Zjednodušeně řečeno, v životě tohoto literáta se unikátním způsobem odráží více než polovina dvacátého století v českých zemích. Nejen o tom, jaký má Pavel Kohout vztah k někdejší moravské metropoli, jsme si povídali při jeho posledním olomouckém pobytu, na který jej pozvalo Olomoucké vzdělávací sdružení.
Jezdíte docela často na besedy a autorská čtení, ostatně i proto jste nyní v Olomouci. Není to třeba po nějaké době únavné?
Ne, tak to není, navíc už nejezdím tak často, teď pořádám méně besed než dřív. To je tak, že když je už člověk v rámci svého životního maratonu na dohled stadionu, nechce ztrácet tolik času. K Olomouci mě ale pojí vztah s několika lidmi, kteří mě sem často zvou, jako je třeba Radek Augustin, díky němuž mě dnes čeká setkání se čtenáři. Já jsem si na to už zvykl, protože Olomouc mám moc rád, jezdím sem opravdu rád.
Jaký vlastně máte k Olomouci vztah?
Byl jsem tady jako dítě i jako dorostenec, a v dospělosti pak mnohokrát, za totality i teď v posledních letech. To město se mi velmi líbí a já chápu, proč mělo být hlavním městem Moravy, a lituju, že jste tenkrát ty Švédy neodrazili od bran. Olomouc je prostě nádherná.
Navíc se vaše hry hodně hrály i v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora…
Ano, právě proto mám takový sentimentální vztah k olomouckému divadlu, protože jako teprve druhé divadlo uvedlo mou tenkrát nejhranější hru Taková láska, ve které tady hrál Ilja Racek a Slávka Budínová a režíroval ji Karel Novák. Byl jsem tady a nezapomenu na to, byl to tehdy pro mě úžasný zážitek, že hned po Praze hraje mou hru takové významné divadlo.
Píšete o sobě, že jste jako malý bydlel s rodiči v Polsku, tatínek tam pracoval jako zástupce jedné české firmy…
…ano, zástupce Pragovky. Bydleli jsme tenkrát v Osvětimi, tehdy před válkou to bylo krásné polské lázeňské městečko. Právě i to mě poznamenalo, když jsem se pak krátce po válce dozvěděl, že jsme s rodiči bydleli v budoucím vyhlazovacím táboře. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Už jako student jsem se tam jel v roce 1947 podívat, a byl jsem zděšen, když jsem zjistil, že v domě, kde jsme bydleli my, pak bydlel zástupce velitele Osvětimi! Myslím, že i tohle dost ovlivnilo moje tehdejší rozhodnutí vstoupit do komunistické strany. Prostě jsem nechtěl, aby se někdy něco podobného opakovalo.
Dá se pochopit, že byla jiná situace než dnes a že jste se na věci dívali jinak.
Vezměte si, že v té době u nás volilo třiapadesát procent lidí levici, čtyřicet procent komunisty a třináct procent sociální demokraty. Lidi měli za sebou zkušenost světové hospodářské krize, Mnichova i průběhu války. I dnes chápu, proč jsme tam tenkrát vstupovali. Problém začíná teprve v okamžiku, kdy jsme poněkud s opožděním zjistili, že to byla cesta od čerta k ďáblu, od Hitlera ke Stalinovi.
A osobně jste si tu chybu uvědomil kdy?
Spisovatel má tu výhodu, že se to dá poznat na tom, co napsal. Díky tomu vím, že ten první podstatný kritický posun nastal v letech 1954 až 55, kdy jsem napsal Zářijové noci. Tahle hra je kritická, ale autor se v ní pořád ještě domnívá, že když přijde spravedlivý plukovník Sova a dá všechny do latě, bude to v pořádku. Ale byl to už první otevřený konflikt, ačkoliv já jsem ho zprvu jako konflikt neviděl, ale oni to tak už vnímali. No a pak už to začalo být čím dál markantnější, až ke čtvrtému sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1967. Pochopit, že je něco špatně, je jedna věc, horší ale bylo tenkrát přijít na to, co s tím. Že barikády nejsou řešení, to nám ukázal už Berlín v roce 1953 a Budapešť v roce 1956. Česká myšlenka byla geniální v tom, co použil později Gorbačov, tedy otevřít tu stranu zevnitř. Měli jsme tu výhodu, že u nás byly tisíce lidí, kteří do strany vstoupili po válce s počestnými úmysly a kteří pak přehlasovali ty grázly, takže na ně nakonec musely v srpnu 1968 přijít tanky.
Vy se ve své práci poměrně hodně zabýváte svým životem…
Cítíte silnou potřebu sebereflexe? Já se spíš zabývám dobou svého života. Když uvážíte, že jsem autorem asi padesáti her, dvaceti filmových scénářů a třinácti próz, tak z toho všeho jsou jen čtyři klasické memoáry, všechno ostatní jsou fikce. Pokud jde o sebereflexi, už dávno jsem se rozhodl, že to nezametu pod koberec, ale naopak z toho udělám svým způsobem edukativní záležitost. Vyložím karty na stůl, abych se svým mladším čtenářům pokusil přiblížit, co a proč se tady stalo.
Já jsem tu sebereflexi nemyslel jen v politickém smyslu, spíš tak, že celkově dost přemýšlíte o svém životě.
Ale já jsem se opravdu rozhodl reflektovat svůj život právě kvůli tomu, ne abych to obhájil, ale vysvětlil. Bez vysvětlení se z toho stává nepochopitelná záležitost. Žilo tady pět milionů blbců? Nebo pět milionů zločinců? A navíc je to určitá politická a občanská hygiena. Ostatně proto jsem taky po listopadu nepřijal žádnou veřejnou funkci, rozhodl jsem se, že to bude jistý způsob občanského pokání. Mimo to ale musím přiznat, že mi ten můj život chystá neustále překvapení a tak nečekané události, až se pak občas ani nechce věřit, že se to všechno za těch osmdesát let takhle skutečně stalo. A tak o tom píšu… Byl bych hlupák, kdybych takový materiál nechal ležet.
PAVEL KOHOUT
- básník, dramatik, prozaik a překladatel
- narodil se roku 1928 v Praze
- zprvu prorežimní básník a dramatik, později představitel Pražského jara, za normalizace jeden z představitelů disentu
- od roku 1978 v nuceném exilu v Rakousku
- napsal desítky divadelních her, románů, povídek a filmových scénářů
- od 50. let úzce spolupracoval s olomouckým divadlem, Olomouc z osobních i pracovních důvodů často navštěvuje i v posledních letech
- žije se třetí manželkou Jelenou Mašínovou, která je spoluautorkou některých jeho scénářů
Jaký byl začátek vaší emigrace? Podle vašeho Konce velkých prázdnin bývaly ty začátky dost krušné. Bylo to tak i u vás?
U mě to bylo jinak. Jel jsem tenkrát do Rakouska převzít státní cenu za evropskou literaturu, a pak mě při návratu pohraničníci na příkaz estébáků vynesli z vlasti, takže de fakto sami Rakušané zavinili, že jsem u nich nakonec musel zůstat v exilu. (úsměv). Díky tomu jsem tam měl velice ulehčenou situaci. Už tím, že pro každého emigranta byl nejtěžší ten okamžik rozhodnutí. A za mě rozhodla Státní bezpečnost. Takže jsem se maximálně mohl naštvat, a to je pro mě ten nejlepší motor, protože já se nasírám neemotivně, racionálně a úsporně. Pak jsem se jim to snažil vrátit zpátky, hlavně ovšem psaním.
Příběhy běžných emigrantů jste znal? V té knize jsou reálné postavy?
Velkou většinou je to literární fikce, ale jsou do ní zakomponovány reálné příběhy. Díky svému synovi jsem se seznámil se dvěma kluky, kteří skutečně prošli ten hrozný osmikilometrový vlakový tunel, což jsem pak při práci použil. Celá má literární tvorba se dá brát jako jakýsi obraz doby. Mám rád Vojnu a mír od Tolstého – taky je to fikce, ale natolik zabudovaná do reálného času, že to je jako dokument.
Máte zkušenosti z řady autorských čtení a besed. Je nějaká otázka, která vás rozčiluje?
U každého povolání, kde pracujete veřejně a kde vás lidé mohou hodnotit, se musíte už na začátku vyrovnat s fenoménem kritiky. Kdo na ni nemá, má jít třeba k poště a ne tam, kde ho mohou kritizovat. Když na ni máte, znamená to, že ji berete na vědomí, analyzujete ji, může vás naštvat, ovšem jen soukromě, nebo potěšit, a to také jen soukromě. Je to prostě doprovodná síla vašeho povolání. Víte, v Německu, kde jsem za léta svého azylu absolvoval snad osm set setkání se čtenáři, je to součástí povolání. Veřejné autorské čtení tam je placená práce, a jelikož se za knihy platí mizerně, jde o velmi důležitý příjem spisovatele. V Čechách tahle instituce zatím není zavedená.
Na závěr bych se chtěl zeptat ještě něco k Olomouci. Slyšel jsem, že jste chtěl v Olomouci studovat… Jak to tedy je?
Ano, měl jsem domluveno se zdejší filozofickou fakultou, že tady dodělám jeden ročník. Měl jsem totiž na Karlově univerzitě vystudované čtyři ročníky a chyběl mi poslední. Ovšem trochu se to byrokraticky protáhlo, takže dřív vypukl ten plzeňský univerzitní skandál. No a já se od té doby snažím prozkoumat pozadí toho skandálu. Zrovna včera jsem psal panu ministru školství a plzeňské paní rektorce, že mi zkazili studium. Uvědomil jsem si totiž, že v téhle situaci by mi nikdo nevěřil, že jsem to vystudoval poctivě, tak proč se namáhat (smích).
Takže jako studenta vás v Olomouci neuvidíme?
Asi spíš ne. Ale tak já jsem hlavně chtěl bydlet na dívčí koleji …