Jak se vám líbí takové prostředí pro výstavu obrazů?
Je to dobré prostředí, které má profesionální úroveň, už kvůli tomu, kdo tady vystavoval. Připomněl bych Slavoje Kovaříka, Šnajdrovi a teď jsme tady my. Následovat bude vynikající Aleš Veselý, po něm se představí další výstavní tituly, o kterých ale zatím nebudu hovořit. Princip kombinace aut a obrazů se mi zpočátku zdál komplikovaný. Když jsem si to tady ale poprvé prohlédnul a procházel se mezi exponáty, pochopil jsem, že i ta stará auta mají obrovskou estetickou hodnotu. Důležitý je také fakt, že sem chodí hodně lidí, a proto mě těší, že máme možnost zde vystavovat. Do budoucna bych se rovněž chtěl podílet na přípravě některých výstav.
Říkáte, že i auta mají estetickou hodnotu. Vy sám máte auto?
Ne, já auto nemám. Nicméně kdyby člověk nevnímal tu kvalitu designu, byl by ignorantem. A připomněl bych další věc – hovoříme spolu v prostoru, kde jsou vystavena skvělá rádia. Je tady i expozice unikátních starých telefonů. Veteran Arena je právě založena na tom, že vystavuje díla, která mají zdánlivě jen málo společného. Ve skutečnosti ale mají společného jmenovatele, kterým je kvalita. Podle mě je zásadní to, že se inženýr Pešák (pozn.red. – majitel Veteran Areny) snaží právě úroveň a kvalitu zachovat.
PETR ZLAMAL
- narodil se 21. března 1949 v Olomouci
- malíř, kreslíř, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby
- 1968–1974 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru monumentální malby u prof. Arnošta Paderlíka
- od roku 1974 je ve svobodném povolání
- samostatně vystavoval například v Itálii a Německu, účastnil se kolektivních výstav v Polsku, Rakousku, Itálii, Venezuele a USA. Jeho práce jsou zastoupeny: Muzeum umění Olomouc, Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo zahraničí ČR a v řadě soukromých sbírek
- žije a působí ve Šternberku
Vy jste se sice narodil v Olomouci, ale jinak jste ryzí Šternberák, že?
Ano, je to tak. S výjimkou několika let studia na Akademii výtvarných umění v Praze žiji celý život ve Šternberku, kde jsem doma a nemíním na věci nic měnit, přestože Olomouc mi je také velmi blízká.
Váš otec byl malíř, výtvarníkem je i váš syn. Mluvil vám otec do vašeho rozhodnutí, případně vy do téhož kroku u syna?
Rozhodně ne. Narodil jsem se s jistým talentem a díky otci jsem se důvěrně dotýkal všech věcí, které ho při tvorbě obklopovaly. Tak mě otec nepřímo vedl ke vztahu k lidem a krajině. Pochopil jsem, že nemá smysl chtít, aby dítě splňovalo nenaplněné představy rodičů, aby kompenzovalo jejich mindráky. Do tohoto stádia jsem se naštěstí nikdy nedostal. Syn je jiný, vnímá věci, které ho obklopují, z úplně odlišného pohledu, ale talent nesporně má. Navazuje tedy na rodinnou tradici, přestože ví o všech úskalích, především o těch ekonomických. Umělec dnes podle mého názoru nemá odpovídající společenské postavení.
Myslíte si, že byly nějaké doby pro umělce příznivější?
Bezesporu ano. Byly doby, kdy na scéně fungovali sponzoři a mecenáši, kteří zajišťovali umělcům jiné postavení a volnost tvůrčí existence. V současnosti je ale vytěsňována minulost. Vnímání času je dost omezené, maximálně tak na horizont nějakých padesáti let. Určitě byly v minulosti prvky a přístupy, které by se dnes mohly dál rozvíjet. Také bych rád zmínil jedno mimořádné, i když velmi krátké období osmašedesátého roku.
To jste zrovna studoval...
Ano, přesně tak. Byla to doba silného vzepětí lidského ducha, ke kterému se ještě dnes s obdivem vracím. Celá česká kultura se během krátké doby stala velice respektovanou, svých vrcholů dosáhla ve všech oblastech. Jsem rád, že jsem těch několik let během svých studií zažil. Občanská společnost, která najednou tak vykrystalizovala, měla nesmírnou sílu, leč krátké trvání.
Mluvil jste o postavení umělce. Ještě ve středověku byl ale malíř považován za řemeslníka, ne za umělce.
Tato skutečnost byla determinována ideologií. Církev určovala témata, což bylo na druhou stranu jednodušší, protože nebyla jiná varianta. Když jsem ovšem viděl Tiziana, El Greca a některé další autory, bylo vidět, že se snažili alespoň drobnými náznaky z té svěrací kazajky vymanit. Šlo o různé repliky na téma civilního života či o autoportréty. V podstatě ale až dvacáté stoleté otevřelo celý ten prostor tvůrčí svobodě a vznikl a nadále vzniká obrovský chaos. Vytvořila se široká názorová paleta a ani významní teoretici nejsou schopni vše pojmout a raději se věnují jednotlivým tématům, konkrétním oblastem. Vlivem toho je dnes výtvarno velice roztříštěné a bude velmi obtížné nalézt v něm do budoucna nějaký systém a řád. Navíc kamenná muzea jsou většinou konzervativní v přístupu k současnému umění, nejdou téměř do žádného rizika a vystavují subjektivní názory ředitelů instituce. Naštěstí v poslední době vznikají nové nezávislé galerie, které prezentují kvalitní autory (DOX). Díky za to...
A co návštěvník galerií, jak se ten v tom má orientovat?
Dnešní milovníky výtvarného umění musí po příchodu do galerie zachvátit dokonalý zmatek. Myslím si, že jsem velmi tolerantní, ale když občas vejdu do některé výstavní síně, stane se, že po pár okamžicích odcházím. Cítím se podveden, když vidím, že to, co bylo prezentováno v Německu, přinese o pár měsíců později stejná, ale technicky naprosto nekvalitně provedená výstava v Praze. Kompletně převzatý názor, převedený do neadekvátního materiálu a do českého prostředí. Pod to se podepíše konkrétní český autor. Když se něco podobného stane v jiném oboru, rychle se to odhalí, a je to ostudné. V tomto případě se zpravidla nestane nic.
To z toho takový plagiátor nemá ani ostudu mezi kolegy?
Ne, nemá. Takoví autoři totiž přísluší k nějaké komunitě, skupině, která má své teoretiky, kritiky a samozřejmě i přívržence. Komunita si pak okolo sebe vytváří bariéru a jistý princip nedotknutelnosti. Společnost v oblasti kultury není vůbec otevřená. Existují v ní drobné satelity, které se pod střechou kultury pohybují, ale jsou homogenně opředeny strukturou známých, přívrženců a podporovatelů. Je to smutný obraz.
To je problém Prahy, nebo i regionů?
Týká se to především Prahy, kde je logicky nejvíc umělců a galerií a právě zde nejsilněji fungují tyto uzavřené skupiny. Praha vždy kumulovala to nejlepší z celé země a teď tím nemyslím pejorativně nějaký pragocentrismus. Výsledkem ale této uzavřenosti je, že prostředí české výtvarné scény není zdravé.
Vy sám do žádné takové skupiny ani trochu nepatříte?
Ne, já jsem sám za sebe. A taky je postavení mé, synovo i otcovo v tomto ohledu téměř nulové. Teď se nám ale v poslední době otevírá obrovská příležitost vystavovat v zahraničí, některé galerie nás chtějí zastupovat, což snad svědčí o tom, že jsme i bez příslušnosti do různých skupin dobří. Příští měsíc jede syn uzavírat smlouvu s jednou velkou pařížskou galerií.
Řekl jste, že ve dvacátém století se výtvarná scéna příliš roztříštila. Vaše práce podle vás organicky navazují na hlavní proudy v dějinách výtvarného umění?
Ano, přirozeně navazuji na to, co bylo. Když jsem jel s otcem poprvé do Německa a viděl expresionisty, nesmírně mě to zasáhlo. Navazuji tedy na německé expresionistické skupiny Der Blaue Reiter a Die Brücke, a později pak Neuen Wilden, tedy Noví divocí (Lüpertz, Penck, Baselitz a Immendorff). To jsou moji oblíbenci. Expresionismus je dodnes aktuální, pokračují v něm vesměs němečtí, ale i čeští umělci. Je to stále ten základní princip vyjádření vztahu a místa pro člověka v civilizaci, přírodě a společnosti.
Obraz tedy podle vás musí mít nějaký hlubší smysl, ne jen estetickou stránku?
Samozřejmě. Nedokázal bych malovat jen dekorativní obrázky. Tvorbou svůj vlastní názor a postoj zpřesňuji a káždý můj obraz je záznanem vlastního myšlení. Maluji poměrně dlouho, a dokonce, což je možná moje osobní specifikum, mají obrazy většinou nějakých dvacet vrstev, právě podle toho, jak se téma vyvíjelo.
V tom navazování na německé expresionisty máte u nás nějaké souputníky?
Měl jsem vždycky blízko ke svým spolužákům. Skupina 12/15, Václav Bláha, Michael Ri stein, Petr Pavlík, Vladimír Novák... Každý je trochu jiný, ale estetika a do jisté míry i témata jsou podle mě společná. Nevídáme se příliš často, ale vnímáme se na dálku, navštěvujeme výstavy. Máme asi společný pocit, který se váže k tomu roku 1968, kdy se formovala morálka. Každý z nás si tehdy budoval vlastní představu a lidský postoj, který do značné míry do dneška přetrvává.
Váš otec se jmenoval Wilhelm, v příjmení nemáte čárku nad A. Znamená to, že máte německou národnost?
Otec byl Němec, maminka pocházela ze smíšeného manželství. Celá otcova rodina byla v roce 1945 odsunuta, jen on tady zůstal. Zachoval si německou národnost až do smrti a musím říct, že vnímáním, cítěním a především jazykovým projevem byl Němec. Po válce díky odmítnutí spolupráce se Státní bezpečností si otec zpečetil osud svůj i celé rodiny. Otec byl pro mě vždy vzorem svým lidským postojem a tvůrčím snažením, ve kterém chci pokračovat. To je jeden z důvodů, proč společně vystavujeme.