Statutární město Olomouc

oficiální informační portál

www.olomouc.eu | stránka: Z přistěhovalců se stali hrdí Olomoučané, říká profesor Milan Togner, duchovní otec výstavy Olomoucké baroko « Aktuality « Aktuální informace

Sociální sítě

Aktuální informace » Aktuality » Z přistěhovalců se stali hrdí Olomoučané, říká profesor Milan Togner, duchovní otec výstavy Olomoucké baroko

Z přistěhovalců se stali hrdí Olomoučané, říká profesor Milan Togner, duchovní otec výstavy Olomoucké baroko

Z přistěhovalců se stali hrdí Olomoučané, říká profesor Milan Togner, duchovní otec výstavy Olomoucké baroko

25. března 2011 (pá)

Profesor Milan Togner patří k předním českým historikům umění. Soustředí se zejména na výtvarné umění 16. a 17. století. O Olomouci napsal řadu publikací a studií, také zde od roku 1990 dvacet let vyučoval na katedře dějin umění. Ačkoliv Milan Togner se v Olomouci nenarodil a také profese jej zavedla na různá působiště, k Olomouci jej poutá nejsilnější vztah.

Když zahajoval ředitel Muzea umění Pavel Zatloukal vloni výstavu Olomoucké baroko, označil vás za duchovního otce myšlenky takové ucelené výstavy. Jak jste tedy coby duchovní otec s reálnou podobou výstavy spokojen?
Nesmírně! To, co udělalo Muzeum umění, je mimořádně pěkná výstava. Myslím, že zahrnuli v maximální možné míře vše, co k tomu tématu patří. Mě mrzí jedna jediná věc, a to termín výstavy, tedy že se nemohla odehrát v letních měsících. Během Vánoc lidé nemají na výstavy moc čas a myšlenky, navíc v létě by se dalo daleko lépe zapojit do výstavy i samotné město s jeho památkami, chrámy, paláci a například kašnami. Na druhou stranu vím, že to nebylo technicky možné, protože mnoho exponátů je zapůjčeno z různých zámků a dalších míst, a v turistické sezóně by nám prostě řadu věcí nepůjčili.

Co po takové veliké výstavě, která se připravovala několik let, zůstane? Vyšla obsáhlá třídílná publikace, která shrnuje úsilí autorů výstavy. Myslíte, že se více etabluje i pojem olomoucké baroko?
Určitě to tak bude, ten pojem se výstavou konsolidoval, do budoucna se bude o olomouckém baroku uvažovat jako o specifickém fenoménu. A ty tři svazky, které vyšly, jsou vynikajícím a nesmírně cenným výsledkem. V nich se úžasným způsobem pohnul uměnovědný výzkum. Tak třeba jméno Bernard Bonaventura Velehradský bylo ještě před deseti lety skoro zcela neznámé, znali jej možná dva lidé, kteří na to jméno náhodou narazili při studiu starých materiálů. A dnes je už tento malíř respektovanou součástí olomouckého baroka. Takových příkladů bychom našli víc…

Kdy vás napadlo, že olomoucké baroko je něčím výjimečné? V nadsázce se přeci dá říct, že stopy po baroku najdeme v každé vesnici.
To sice jistě ano, nicméně nikde ne v takové míře a v takovém množství jako v Olomouci. Když jsem se začal zajímat trošku blíže o dějiny Olomouce, uvědomil jsem si, že někdy v roce 1650, po odchodu švédských vojsk, byla Olomouc nesmírně zdevastovaným městem. Město bylo poničené, ubyla podstatná část obyvatel, a ve Vídni se dokonce objevila myšlenka ty poničené zbytky, lidově řečeno, zavézt hnojem a město vybudovat někde jinde znovu. A navzdory tomu zde během relativně velmi krátké doby, jen o něco delší, než je jedna lidská generace, vyrostlo znovu krásné město, barokem mimořádně silně poznamenané. Město s novými krásnými kašnami, morovými sloupy, domy, paláci a kostely. A tohle určitě není běžné v každém městě. Ostatně i teď, když tady mám na návštěvě nějaké kolegy, tak jsou obvykle vyjevení z toho, jaké památky tady jsou, například ze Sloupu Nejsvětější Trojice. To, co je tady, se jen tak někde ve světě nevidí. A dalším takovým impulsem k tomuto uvědomění byla v roce 1969 celoevropsky populární výstava v německém Augsburgu, nazvaná Augsburger Barock. Právě v Augsburgu totiž v době baroka vznikla podobně svébytná kultura. A tedy i ta výstava byla jedním z impulzů, abych si uvědomil výjimečnou situaci Olomouce.

Augsburská výstava byla, jak jste řekl, v Evropě populární. Jaké ohlasy má výstava olomoucká?
Takovým evropským hitem, jako tehdy Augsburg, jsme se sice bohužel nestali, ale ohlasy jsou dobré. Zájem jsme v zahraniční vzbudili. Záhy po zahájení výstavy sem z Ameriky přijel Thomas DaCosta Kaufmann, což je jeden z předních světových odborníků na baroko, konkrétně na 17. století. Už to, že si tento významný pán zaletěl z New Yorku do Olomouce kvůli výstavě, svědčí o jejím významu. Byli tady i různí další významní badatelé, například z Rakouska.

PROF. PHDR. MILAN TOGNER

  • 1938 ve Zlíně
  • vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně
  • specializuje se na středoevropskou a italskou malbu a kresbu 17.–18. století, na středověkou nástěnnou malbu na Slovensku a teorii restaurování
  • působil jako historik umění na arcibiskupském zámku v Kroměříži, ve Slovenském národním muzeu a ve Štátných restaurátorských ateliérech v Bratislavě, kvůli podpisu dokumentu 2000 slov pracoval od roku 1970 v Olomouci jako topič
  • od roku 2001 člen národního komitétu dějin umění CIHA
  • od roku 2010 držitel Mezinárodní ceny Slovenské akademie věd
  • od roku 1990 vyučoval na katedře dějin umění FF UP v Olomouci
  • žije v Olomouci, má ženu a tři již dospělé děti

V jednom rozhovoru jste zmínil, že onen velký rozvoj po Třicetileté válce končí rokem 1742, kdy probíhá další válka, tentokrát s Pruskem. To lze takto přesně vymezit?
Samozřejmě nejde říct, že přesně v tom roce všechno skončilo. Ale je to rok, kdy byla Olomouc prohlášena pevností, a tím se její situace radikálně změnila. Od té doby ona velká snaha Olomoučanů už jen dobíhala. V tom okamžiku byla Olomouc prohlášena pevnostním městem, nemohla se dál rozšiřovat, veškeré stavební aktivity byly zastaveny nebo utlumeny a takřka veškerá stavební a další kapacita byla vržena na výstavbu opevnění. A jak ta pevnost narůstala, tak zase více méně utláčela nejen samo město, ale i jeho kulturní rozvoj. V takových devadesátých letech osmnáctého století můžeme mluvit o tom, že tady už byla provinční garnizona. A to trvá pak po celé devatenácté století. Ostatně, když sem na konci 19. století přijíždí skladatel Gustav Mahler, poznamenává si, že to je jedna z posledních stanic před Ruskem … Prostě se tak Olomouc ocitla na jakémsi okraji.

Ten symbolický rok 1742 časově přesahuje stavba Sloupu Nejsvětější Trojice. Je zajímavé, že její stavbu nejen prováděl, ale i do značné míry sám zaplatil olomoucký kamenický mistr Václav Render. To bývalo obvyklé?
To je další z olomouckých unikátů. Render byl nadšenec, který se rozhodl, že vybuduje něco, na co budou všichni ostatní zírat. Dal do toho projektu veškeré své kamenické kapacity i peníze, a dokonce stavbě odkázal i dědictví po sobě. To mohl udělat proto, že byl svobodný a také dost bohatý. Míval zakázky po celé Moravě a občas i ve Vídni.

A jak to tedy bylo obvykle s placením takových veřejných staveb?
Třeba budování kašen hradilo město, to byl jediný zdroj pitné vody. To, že nechali nad kašny pořídit taková hodnotná sochařská díla, to je druhá věc, která slouží ke cti tehdejším olomouckým radním. Kašny byly přirozeným zdrojem vody, nic jako dnešní vodovod neexistovalo. Mimo to ale plnily i funkci společenskou, hlavně večer se u nich scházely dámy nebo možná ještě častěji jejich služky, a probíralo se tam všechno možné. Pokud jde o morové sloupy, na ně se většinou skládaly prostředky v různých náboženských bratrstvech, kterých bylo v té době v Olomouci hodně. Většinou se tato bratrstva rekrutovala z řad bohatých měšťanů, kteří pak na tyto stavby dávali značné sumy.

V Olomouci hodně stavěli i jezuité. To bylo Tovaryšstvo Ježíšovo tak bohaté?
Jezuité byli v Olomouci velmi stavebně aktivní hned od počátku, kdy se tu usadili. Po Třicetileté válce, při níž byly samozřejmě stavební aktivity omezeny nebo zastaveny, se to opět plně rozjelo. Vystavěli celý komplex univerzitních budov. Jejich stavby jsou další stránkou, která posunuje Olomouc o úroveň výš. Všechny jimi vybudované monumentální objekty jsou minimálně třípodlažní, což v té době bylo ve městě tohoto typu dost neobvyklé. Sám ten řád majetný nebyl, žil především z různých odkazů. Jezuité nabízeli vzdělání a za studium se platilo. Musíme si uvědomit, že na univerzitě studovali většinou šlechtičtí synkové, například Albrecht z Valdštejna, a jejich otcové samozřejmě nelenili a řádu navíc často dávali různé dary. Ne že by to byla povinnost, ale většinou to tak bývalo.

Když po Třicetileté válce opustili Olomouc Švédové, bylo město skoro vylidněné. Kde se vzal v dalších generacích obyvatel, kteří přišli odjinud, opět ten patriotismus?
V té době probíhala velká migrace v celé Evropě. Proto se město také poměrně rychle znovu zaplnilo. Přicházeli sem umělci i řemeslníci, někteří tu pobývali nějakou dobu, jiní zůstávali a stali se Olomoučany. Zajímavé je, že když se tady ti lidé usadili, hned se snažili sžít s prostředím. Tak třeba otec Václava Rendera pocházel odněkud ze Švábska, působil v Prešově, a když se rozhodl usadit v Olomouci, dal novorozenému synovi jméno zemského patrona, tedy Václava. On už prostě počítal s tím, že tady zapustí kořeny. V první generaci to byli ještě přistěhovalci a v druhé generaci už z nich byli silní patrioti, hrdí Olomoučané. Byli Olomoučané a občané monarchie. Otázka národnosti v té době lidi nezajímala.

Mimochodem, kamenický mistr Render si říkal skutečně Václav, nebo spíše Wenzel?
Samozřejmě Wenzel. Mluvilo se tady německy, a na venkově hanácky, ale takovou dost nehezkou hanáčtinou, hodně promíchanou německými slovíčky. Mimochodem, v hanáčtině tehdy vznikly tři opery hrané na Hradisku. To je zcela mimořádná záležitost! Čistá čeština se nepoužívala, ačkoliv ji ale jezuité na univerzitě vyučovali. Měšťané samozřejmě museli hanáčtině aspoň trochu rozumět, protože obchodovali i s venkovany, kteří zase často německy neuměli. Kultura byla tedy jazykově taková dvoukolejná, ale němčina určitě převládala.

Máte tady v Olomouci ještě nějaké nesplněné profesní cíle?
Tady v Olomouci už ne, tady už jsem působil opravdu dost. Na univerzitě jsem už skončil, přednáším jen občas, jako takový emeritní profesor. Pořád se ale průběžně vracím k práci na Slovensku, kde je ještě spousta zajímavých úkolů. Teď zrovna mám třeba zpracovat sbírku italské kresby z fondů Národní galerie v Bratislavě.

Fotografie:

| Poslední úprava: 25. března 2011 (pá)

Kontakt

Magistrát města Olomouce
Horní náměstí č.p. 583
779 11 Olomouc
Telefon: 585 513 111 | tel. seznam

E-mail: podatelna@olomouc.eu
Datová schránka ID: kazbzri

IČ: 00299308
DIČ: CZ 00299308

Základní úřední dny a hodiny

(včetně pokladen)

Pondělí: 8:00 – 12:00 13:00 – 17:00
Úterý: 8:00 – 12:00 13:00 – 15:30
Středa: 8:00 – 12:00 13:00 – 17:00 (18:00)
Čtvrtek: 8:00 – 12:00 13:00 – 15:30
Pátek:
Úřední hodiny jednotlivých pracovišť

Pracoviště magistrátu