Židle (plurál) na motivy absurdního dramatu Eugèna Ionesca jsou, mimo svoji tragikomickou tonicitu, především o plném životním zážitku v prázdných fazetách lidského bytí.
Co tahle věta znamená, ví snad jen režisér.
Nicméně vztah hlavních dvou postav je založený na věčné nostalgii z přátel, kolegů, císařů a jiných známostí z jejich života pod tlakem kariérismu. Není potom divu, že naši protagonisté pořádají pořádnou kalbu. Na to, aby každého usadili potřebují samozřejmě kupu židlí, ve kterých to celé je! Co? No všechno!
Navíc k tomu všemu naplánovali hřeb večera v podobě mysteriózní postavy řečníka korunujícího jejich životy. Avšak na to se, jako v každém absurdním dramatu, solidně načekají.
Pokud by Ionesco této inscenaci měl dát podtitul, tak by tesal do kamene:
„Miluj květinu, dokud nezvadne"
My bychom kladivem byli do mocenské struktury:„Miluj ženu, dokud? Navždy."
Ve hře jsou využity cigarety.
INSCENAČNÍ TÝM
REŽIE /DRAMATURGIE/ SCÉNOGRAFIE: SAMUEL ZEITLER
KOSTÝMY: WILLIE NEVRLÝ
HUDBA: ANTONÍN KONEČNÝ
BÁSEŇ: MÁŠA CISOVSKÁ
OSOBY A OBSAZENÍ
STAŘEČEK: EDMUND WITTMANN
STAŘENKA: ANETA NEZMEŠKALOVÁ
ŘEČNÍK: PETER SAMUEL BARANOVIČ