Cenu města Olomouce za kulturu dostal Galgonek v roce 2006, tedy takzvaně k šedesátinám. Vladislav Galgonek se narodil 14. května 1946 a do osmdesátin mu zbývalo urazit ještě měsíc a kousek. Poslední chvíle trávil v sociálním zařízení mimo město.
Přestože pocházel z Těšínska – jinak okresu Karviná nikdy neřekl – od roku 1973 začal působit v olomoucké redakci ČTK. Byla to taková výjimka, Česká tisková kancelář měla redakce jen v krajských městech a Olomouc byla v té době pouze okresním. Právě on vtiskl regionální fotožurnalistice úplně jiný charakter. Jeho snímky byly výjimečné v tom, že i když zachycovaly běžný život, vypadal na jeho fotkách umělecky.
„Rád fotím vždycky něco přes něco. Skrz. Jsou to skrzofotografie. Je potřeba přijít s vlastním nápadem, protože kdybychom fotili jenom skutečnost, jak probíhá, tak bychom se v podstatě opakovali. Ale nesmí se z toho stát klišé, musíš mít přesnou představu, jak ta fotka bude vypadat, musíš tu fotku předtím vidět v hlavě a teprve pak ji vyfotit,“ popisoval svou práci zhruba před dvěma roky.
Začínal s přístrojem značky Flexaret, který jako malý hoch dostal od svého strýce. Profesionálně začal fotit v oddělení propagace ostravského dolu Odra, poté přešel do ČTK, kde působil čtyřicet let. Stal se elitním fotografem, který mohl s Václavem Klausem do Japonska k císaři, on jediný mohl fotit v bazilice na Svatém Kopečku při návštěvě papeže Jana Pavla II. Ale k tomu fotil žně, výměnu potrubí, silničáře, koupání na Poděbradech nebo nebo stín sloupu Nejsvětější Trojice na náměstí při zatmění Slunce.
Zúčastnil se řady výstav doma i v zahraničí, skupinových i autorských. Ta poslední byla uspořádána ve studiu G21 Galerie města Olomouce kurátorkou Štěpánkou Bieleszovou po vydání jeho fotografické knihy zachycující Olomoucko do roku 1989. Jeho výjimečné reportáže se řídily tím, že se snažily co nejmenším počtem fotek sdělit co nejvíce. Měly v sobě zkratku i symbolismus.
Galgonek byl doyenem novinářské fotografie a vzorem jiným fotografům snad ve všech titulech, co na Olomoucku vycházely. Ve městě znal skoro všechny a všichni znali jeho. I když se „Ládínek“ stal Olomoučanem, zůstalo v něm něco typicky těšínského – snaha o preciznost a věčná nespokojenost u něj navíc spojená s kouzelnou roztržitostí. „Nikdy jsem neodcházel s pocitem, že by se mi to zcela povedlo. Vždycky najdu nějakou drobnost, která by se dala zlepšit,“ řekl na sklonku života se svou příznačnou skromností.
Věřme, že je na místě, kde je dokonalé vše. Čest jeho památce!