle nakazil. Víte, rozvíjet nový obor, to je výzva, k níž se člověk dostane možná tak jednou za život. A tak tady opravdu všichni dělali svou práci pořádně.
Výborné technické vybavení je tedy podstatná složka...
Ano, určitě, bez vybavení to nejde. Když jsem začínal jako ředitel nemocnice, tak u nás nefungovalo dobře novorozenecké oddělení. Přestavovalo se a mělo špatné nebo vůbec žádné vybavení. Také tady byla velmi vysoká perinatální úmrtnost, přes dvacet promile, tedy dvacet dětí z tisíce, což je velmi vysoké číslo. Nebylo to nedostatečnou péčí, lékaři, kteří tam pracují, patří mezi špičku ve svém oboru a snažili se, ale fungovalo to špatně. Děti se narodily a převážely se na dětskou kliniku. Když jsem se stal ředitelem, věděl jsem o tomto problému, a tak jsem to chtěl okamžitě vyřešit. Co nejrychleji se dostavělo novorozenecké oddělení hned vedle porodních sálů, nakoupili jsme všechno možné potřebné vybavení. A dnes je perinatální úmrtnost tohoto pracoviště někde mezi třemi a čtyřmi promile a pracoviště patří mezi ta pracoviště s nejnižší perinatální úmrtností v Evropě.
Tím se dostáváme k období, kdy jste stál v čele fakultní nemocnice. Co je podle vás z té doby nejdůležitější počin?
Těch věcí je docela hodně, protože jsem v té funkci byl dost dlouho, asi osm let. Když to shrnu, v podstatě se mi podařilo vybudovat v Olomouci moderní nemocnici. Podařilo se mi třeba sehnat investice na kardiochirurgii, o jejíž zřízení se v Olomouci usilovalo čtyřicet let. Stavba nového chirurgického komplexu stála přes tři miliardy korun, a věřte mi, že sehnat takové peníze je opravdu velmi náročný úkol. Víte, že nemocnice v Olomouci je stará, původně Zemská nemocnice z roku 1896, kterou zakládal císař František Josef I. Já jsem uskutečnil akci s názvem Modernizace a dostavba Fakultní nemocnice Olomouc. Ono se sice do modernizace investovalo i za socialismu, tehdy ale byla výrazně jiná situace. Tehdy sice byly peníze, ale chyběly stavební kapacity, neměl to prostě kdo stavět. Po revoluci zase bylo kapacit dost, ale bylo nutné složitě shánět investiční prostředky. Mě se ty prostředky sehnat podařilo, a tím pádem to celé šlo. Jenže to byla jen první etapa modernizace. A s mým odchodem 5. ledna 2003 se to zastavilo. Scházela a do dneška schází ta druhá etapa, rekonstrukce nejstarší budovy, které se říká budova Františka Josefa.
Na to byla potřeba tehdy necelá miliarda, kterou jsem měl přislíbenou v poslanecké sněmovně i od vlády. Když jsem pak ale odešel, či spíše byl odejit, můj nástupce se o to vůbec nestaral. Proinvestoval zbytek peněz, který zůstal po mně, a tím to skončilo, sám žádné prostředky nesehnal. A zanedbání těch investic, zastavení modernizace, to byl pro rozvoj nemocnice polibek smrti. Ta stará budova je dnes skoro prázdná, jen se udržuje, aby úplně nezchátrala. Peníze na ni už nejsou.
To zní dost pesimisticky. Váš nástupce nemohl ty přislíbené peníze dostat?
On se o to nestaral. Tu nemocnici tím zabil, tedy zastavil její rozvoj. Čtyři roky se do rozvoje neinvestovalo, a šlo to ke všem čertům. Po mém nástupci za čtyři roky jeho práce zůstalo přes půl miliardy dluhů. To je přímo školní příběh, jak to dopadá, když do personalistiky zasahují politici. Po něm pak chválabohu nastoupil doktor Maráček, což je výborný ředitel. Proto jsem se také zase vrátil, protože jsem chtěl oživit plány na rozvoj a modernizaci. Věděl jsem o tom, že také ti lidé, kteří v Praze o investicích rozhodují, se z velké části nezměnili, a tak to celé bylo na dobré cestě. Jenže pak zase do toho vstoupila ta nešťastná věc s panem ředitelem, čímž se to zase zabrzdilo (pozn. redakce – stíhání ředitele pro údajné hospodářské přečiny). A to mě mrzí, protože to vnímám jako svůj nedodělek, i když za to osobně nemohu. Stačily ještě dva roky...
Když vás tehdy ministryně odvolala, bylo to pro vás zásadně nepříjemné?
Z pohledu modernizace nemocnice ano. Jiná věc ale je, že se mi velice ulevilo, a když mě ministryně Součková najednou z funkce ředitele odvolala, půl roku jsem potom skoro jen spal. Víte, když jsem byl v té funkci, znamenalo to obvykle tak čtrnáct až šestnáct hodin práce denně, soboty, neděle. Když to ze mě všechno spadlo, cítil jsem, jak jsem byl fyzicky i psychicky ze všeho vyčerpaný.
Byl jste také krajským zdravotním radou.
Ano, asi čtyři roky. Co jsem dostal za úkol, to jsem splnil. Našemu kraji se na rozdíl od všech jiných podařilo provést funkční systém transformace nemocnic. I když mě levicoví politici hodně kritizovali, že to byla privatizace nemocnic, bylo to ve skutečnosti dobré. Ona to totiž je a není privatizace. Kraj do nemocnic dával ročně provozní dotaci mezi 160 a 180 miliony korun, a to je velmi špatné. Tím, že se to pronajalo, kraji tyto výdaje ubyly, a zdravotní péče přitom musela zůstat zachována v původním rozsahu, to je smluvně garantováno. Fakultní nemocnice by jako páteřní měla zůstat státní, a ty ostatní satelitní mohou být soukromé.
Dokázal byste nějak stručně vysvětlit, na čem se dalo v nemocnicích šetřit?
Je dokázáno, že z peněz, které putují ze státního rozpočtu do veřejného zdravotnictví, se každoročně takových třicet až čtyřicet miliard proplýtvá. Něco z toho se samozřejmě rozkrade, to ano, ale většina se opravdu proplýtvá. První zásada je kontrola všeho. Veřejné aukce, které se teď začaly při nákupech vybavení dělat, jsem navrhoval už před deseti lety. Soukromník, který investice platí ze své kapsy, nekoupí předražené vybavení.
Byl jste poradcem ministra zdravotnictví Jana Stráského a sám jste se ministrem téměř stal. Jak to bylo?
To bylo před Vánoci v roce 1997, když vznikala úřednická vláda. Snídal jsem, když mi někdo volal, jestli jsem doma a ať se připravím, že mi za chvíli zavolá premiér České republiky. Říkal jsem si, že ti moji kamarádi mají blbé vtipy. Za okamžik volala sekretářka z nemocnice, že mě sháněli z Prahy. Pořád jsem si říkal, že to je nějaký vtip. Ale za minutku mi zvonil telefon, a opravdu se ozvalo: Tady premiér České republiky Josef Tošovský, nechtěl byste dělat ministra zdravotnictví? Já jsem řekl, že proti tomu nic nemám, ale raději bych to projednal osobně – pořád ještě jsem myslel, že to je legrace. Tošovský mě tedy pozval na chatu ČNB v Beskydech, strávil jsem tam s nimi celý druhý svátek vánoční, a druhý den se už o mně psalo jako o ministrovi. Jenže pak se do toho vložili politici. Měla to sice být úřednická vláda odborníků, jenže politici chtěli podobu vlády ovlivnit po svém. Zuzana Roithová tehdy přesvědčila Tošovského, že já ministrem být nemůžu, a aby se ministryní stala ona. Premiér mi pak napsal takový krásný dopis, jak je politika složitá a náročná, že se moc omlouvá, že on by mě ve vládě rád měl, ale že to dopadlo jinak.
Jaká je dnes olomoucká fakultní nemocnice?
Je to špičková nemocnice. Jen dotáhnout do konce ten původní záměr, tedy soustředit co nejvíce oborů na jednom místě, jedna polovina objektu chirurgické obory, druhá interní obory. Nemocnice leží na ploše třiceti dvou hektarů a byla koncipována jako řada samostatných pavilonů. To vyhovovalo medicíně někdy ve třicátých letech, ne však dnes. Jinak, jak říkám, nemocnice funguje dobře, lékaři jsou odborníci a mají špičkové vybavení. To, co se pořídilo za mě, už sice zase částečně zastarávalo, řediteli Maráčkovi se ale podařilo obnovit investiční činnost a pořídit hodně nového kvalitního vybavení. Jediný obor, který schází, je infekční oddělení, ale bylo by moc drahé a navíc je jedno oddělení v Hranicích a druhé v Prostějově, takže se bez něj Olomouc obejde.
DOC. MUDR. VÁCLAV RÝZNAR, CSC., MBA
- narodil se 5. srpna 1946 v Olomouci
- 1964 – 1970 absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Palackého v Olomouci (MUDr.)
- 1970–1973 v nemocnici ve Šternberku jako sekundární lékař
- od roku 1973 ve Fakultní nemocnici Olomouc
- atestace z oborů gynekologie-porodnictví, nukleární medicína a veřejné zdravotnictví
- 1986 – jmenován docentem Univerzita Karlova Praha – Doc.
- 1989 – přednosta Kliniky nukleární medicíny FN Olomouc
- 1991 – zástupce přednosty Kliniky nukleární medicíny FN Olomouc
- 1993 – zástupce ředitele FN Olomouc
- 1995 – 2003 ředitel FN Olomouc
- 1996–1997 poradce ministra zdravotnictví
- 2000–2003 studium na Prague International Business School při VŠE Praha (MBA) obhajoba práce: Strategie, organizace a řízení velké nemocnice
- 2005–2008 – vedoucí Odboru zdravotnictví Olomouckého kraje
- 2009–2011 – vedoucí kanceláře ředitele Fakultní nemocnice Olomouc
- vyučoval například na Moravské vysoké škole Olomouc, na Střední zdravotnické škole Olomouc, stále působí jako pedagog na Lékařské fakultě a Fakultě zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci
- je autorem či spoluautorem 40 publikací a 96 přednášek na celosvětových, evropských a národních kongresech a symposiích